Nizozemsky psaná literatura zaznamenala významný mezinárodní úspěch: román Marieke Lucase Rijneveld(ové) De avond is ongemak (Večerní trapno) v anglickém překladu Michele Hutchisonové The Discomfort of Evening získal prestižní britskou cenu International Booker pro nejlepší překladovou knihu roku (od roku 2019, kdy se sponzor Man Group stáhl, se cena už nenazývá Man Booker). O cenu v hodnotě 50 tisíc liber se dělí autor a překladatel rovným dílem.

Marieke Lucas Rijneveld (1991) se narodila jako Marieke, ale od devatenácti let používá kromě toho i chlapecké jméno Lucas. Patří totiž k genderově nebinárním lidem – formuluje to tak, že se cítí „i jako kluk, i jako holka – mezičlověk“. Vzhledem k nutnosti volit v češtině mezi mužským a ženským rodem (a s ohledem na srozumitelnost sdělení) budu používat ženský rod a číslo jednotné, jak je ostatně zvykem i ve většině nizozemských médií či materiálech Nizozemského literárního fondu a nakladatelství Atlas Contact.

Rijneveld upoutala pozornost už v roce 2015 básnickou sbírkou Kalfsvlies (Telecí blána). Získala za ni Cenu C. Buddingha pro nejlepší básnický debut. Také román De avond is ongemak z roku 2018 začala psát jako dlouhou báseň. I ten byl odměněn debutantskou cenou (ANV Debutantenprijs 2019) a ani její nejnovější básnická sbírka Fantoommerrie (Fantom klisny / Fantomová můra – jde tu o slovní hříčku) z roku 2019 nezůstala bez vavřínů: v roce 2020 za ni získala Cenu Idy Gerhardtové za poezii. V Nizozemsku je proto považována za jeden z nevýraznějších současných literárních talentů. Překladatelská práva oceněného románu jsou už prodána do dvacítky zemí. Rijneveld pracuje na dalším románu.

Pochází z ortodoxně protestantské farmářské rodiny ze Severního Brabantska a vztah ke kravám je pevnou součástí její veřejné prezentace: po vyhlášení Bookerovy ceny prohlásila, že je hrdá jako kráva se sedmi vemeny, a v rozhovorech zmiňuje, že pořád ještě pracuje pár hodin denně v kravíně (a hodlá v tom pokračovat i jako bohatá laureátka). Zároveň v televizním interview po vyhlášení ceny předvedla na vnitřní straně saka obleku, který si nechala zvlášť pro tu příležitost ušít, výšivku s celým jménem a dodatkem „vítěz International Booker Prize“.

Vztah k biblickému jazyku a k přísné náboženské výchově ji pojí s jejím literárním vzorem Janem Wolkersem (1925–2007). To se projevuje i v oceněném románu. Je to příběh rodiny, kterou rozvrátí neschopnost mluvit o tragickém úmrtí nejstaršího syna. Rodiče se uzavřou do sebe a zaměří se na chod farmy, tři mladší děti jsou ponechány samy sobě a musí hledat vlastní cesty, jak se s tragédií vyrovnat. Vypravěčem je desetiletá sestra s přezdívkou Jas („Bunda“, protože se od bratrovy smrti stále choulí v bundě). Kombinace dětské perspektivy a nevysloveného zármutku i osamělost dítěte na prahu dospívání vyvolává temnou a bezútěšnou atmosféru, známou i z Wolkersova díla (č. Model, Růže z masa, slovensky Turecký med). Zároveň tu jsou však jasné spojnice s autorčinou básnickou prvotinou Kalfsvlies – nejen tematické, ale i jazykové.

