Miroslav Jindra byl překladatel z angličtiny a vysokoškolský pedagog. Vystudoval češtinu a angličtinu na Univerzitě Karlově, kde v roce 1953 získal doktorát. Působil na několika katedrách jazyků (1952–1964) a v Československé akademii věd (1964–1976). V roce 1976 se stal odborným asistentem na katedře anglistiky Univerzity Karlovy, v roce 1990 zde založil kanadská studia a od roku 1996 přednášel rovněž na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Je spoluautorem Dějin Kanady a několika učebnic angličtiny a autorem několika desítek knižních doslovů a předmluv. Vydal více než padesát překladů, zahrnujících mimo jiné díla Olivera Goldsmithe (Farář wakefieldský, s Alenou Jindrovou-Špilarovou), Roberta Ruarka (Medojedky), Josepha Hellera (Hlava XXII, Zavíráme!, Nemalujte si to a další), Leonarda Cohena (Květiny pro Hitlera, Kniha toužení), Michaela Cunninghama (Hodiny) a Johna Updikea (Králík se vrací). Získal Státní cenu za překladatelské dílo (2009) a několik dalších ocenění.

Lucie Seibertová: Jak jste se dostal k překládání? Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl překladem živit?
Miroslav Jindra: Spíš bych řekl přiživovat, protože málokdo se dokáže překládáním krásné literatury živit. V první řadě je to spíš potěšení a záliba, lukrativní to moc není. Studoval jsem v Praze na filozofické fakultě učitelské studium angličtiny a češtiny v letech čtyřicet osm až padesát dva. Měl jsem to štěstí a tu čest, že mě k doktorátu vedli profesoři Josef Vachek, Bohumil Trnka a Ivan Poldauf, což byli nejen odborníci v tom pravém slova smyslu, ale i báječní lidé. Já jsem šel původně studovat hlavně češtinu, protože už na reálném gymnáziu mě velmi zajímala česká poezie. Měli jsme výborného profesora češtiny, Jaroslava Jahnů, který s námi dělal dobrovolné odpolední semináře, které už měly vysokoškolskou úroveň. Pamatuju si, že jsem tam měl například v sextě referát o Gilgamešovi a v septimě o Waltu Whitmanovi. Mě tedy poezie a obecně literatura vábila především ke studiu bohemistickému, ale ta doba byla potom trošku divočejší. Měl jsem sice ještě možnost poslouchat třeba Václava Černého, Alberta Pražáka a Jana Blahoslava Kozáka, prostě ty výborné, klasické profesory, ale to brzy skončilo, protože ti potom museli fakultu opustit. Na druhé straně právě na anglistice, byť je to paradoxní, byly poměry trochu volnější, a já jsem se tedy potom během studia rychle přeorientoval na angličtinu.

Lucie Seibertová: Na anglistice byly poměry volnější?
Miroslav Jindra: Teoreticky by se dalo říct, že angličtina čili jazyk imperialistického světa by měl být pro ten režim důležitější. My jsme si také mysleli, že by různé tlaky měly nejvíc doléhat na angličtinu, že odtamtud režimu hrozilo největší nebezpečí. Ale zase na druhou stranu ti nahoře to chápali tak, že přes mateřský jazyk je možné maximálně ovlivňovat ideologii. Po režimním „pročištění“ bohemistiky mě tedy anglistika začala zajímat víc. Tam nás třeba profesor Trnka nebo profesor Vachek orientovali na to, čemu se říká moderní filologie, to znamená obor, ve kterém je v kontaktu literatura s lingvistikou. A mně se ta představa moderní filologie jako kombinace obou těch velkých větví zdá výborná a vzájemně obohacující – taky jsem byl de facto první polovinu své anglistické aktivity zapojen do lingvistiky a spolupracoval jsem na několika učebnicích angličtiny. Teprve koncem sedmdesátých let jsem se přeorientoval na literaturu, především také proto, že jsem mezitím už dlouho překládal.

