Nová kniha Bianky Bellové je nápadná už na první pohled velmi zajímavou grafickou úpravou. Hra s literami, které svou bělostí vystupují z tmavého podkladu desek, záložka z hrubšího materiálu, evokující lodní lana, vlnky oddělující jednotlivé části textu, které směřují čtenářovu pozornost stále zpět k titulnímu motivu jezera… Naštěstí jen u obálky nezůstalo.

Hned v úvodu nás autorka přenese do světa kdesi daleko na východě a nechává nás sledovat rychlý a trochu chaotický sled vzpomínek na dětství hlavního hrdiny, málokdy však víme, o kolik let jsme v čase poskočili. Toto vytržení příběhu z určitého prostoru i času jistě není náhodné – čtenář zažívá pocit mírného zmatení a přibližuje se tak hlavnímu hrdinovi, nejistému dospívajícímu mladíkovi Namimu. Vzpomínky mají ještě druhý význam: Bellová v nich náznakově ukazuje historii světa, který si pro své vyprávění zvolila, světa, kde bývalo plno ryb a kaviáru, kde místní tvrdí lidé ustáli příchod Rusů, industrializaci i nové modly, které přinesli, odkud však nyní lidé utíkají. Nevíme proč, protože vše sledujeme pouze očima dítěte – vyprávění akcentuje detaily, kterých si všímají snad opravdu jen děti, a vše tak působí velmi přesvědčivě. Poloha vypravěče, který neprozradí víc, než co Nami ví, slyší, vidí a cítí, je základem celého vyprávění.

Nejdůležitějším prvkem Jezera je však bezesporu příběh. Kdo je Nami? Tato otázka by mohla být podtitulem celé knihy.

Holka si odkašle. „Ehm. Eh. Ehm. Já jsem Zaza.“
„Nami.“
„Já vím.“
„Fakt?“
„Jak to myslíš? Tebe přece zná každej.“

Nami je nikdo, přesto ho každý zná. Nami má jen dědka, bábu a Zazu, ale když mu jeho jediní příbuzní zemřou a Zazu mu před očima znásilní ruští vojáci, začne pátrat po tom, kdo byla jeho matka a kam zmizela. Sleduje její stopy do hlavního města na druhé straně jezera, poznává bídu nezaměstnaných, dělníků a prostitutek i nablýskaný prázdný život zbohatlíků, které už vzruší jen drogy a brutální násilí, a dokonce se stane jejich živým terčem. Při pátrání po pravdě o své matce zjišťuje i to, kam mizí voda z jezera. Je však stále jasnější, že městečko Boros neničí jen ustupující hladina jezera, ale hlavně tíživý hřích z minulosti, jehož je Nami součástí.

Příběh se odehrává na pozadí zániku jednoho světa. Není to ale ponuré prostředí; je zalité sluncem, jehož paprsky se odrážejí od písku, sirných usazenin a opuštěných ruských paneláků. Dynamická líčení prostředí a mraků přinášejících blahodárný déšť kontrastují s pragmatickými popisy ekzémů a zdravotních postižení, kterými obyvatelé rybářského města trpí. Co však působí trochu rušivým dojmem, jsou výrazy, které se sem vloudí ze zcela jiného světa, například když mezi kaviárem a burky najednou narazíme třeba na pišingr nebo když vypravěč, který je jinak Namiho očima, ušima i vnitřním hlasem, použije výraz „genitálie“, ačkoli se mluva zdejších lidí vulgarismy jen hemží.

Vcelku se ale Biance Bellové podařilo napsat knihu, která se velmi blíží iniciačnímu románu, jehož středobodem je hledání a přerod hlavního hrdiny. Sledujeme jeho fyzické i psychické dozrávání, i když tomu fyzickému se kniha věnuje nesporně víc. Čtenáře jistě zarazí, kolik tělních tekutin přitom musí z Namiho odejít – Nami má totiž takřka neustále erekci nebo zvrací. Snad právě kvůli důrazu na biologickou proměnu (jejímž jednotlivým stadiím odpovídají názvy kapitol) končí Namiho příběh právě ve chvíli, kdy možná nalezl skutečného zasvětitele a kdy se chystá ponořit do největšího tajemství. A tak autorka nechává závěr příběhu na čtenářově fantazii – pozná Nami Ducha jezera a vrátí se vůbec?