Literární začátky ani ne pětatřicetileté rakouské autorky Cornelie Travnicek (nar. 1987) sahají do jejích studentských let, kdy začínala časopisecky publikovat a získala první tvůrčí stipendium. Dnes má na kontě už přes dvacet literárních cen a stipendií, její texty byly přeloženy do desítky jazyků.

Cornelia Travnicek pochází z Dolního Rakouska, na vídeňské univerzitě vystudovala pozoruhodnou kombinaci oborů sinologie a informatika – a oběma disciplínám se nadále věnuje: je zaměstnaná jako projektová manažerka a výzkumná pracovnice v rakouském Centru pro virtuální realitu a vizualizaci a současně také překládá krátké literární prózy z čínštiny.

Kromě toho se pilně věnuje vlastní literární tvorbě, která zahrnuje povídky, knihu pro děti, poezii a romány. Její první román Chucks (DVA, 2012) byl úspěšně zfilmován pod názvem Mae (2015, Cena publika na filmovém festivalu v Montrealu), ukázka z druhého románu Junge Hunde (Mladí psi), v té době ještě nedokončeného, získala v roce 2012 Cenu publika v soutěži Ingeborg Bachmannové v Klagenfurtu. Třetí kniha Feenstaub (Andělský prach) se v roce 2020 v rámci nominací na Rakouskou knižní cenu dostala až do nejužšího výběru.

Všechny tři romány jsou zasazeny do odlišného prostředí a příběhy mají málo společného. Jejich protagonisty však v jistém smyslu spojuje vnitřní osamělost, ztráta pevného bodu v životě, jsou to lidé bez budoucnosti. U všech je patrný autorčin zájem o postavení společensky nějak vymknutých a neakceptovaných jedinců.

V knize Andělský prach se autorka soustředila na společensky vyobcované děti, jejichž problém je ovšem problém dospělých. Nabízí subtilní příběh skupinky opuštěných chlapců, dětských zlodějů, zneužívaných bezostyšným dospělým „pasákem“ k výdělkům.

Někde je město, městem protéká řeka, na řece je ostrov zahalený do mlhy a skrytý před zbytkem světa. O ostrově nikdo neví, nikdo tam nechodí a žije na něm jen několik malých dětí, chlapců, kteří nikoho nemají a nikdo je nehledá. Cheta, Magare a Petru každý den odplouvají loďkou z ostrova do města, „na druhý břeh“, do práce – do života, kde žijí běžné životy jiní lidé. Chlapci je okrádají. Naučili se triky a ovládají jemný hmat. Tak probíhají jejich dny. Peníze nechávají v pokladničce, než za nimi přijde na ostrov „hodný strýček“ Krakadzil, který se o ně stará. Co by s nimi bylo bez něho? Zařídil jim místo na spaní, nosí jim jídlo, vycvičil je k „práci“. Děti mu odevzdávají nakradené peníze a věci a on jim ponechává pár drobných a vždycky přidá trošku bílého prášku pro dobrou náladu a radost z práce. O takovém životě vypráví v ich-formě Petru, jeden z chlapců, jemuž hrozí, že brzy vyroste a pak už ho nebudou potřebovat – a on se toho bojí, neví, co s ním pak bude dál. Jiný život nezná. „Žádný z nás přesně neví, co se stane, když už nebude kluk, ale muž. Až bude moc velký, moc silný, moc těžký, moc chlupatý. Když už se nebude umět udělat dostatečně malým. Když už ho mlha neskryje.“ (s. 55)

Když je Petru sám, povídá si s vodní vílou, ví, kde ji na ostrově najde; ta ho vždycky vyslyší a dodá mu rady i odvahu. A na břehu u vody má Petru také tajnou skrýš. Jednou ve městě ukradne přibližně stejně staré dívce stříbrné pouzdro s vyrytým obrázkem víly. Rozhodne se, že si ho ponechá a schová si ho před ostatními, ale pak názor změní a rozhodne se pouzdro vrátit. Děti se spřátelí, jenže kamarádství jednoho z gangu se stejně starou dívkou je nežádoucí a navzdory utajení rozvrátí navyklý běh života. Petru se změní, chová se jinak a v malé ostrovní komunitě nastává nesoulad. Další problémy vyvolá příchod nového dítěte, které Krakadzil přivede k již sehrané trojici zlodějíčků. Luca je malý a smutný. „Deka na Lucově matraci se zachvívá a dýchá nepravidelně. Vím, že pod dekou někdo pláče. Ale nevím, co mám té dece říct. Když udělám krok směrem k ní, strne, jako kdyby zadržela dech. A tak se vyplížím ven.“ (s. 186) Úkolem ostatních je vytrénovat Lucu na nový život.

Ve vyprávění se střídají pasáže dějové a popisné, jež líčí přírodu na ostrově a odkrývají citlivou duši chlapce, který nedovede číst a psát, umí ale číst v lidech a umí sociálně vnímat víc, než ostatní tuší. Až jednoho dne souhra osudových náhod zaběhnutý život na ostrově ukončí. Tragicky. A Petru nedrží kartu, která vyhrává. Zoufalý život bez jakékoli perspektivy se může změnit a být ještě zoufalejší.

Kniha je napsaná formou krátkých glos, úvah a postřehů, které se spojují v příběh. Mladá spisovatelka dokázala uchopit křehké a komplikované téma o brutálním využívání bezbranných dětí s poetikou dětské fantazie, upřímnosti a ryzí pravdivosti. Vypráví příběh o dětech na dně – a vypráví jej něžně, poeticky; dává nahlédnout do osamělé dětské duše a jejích přirozených potřeb, včetně rozmluv s neskutečnými snovými bytostmi. K subtilnosti vnímání a dětské důvěřivosti tvoří kontrapunkt přízemnost a vulgarita, k bezmocnosti empatie. Vyprávění působí přirozeně, místy jako bychom četli až pohádkový příběh, kdyby nepopisoval skutečnou krutost a zlo – páchané na bezelstných dětech cynickými dospělými. Právě ono zdánlivě jednoduché vyprávění má v sobě kouzlo, díky němuž při čtení „dobro a krása“ převažují nad zlem. Kniha vyznívá křehce, a to navzdory hrubosti a brutalitě světa, o němž vypráví.

Andělský prach je obraz naší západní společnosti, na jejíž jedné straně vládne sobecký, až sociopatický přístup k životu, na straně druhé manifestuje empatické vnímání světa – a mezi tím, pro mlhu to nevidíme, opuštěné děti.