V souvislosti s udělením britské ceny se dostal do hledáčku i anglický překlad Michele Hutchisonové. Překladatelka vysvětluje, že některé prvky nizozemských reálií (např. kolem tradičních oslav Mikuláše) v překladu po dohodě s autorkou vynechala, protože by vyžadovaly příliš složité vysvětlování. Největší mediální pozornost vzbudila vynechávka vtipu: „Proč spáchal Hitler sebevraždu? Protože neměl na účet za plyn.“ Hutchisonová – Angličanka žijící šestnáct let v Amsterodamu – vysvětluje: „Nakladatel se domníval, že by se kolem toho rozvinula moc velká diskuse a že by to jen odvádělo pozornost od knihy. Já žiju mezi dvěma kulturami a chápu, že ten vtip v Anglii neprojde.“ Jako další příklad větší citlivosti britských „sensivity readers“ uvádí „n-word“, tedy zkratku pro tabuizované slovo „nigger“ (negr). Úspěch románu v anglosaské oblasti připisuje tomu, že Britové rádi čtou temné příběhy z venkova. Porota vyzdvihuje schopnost Hutchisonové přenést do angličtiny atmosféru příběhu i poetický jazyk.

K vynechanému vtipu autorka v rozhovoru ve víkendovém vydání deníku NRC (29. a 30. 8. 2020) poznamenává: „Vlastně jsem očekávala, že jestli se to někde bude muset vynechat, tak tam [v německém vydání], ale Angličani jsou doposud jediní, kdo to vynechal. Jsem zvědavá, jestli se to tam při dotisku ještě vrátí. Opravdu jim to vadilo, řekli mi: ,Známe trh a tohle se nebude líbit.‘ Zpětně si myslím, že by to nebylo tak hrozné, ale hrála v tom roli taky úvaha, že pokud vypadne ten vtip, jiné věty a určité metafory tam zůstanou.“ Hojné použití metafor a přídavných jmen jí vyčítají i někteří nizozemští recenzenti.

Jaký vliv může mít udělení této ceny pro pozici nizozemsky psané literatury v anglosaské jazykové oblasti? Podle Nicka Barleyho, ředitele Edinburského knižního festivalu, kde byli vítězové ceny vyhlášeni, přispělo založení mezinárodní odnože Bookerovy ceny k tomu, že tříprocentní podíl překladové literatury v angličtině vzrostl na šest až sedm procent. O překlady do angličtiny se však systematicky stará i Nizozemský literární fond (NLF), který navíc v roce 2019 spustil kampaň New Dutch Writing, zaměřenou na Británii a Irsko. Recenzentský zájem povzbudilo vydání klasické novely De avonden (Večery) Gerarda Reveho v roce 2016. Nizozemsky píšící autoři však upoutali pozornost poroty Bookerovy ceny už v posledních letech: do širšího výběru se v roce 2017 dostal Vlám Stefan Hertmans s románem Válka a terpentýn (č. 2020) a Nizozemec Tommy Wieringa s novelou De dood van Murat Iddrisi (Smrt Murata Iddrisiho). Ke starším úspěchům patří IMPAC Dublin Prize 2010 pro Gerbranda Bakkera a jeho překladatele Davida Colmera, udělená za román Nahoře je ticho (Boven is het stil, The Twin, č. 2013). Za rok 2019 vyšlo v angličtině 75 překladů nizozemsky psané literatury (přičemž největším exportním trhem pro Nizozemce a Vlámy je německá jazyková oblast, kde v témže roce vyšlo 100 překladů).

Navzdory těmto úspěchům se v rozhovoru s vítězkami International Booker Prize na Edinburském knižním festivalu jedna čtenářka podivila, proč se přes kulturní a jazykovou blízkost (tj. na rozdíl od překladů z exotických jazyků podle ní zřejmě překlady z nizozemštiny nepředstavují výraznější problémy) nizozemská literatura trpí „nepřekládaností“ (používá novotvar „untranslatedness“). Michele Hutchison ji ujistila o opaku a vyzvala ji, aby po překladech zapátrala pozorněji. Přínos této ceny by tedy snad mohl spočívat v tom, že si britští čtenáři uvědomí, co všechno už mají v překladu k dispozici.

Marieke Lucas Rijneveld: The Discomfort of Evening. Z nizozemského orig. De avond is ongemak přel. Michele Hutchison. Faber & Faber, London & Boston, 2020, 272 s.

Vyjádření poroty a rozhovor s oběma laureáty (cca od 10. minuty)
Recenze The Guardian
Medailonky autorky a překladatelky (v angl.)