iLiteratura: Publikovala jste již řadu prozaických textů, poezie i knížek pro děti. Kterou ze svých knih máte nejradši?
Cornelia Travnicek: Vždycky je to ta poslední a současně i ta následující knížka – čerstvé uspokojení z toho, co jsem právě vytvořila, a radostná zvědavost na to, jaká bude práce na něčem novém. Obojí je cosi velmi jedinečného.

iLiteratura: Knížka Andělský prach otevírá velmi kruté téma, a přesto je to příběh plný něhy a poezie. Obdobné je to i ve vašich předchozích románech, protagonisté jsou vždy lidé společensky „méněcenní“, dospívající lidé na dně, bez rodinného zázemí, bezradní, pokud jde o vlastní budoucnost, a bez šance najít své místo v současné sociopatické společnosti. Proč se soustředíte právě na ně? Máte v tomto směru nějakou osobní zkušenost?
Cornelia Travnicek: To je případ knih Chucks a Andělský prach. V knížce Junge Hunde (Mladí psi) je to úplně jinak – tam se jedná o dvě středostavovské rodiny, přičemž jedno z dětí je adoptované a druhé, dívka, neví, že jejím otcem je vlastně někdo jiný, než se domnívá. Myslím, že se moje práce točí spíš kolem otázky, kam kdo přináleží, z různých aspektů. A právě příslušnost někam – to je téma, které se týká nás všech.

iLiteratura: V Praze na Světě knihy jste říkala, že předobrazem chlapce Petru z knihy Andělský prach byl Peter Pan. Ovšem zatímco Peter Pan je pohádková bytost, milý šikovný kamarád, Petru je živý chlapec z masa a kostí, bezprizorní dítě na dně společnosti, dětský zloděj, který nikam a k nikomu nepatří. Peter Pan chce navždycky zůstat malým klukem, protože se mu to líbí a je to jeho pohádkový atribut, Petru se bojí dospělosti, protože neví, co by s ním bylo a jak by pak dál žil. Peter Pan je postava ze světa fantazie, Petru je dítě, které se do světa fantazie utíká před reálným světem. Jak se stalo, že se z rozverného pohádkového klučiny stal skutečný kluk, sociálně vyobcovaný ze světa lidí?
Cornelia Travnicek: Příběh v Andělském prachu vznikl prolnutím vyprávění o Peteru Panovi, který si my dospělí nesprávně pamatujeme jako hezký, milý příběh pro děti, a životní realitou mnoha vykořisťovaných dětí v tomto světě. V knížce není Peter Pan žádný chytrý, milý kamarád – jak ho čtu já, je to spíš zoufalý, neustále někam štvaný duch. Ani Země-Nezemě není místem dobrodružných her, naopak je plná skutečných nebezpečí. Děti se tam nechtějí, ale možná ani nemohou stát dospělými. Děti, které jsou zneužívané v našem světě, jsou využívány právě na bázi své dětskosti a ocitají se v situaci, kde právě ono vykořisťování dodává jejich životu určitý rámec, oporu, výdělek, a tím pádem i jakýsi příšerný pocit jistoty. Nesmějí dospět, protože co následuje potom, je nejistota. Zde se oba ty příběhy překrývají.

iLiteratura: V knížce v jedné pasáži detailně popisujete způsob, jak starší kluk učí nově příchozího chlapce krást. Odkud znáte tuto nácvikovou metodu?
Cornelia Travnicek: Existují různé reportáže, rozhovory s dotyčnými osobami a také literární texty kolegů, v nichž se podobné scény odehrávají, tam jsem hodně pátrala. Můj text je ale celkově vzato pohádka, nedělá si nárok na pravdivost.

iLiteratura: Kdyby vám vodní víla z Andělského prachu nabídla splnit tři přání, o co byste ji požádala?
Cornelia Travnicek: Neříká se pro nic za nic, že ohledně svých přání musí být člověk velmi opatrný. Pohádkové postavy jsou známé tím, že jejich dobrotivost doprovází i nějaké zlé překvapení. Já bych si ale rozhodně přála plnohodnotný život pro všechny děti na světě – to by znamenalo dobrou budoucnost.

