Lolita pro vidláky
Rijneveld, Lucas: Ty moje skvostné zvířátko

Lolita pro vidláky

Zdokonalená variace na předchozí Rijneveldův román? „Reinterpretace Lolity“? Rijneveld opět upoutal pozornost.

Intimní vztah mezi nezletilou dívkou a výrazně starším mužem, nepřijatelný z hlediska norem společenských i těch právních, učinil nejslavněji literárním tématem Vladimir Nabokov v Lolitě (1955). To není nic nového; tento román je už dlouho pevnou součástí kánonu světové literatury. Jedním z nejnovějších příkladů beletristického zpracování téhož tématu je próza Ty moje skvostné zvířátko nizozemského autora Lucase Rijnevelda (nar. 1991), od nějž v češtině vyšel i jeho první, mj. mezinárodní Bookerovou cenou oceněný román S večerem přichází tíseň (niz. 2018, přel. Veronika ter Harmsel Havlíková). Rijneveld se identifikuje jako nebinární, první knihu vydal ještě pod autorským jménem Marieke Lucas Rijneveld; v současnosti používá mužský rod a v této recenzi tak činíme i my.

U románu na zmíněné téma je asi nevyhnutelné, že bude čten s předporozuměním odkazujícím k Nabokovově Lolitě, a autor to koneckonců také zjevně předpokládá, když do textu vkomponovává subtilnější odkazy, než je samotná dějová linie: opakované apostrofy „pánům soudcům“, objeví se tu i Nabokovův (nebo Humbertův, chceme-li) pojem „nymfička“. Ostatně dějová linie: ta v recenzovaném románu není nijak zvlášť dramatická, ichformový vypravěč, venkovský zvěrolékař v holínkách a s rukama umazanýma od všeho možného, popisuje příběh svého milostného vzplanutí k čtrnáctileté dívce, již oslovuje nejčastěji „ty můj mazlíku“, od počátku přes různé peripetie až ke konci, který je možná tragický, ale to autor ponechává tak trochu otevřené – mimochodem podobně jako ve svém prvním románu. Ne že by dějová linie nabokovovské road movie byla ve své hlavní části nějak obzvláště vynalézavější, ale to jen pro úplnost; dost už o ní.

Jestli se Lucasi Rijneveldovi v přítomné próze něco opravdu povedlo, je to zobrazení několikanásobné pozice postav na hranici světů. Podařilo se mu to díky práci s jazykem. V dlouhých (česky snad můžeme říct i: hrabalovsky) monologických větách, v nichž vedle „pánů soudců“ oslovuje zejména objekt svého erotického zájmu, podává vypravěč svou zpověď a nehodlá se u toho šetřit, takže nešetří ani čtenáře. Ten tak první hranici světů zaregistruje poměrně brzy: hranici mezi skutečností a halucinací. Vypravěč činí tématem traumata ze své minulosti, v podobě ostře zobrazených vzpomínek i nočních můr, v nichž ho pronásledují přízraky nelaskavé, despotické či přímo zneužívající matky, ztráty blízkého člověka i náhodného nálezu mrtvoly chovatele skotu, který se, v minulosti bezprostředně nedávné, oběsil po nuceném vybití stáda kvůli řádící epidemii. Je to detail, který zde není uveden náhodně, třebaže sem vlastně nepatří, protože se žádné hranice světů netýká: celý svět venkova, který se z pohledu veterináře točí kolem cizopasníků, plísňových onemocnění kopyt, inseminací a vyhřezlých slezin, vykazuje nadprůměrnou míru hnusu, jenž odtud volně přetéká do dalších životních sfér, včetně popisů toho, co spolu ti dva vlastně provádějí. Za zmínku stojí, že podobný obraz nizozemského venkova nabídl Rijneveld i ve svém prvním románu a sám se netajil tím, že leccos z toho, co ve svých knihách zachytil, může být, řečeno módním výrazem, autofikční.

Pohyb na hranici skutečnosti a snu či halucinace se netýká jen protagonisty, ale také jeho „nebeské vyvolené“. I farmářova dcera žije ve světě svých představ a je vlastně důkazem prozatérského mistrovství, že se to tak podrobně dozvídáme z ichformového, mužského vypravěčského partu – přechody víceméně až do du-formy jsou zcela bezešvé. Dívka je přesvědčena o tom, že může za útok na věže Světového obchodního centra v New Yorku, že byla zapojena do minulých rodinných tragédií, sní o proměnách ve zvířata a fiktivní postavy, po nocích rozmlouvá s Hitlerem a Freudem, stále se projikuje do písňových textů populární hudby, které autor až pedantsky přepisuje v originální angličtině. Budiž, to by snad mohly být dětské fantazie, ale nepotřebujeme číst ani tak moc pozorně, abychom odhalili další a pravděpodobně hlubší důkazy o tom, že „skvostné zvířátko“ se odklání od obecně přijímané normality i v jiných ohledech, třeba o jeho/její pohlavní nevyhraněnosti, ztělesněné opakovaně se navracejícím motivem „parůžku“, tedy penisu, jehož absenci si místy bolestně uvědomuje. Další podstatná hranice mezi světy vede tudy, mezi dětskou hrou a už dospělým objevováním, a protože jsme v lolitovském příběhu, mluvíme o objevování něčeho, co by člověk určitě neměl objevovat ve čtrnácti letech. Hranice mezi světy se tu otevírá jako děsivá propast.

A aby nedošlo k omylu: zvěrolékař to moc dobře ví. Třetí hranicí světů, o které se zmíníme, je hranice mezi vášní a její racionální kontrolou. Vypravěč není postava jednoznačně morálně zavrženíhodná, jakkoli není samozřejmě pochyb o zavrženosti jeho činů. Sám si moc dobře uvědomuje, že si plete, abychom uvedli jeden příklad za všechny, „tvou naivní říji s vlastními dospělými chtíči“ (s. 231), že mocenskými nástroji a manipulativními technikami vniká do prostoru, který by mu měl být zapovězen (na téma odlišnosti těchto světů najdeme v dílčích motivech bezpočet variací), a že tento vztah tedy prostě není rovný, protože ani rovný být nemůže. Avšak to, o čem román ve skutečnosti pojednává, je boj mezi „dospělými chtíči“ a jejich ovládnutím, respektive o míře, do jaké člověk je či není jejich ovládnutí schopen, protože, respektive přestože vlastní zodpovědnosti za ně si vědom je. Zároveň je to – ačkoli to zní absurdně – skutečně příběh o hledání lásky, či přesněji: o hledání způsobu, jak lásku dát; v mužově případě tu, která mu nebyla dopřána v dětství a dospívání, na ženském pólu tu vysvobozující ze samoty a neporozumění. Řečeno zjednodušeně: paleta emocí je mnohem pestřejší, pozadí rodinných historií komplikovanější a postupné objevování odstínů a zákrutů nedílně patří k dlouhým monologům knihy.

Byl bych asi zdrženlivější v tvrzení, že Ty moje skvostné zvířátko je „reinterpretace Lolity“, jak se říká v nakladatelské anotaci. Z Nabokovovy Lolity si Rijneveld bere vlastně jen syžet; namísto Humbertova břitkého intelektualismu nabízí detailní psychogram, namísto meditace o vině a trestu ponechává čtenáře, aby si to s protagonistou vyžral sám až do zmíněného nejednoznačného konce. Je také jisté, že to není próza, která by se takříkajíc „chtěla líbit“; naopak, tématem i způsobem vyprávění klade čtenáři odpor.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Argo, Praha, 2024, 272 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk: