Typickým proudem vyprávění, odvíjejícím se od myšlenkových pochodů a asociací hlavních postav, který je pravidelně ozvláštňován energickými a přirozeně plynoucími dialogy, Bianca Bellová ukazuje, jak se události nabitého dne mění v nic ve stínu nedosažitelného něčeho.

Hlavními hrdinkami jsou dvě ženy. Marta a Lola, matka a dcera, recepční v solidním rodinném hotelu a šestnáctiletá dívka s těžkou hlavou. Nepřítomnou, avšak neméně důležitou postavou je Esterházy. Zpočátku o něm víme pouze to, že se jedná o Lolina otce a že kamsi zmizel. Za jakých okolností, kdy a proč, se rozkrývá velice pomalu v průběhu celého textu. Jak napovídá název, děj knihy se odehrává během jednoho jediného dne, přičemž každá z hrdinek jej tráví po svém. Marta je v práci, kde její čas podléhá rytmu automaticky plněných povinností, zatímco u Loly máme pocit, jako kdybychom se pohybovali mezi různě podstatnými a více či méně náhodnými událostmi bez jakéhokoliv řádu.

Martiny myšlenky, a tím pádem i vyprávění se točí kolem středobodu jejího vesmíru, kterým je zmizelý Esterházy. Ze střípků informací čtenář postupně skládá jejich společný příběh. Možná díky tomu působí pasáže, kde je reflektorem Marta, celistvěji. Proto však nejsou části textu věnované Lole o nic méně hodnotné. Ba naopak, dceřiny úvahy a tajemství vrhají na jednotvárnost matčina světa zcela jiné světlo. Můžeme si všimnout, co všechno o sobě matka a dcera vlastně nevědí. Protože se vypravěčská pozornost dělí mezi obě ženy, jsme svědky jejich odcizení i výsledného přiblížení. Rozhodně je třeba vzájemného pochopení, aby bylo nalezeno něco, co je pro ně společné, ale na rozdíl od Esterházyho stále přítomné. K takovému sblížení ostatně celý text směřuje. Epilog, který je časově umístěný do doby o několik let později a který demonstruje, jak rodina pohodlně funguje bez otce/dědečka, proto působí možná trochu nadbytečně.

Vraťme se ale k názvu knihy. Není pravda, že by se v hotelu, kde Marta tráví svůj den, vůbec nic nedělo. Na recepci je stále živo. V salonku probíhá smuteční hostina a v novomanželském apartmá se zabarikáduje indická žena, zjevně přicházející o rozum. Pohřeb, potažmo smrt, šílenství a později se objevující žádost o ruku nejsou přeci zanedbatelné záležitosti. Jestliže toto všechno je pouhé nic, co je tedy kýžené něco? Odpověď je nasnadě a je k dispozici hned na prvních stránkách: „V jejím skutečném světě – světě pátrání a sběru informací potenciálně nabitých zásadními zvraty – se nic nepřihodilo“ (s. 15). Esterházy. Prázdné místo, které po sobě zanechal, přitahuje mnohem větší pozornost než sebedramatičtější zážitky. Kvůli němu Marta prohledává internetové stránky, kvůli němu kontroluje mailovou schránku, kvůli němu nemění telefonní číslo a kvůli němu zpovídá policistu, aby zjistila, komu patří kostra nedávno nalezená v jakémsi lomu. Kolem Esterházyho buduje svůj svět představ a vzpomínek a nepřikládá důležitost reálným okolnostem.

Od toho se odvíjí i specifičnost vyprávění. Personální vypravěč sleduje světy obou hrdinek, které jsou ale výrazně odlišné. Tím, že vyprávěcí strategie spočívá ve sledování myšlenkových pohnutek postav, zdá se, jako kdyby ony samy budovaly svět kolem sebe. Každá událost, každá situace je okamžitě přetvářena asociačním řetězcem myšlenek Marty nebo Loly. Ony zároveň rozhodují o tom, co je podstatné, a co není. A nemusí to být pouze šílenství indické nevěsty. Marta v jedné ze vzpomínek uvažuje o dávné aférce ve Vídni, kde se měla původně sejít s Esterházym, když příliš pozdě schůzku zrušil. Martin komentář je jednoznačný: „Jak se ohlížela zpět, věděla, že ta epizoda byla zcela bez významu (…). Každopádně se nedala považovat za nějakou nevěru v pravém slova smyslu“ (s. 111). Bezvýznamnost a v podstatě i absurditu dokládá rovněž volba jazykových prostředků. Marta ve svých vzpomínkách zesměšňuje muže s mohutným pupkem, který při orgasmu „zařval jako raněný tygr“, ale banalizuje i erotickou situaci, kdy „zasténá spíše z dobrého vychování“.

Příběh si neustále zachovává napětí, protože vypravěčská pozornost podléhá tomu, o čem postavy uvažují, a tím pádem i tomu, co jsou na sebe ochotné prozradit. Podobně, jako tomu bylo u Mrtvého muže, skutečnosti se odkrývají pomalu a s jistou rafinovaností, aby byl čtenář v závěru sám schopen poskládat si příběh, v tomto případě Esterházyho zmizení, a zároveň byl svědkem toho, jak jej obě klíčové postavy konečně přijímají.