Je-li v obecenstvu někdo, kdo už mě trochu zná, obyčejně se při této otázce nahlas zasměje. Protože mě ta otázka vždycky přivede do rozpaků. Odpovědět se na ni nedá; je to, jako byste někomu měli odpovědět na otázku, jak funguje vesmír.

Nervózně si poposednu, odkašlu, zašoupu nohama, pokrčím rameny a začnu koktat nějakou zoufale suchou a konkrétní odpověď o fotoreportáži od Aralského jezera, kterou jsem četla v časopise National Geographic (a tato verze se pak multiplikuje v každém dalším rozhovoru; když se snažím odpovědět lépe, zodpovědněji, přesněji, přeruší mě tazatel: Ale vy jste přece četla tu reportáž v National Geographicu!), či o dokumentárním filmu o neodeslaných dopisech odsouzenců na smrt. Ano, to byly ty jiskřičky, které zažehly motor, ale ten motor je připravený běžet, když má na správném místě karburátor, sací ventily, válce a písty. Pak se rozběhne a začne makat. Třeba se taky ale po chvíli zadře.

V jistém rukopise se mi jedna postava zdá být jaksi chudokrevná, bez příběhu. Dlouho ji v hlavě poponáším jak kočka koťata, potřebuji, aby byla uvěřitelná a dostatečně plnokrevná. Ležím na lodi a zírám na noční oblohu, jakou člověk vidí jen daleko od města. „Odkud lze nejlépe vidět hvězdnou oblohu?“ zeptám se do pléna. „Z pouště přece,“ odpoví někdo. Tak tedy dobře, příběh mého hrdiny začne v noci na poušti. Chvěje se zimou a bázní z Boží přítomnosti demonstrované nekonečností oblohy. S kým je tam? rozhlédnu se. Ano, někdo by tam měl být. Jeho jednotka, staří mazáci i kamarád z dětství, který má na to dětství na těle nějakou památku. Ale jakou? Ptám se známých, které mám zrovna po ruce: Máte nějakou fyzickou vzpomínku z dětství? A oni na mě vytahují jizvy po pádech a opaření od horké kávy, ale ne, ještě pořád to není ono. Musí to být evidentní na první pohled, tak, aby to ovlivnilo kamarádovu povahu a vztah ke světu, nejspíš i jeho úlohu v dalším ději příběhu… A nemohli by ho napadnout psi? No jistě, proč mě to nenapadlo hned, tak tedy obličej zdeformovaný po pokousání. Co dál? Googluji výraz „noc na poušti“ a najdu reportáž z Jordánska, je plná koz. Ano, do příběhu s kozami! A teď jak? Kozí stádo coby hybatel dějin nebo jedno malé kůzle jako substitut blízkého tvora a fyzického doteku? Každopádně koza vnáší zápach koziny.

Asi takhle u mě probíhá přitesávání příběhu; jak můžu někomu vysvětlit, co všechno mě inspiruje? Vzpomínka na zánět spojivek, popelářské auto, ze kterého se nad ránem ozve Concierto Aranjuez, pán, kterému se na botu přilepil obal od polomáčených sušenek, sen o potápějící se skleněné lodi, nezkušená cizinka důchodového věku, která kolem mě proletí, když se dá souprava metra do pohybu, a vlaje za ní hedvábný šátek, rvačka před žižkovskou hospodou, která není elegantní a choreograficky dokonalá jako ve filmu, ale plná hekání, vulgarit a špatně mířených ran a plivanců… Přes čtyřicet let sbírám po světě inspiraci, skladuji ji, ztrácím, recykluji, filtruji, modeluji a přikládám k sobě bez ohledu na dobrý vkus. A teď to někomu vysvětlujte.