iLiteratura: O příběhu postav z Andělského prachu chodíte debatovat také s žáky ve školách. Připadá mi skvělé, že školy takto povzbuzují zájem o literaturu a že vy jako autorka můžete s dětmi rozmlouvat o jejich vrstevnících, kteří nemají to štěstí, že je o ně postaráno. Že možná nedaleko nich žijí děti jako Petru, Magare nebo Cheta a nemilosrdný vydřiduch Krakadzil. Jak děti vnímají příběh stejně starých dětí z „ostrova, který pro mlhu nevidíme“?
Cornelia Travnicek: Většinou si povídám s žáky na středních školách, tedy od šestnácti let. Tady se už hodně debatuje i o literární formě, rozebíráme intertextualitu, tvůrčí proces a podobně. Nejde tedy jenom o emocionální vazbu na postavy nebo děj románu, jak to může být u mladších čtenářů. Mám ale dojem, že to mnoho žáků vnímá velmi citlivě – setkávám se s nimi ovšem jenom jednou a ve velké skupině, myslím, že o tom, jak se s tématem vypořádávají při dlouhodobější práci s textem, vědí víc učitelky. 

iLiteratura: Přesvědčení, že četba může formovat přemýšlení o životě jako takovém, se projevuje nejen ve vzdělávání, ale například i v přístupu medicíny k literatuře. V německy mluvících zemích existuje zajímavé literární ocenění Silberne Feder (Stříbrné pero), které uděluje Svaz německých lékařek (Deutscher Ärztinnenbund) autorům a autorkám, ale i překladatelům „mimořádných knih pro děti a mládež, které se v širokém smyslu slova zabývají zdravím a nemocemi“. 
Cornelia Travnicek: Tohle je velmi specifická cena – je to ale báječný nápad. Protože četba a možnost ztotožnit se s čteným příběhem, případně dokonce čerpat z příběhu sílu může hlavně u dětí a mladistvých vyvolat pocit sounáležitosti, nebo dokonce i přímo léčebně zapůsobit. Pomáhá to vesměs při zpracovávání složitých životních etap, příběhy nabízejí vzory, případně i možnosti, jak vyzrát na vlastní problém.

iLiteratura: Je to i případ dětí z Andělského prachu nebo některých jiných hrdinů vašich knížek? 
Cornelia Travnicek: Částečně. V knížce Harte Schale, Weichtierkern (Tvrdá slupka, měkké zvířecí jádro) pro mne například bylo naprosto zásadní ukázat ženskou hlavní postavu s poruchou autistického spektra, stvořit reprezentativní figuru. Andělský prach je víc spjatý s čistým uměním, s textovou poezií, je omezen literárními vzory, intertextualitou. Oslovuje ty čtenáře, kteří s takovou životní realitou nemají zkušenost. Nedělám si iluze. Jsou to texty, které vycházejí ze zcela odlišných uměleckých pohnutek.

iLiteratura: Já neustále žasnu nad vašimi rozmanitými pracovními činnostmi – kromě literární tvorby, za niž jste už sklidila řadu ocenění a tvůrčích stipendií, překládáte literární texty z čínštiny a k tomu pracujete na částečný úvazek jako specialistka a projektová manažerka v rakouském Centru pro virtuální realitu a vizualizaci. Jak všechny ty činnosti dohromady zvládáte? Informatika, čínština a vlastní literární psaní – to jsou zcela nesourodé činnosti a všechny vyžadují plnou pracovní soustředěnost, těžko asi lze přenášet zkušenosti nebo poznatky z jedné profese do druhé.
Cornelia Travnicek: Jako spisovatelka jsem vlastně sama sobě také projektovou manažerkou, takže to je schopnost, kterou si mohu brát s sebou z umělecké činnosti do pracovního světa zaměstnankyně. Překládání je také umělecká činnost, takže i zde se to prolíná a já si nenabírám mnoho projektů. V zaměstnání pracuji na částečný úvazek, to mi však dává určité finanční zajištění a díky tomu úplně jiné tvůrčí možnosti. Méně existenčních starostí znamená více svobody.

iLiteratura: Ovlivňuje nějak vaše práce v oboru informatiky vaši literární činnost?
Cornelia Travnicek: Ono to bylo na začátku obráceně, četba sci-fi románů vzbudila můj zájem o techniku. Při současném vývoji v oboru umělé inteligence se to může v budoucnu samozřejmě zase změnit, takže informatika bude možná víc ovlivňovat moji práci spisovatelky – kdo ví?

iLiteratura: Závěrem se nelze nezeptat: vaše poslední knížka, která je mimochodem letos navržená na Německou cenu za literaturu pro mládež (Deutscher Jugendliteraturpreis), je určená dětem – psala jste ji pro své děti?
Cornelia Travnicek: Knížka Harte Schale, Weichtierkern (Tvrdá slupka, měkké zvířecí jádro) je určena mládeži od 14 let. Než v tom věku bude moje dítě, uplyne ještě víc než deset let. Netuším, jak bude tahle knížka za deset let ještě aktuální. Některé texty pro děti a mladistvé píšu nejspíš pro dítě ve mně, jiné vycházejí z čisté radosti z příběhu nebo jazyka.