Lucie Seibertová: Kdy vás poprvé napadlo, že byste se překládáním mohl „přiživovat“, jak jste se vyjádřil?
Miroslav Jindra: Mě to napadlo už někdy v prvních semestrech studia, protože překládání je velmi lákavé, když se zabýváte jazykem i literaturou. Profesor Zdeněk Vančura byl výborný literární historik a probudil v nás velký zájem o anglicky psanou literaturu, takže k překládání už potom nevedla tak dlouhá cesta. Za studií jsem nic nepublikoval, ale hned po jejich dokončení shodou okolností právě vznikalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdější Odeon. Do redakce nastoupilo několik kolegů z mého ročníku a ti začali vytvářet okruh svých spolupracovníků. Absolvoval jsem tehdy konkurz na překlad sentimentalistického díla Olivera Goldsmithe Farář wakefieldský a z patnácti uchazečů jsem vyhrál. To byl tedy můj první profesionální překlad. A protože jsem se v té době oženil s kolegyní z ročníku, tak jsem jí to vítězství k naší svatbě daroval a knihu jsme potom překládali spolu. Po Farářovi wakefieldském, který měl úspěch, jsem už překládal celkem pravidelně, takže v současnosti mám na svém kontě kolem šedesáti knížek.

Lucie Seibertová: Máte nebo měl jste nějaký překladatelský vzor?
Miroslav Jindra: Už jsem se zmínil, že jsem na reálném gymnáziu dělal referát o Waltu Whitmanovi. Tenkrát jsem ho četl v překladu Pavla Eisnera. Ten výbor se jmenoval Demokracie, ženo má! a já jsem byl okouzlen jak tím textem, tak především překladem. Doteď je pro mě Eisner jakýsi překladatelský vzor.

Lucie Seibertová: Jak fungovala vaše překladatelská spolupráce s manželkou?
Miroslav Jindra: Snažili jsme se najít nějaký postup, jak společně překládat. Překladatelských párů bylo v té době ještě několik, třeba manželé Tilschovi nebo Pellarovi. My jsme to poprvé zkusili tak, že jsme si jeden vzal liché kapitoly, druhý sudé a pak jsme si ty svoje výtvory vyměnili, navzájem zredigovali, trochu se při tom taky pohádali, až se nám zdálo, že to má jednotný styl. Mám pocit, že se nám povedlo případné švy patřičně zamaskovat. Pak jsme společně přeložili Sestřičku Carrie od Theodora Dreisera, kde jsme každý dělal půlku, takže ten šev mohl být ještě nápadnější. Myslím si ale, že po vzájemné redakci jsme to taky jakž takž zvládli. Potom jsme se ale rozdělili, i manželsky, takže jsme překládali každý něco jiného a každý také pochopitelně postupem času i jinak.

Lucie Seibertová: Vrátil jste se někdy ke svému prvnímu překladu?
Miroslav Jindra: Ano, vrátil, asi před dvěma lety. Jeden nakladatel, kterému se náš překlad Faráře wakefieldského líbil, uvažoval o reedici. S rozechvěním jsem to začal číst a byl jsem překvapen, že bych tam kromě nějakých pravopisných záležitostí v podstatě neměnil ani slovo. Je to datovaný text, z konce osmnáctého století, a v každém případě ho bylo třeba nechci říct přímo archaizovat, ale signalizovat jeho stáří. Už tehdy jsme tedy museli brát v úvahu určitou ornamentalistiku a nadnesený způsob autorského vyprávění a myslím si, že se nám to povedlo. Je zajímavé, že knihy, které v sobě mají určitý archaizující moment, stárnou nesrovnatelně pomaleji než ty, které se překládají ze současnosti. Je to opravdu zajímavý rys a problém, který zatím nikdo jednoznačně nerozřešil.

Lucie Seibertová: S kterými nakladatelstvími jste před rokem 1989 spolupracoval?
Miroslav Jindra: Především s Odeonem, protože to bylo nakladatelství, které mělo zásadní gesci na překladovou literaturu. A kromě toho tvořil odeonskou redakci už od počátku skutečný výkvět literárních znalců, kteří udělali spoustu neobyčejně záslužné kulturní práce. V podstatě to byl výkon nevděčný, protože se na to pozapomíná, ale pro mě to byla přímo rozkoš, pro ně pracovat.

Dále jsem překladatelsky spolupracoval s Mladou frontou, se Svobodou nebo s Naším vojskem. V té době samozřejmě neexistovala malá nakladatelství soukromého typu, která vznikala po osmdesátém devátém roce jak houby po dešti, takže tady svého času bylo přes tisíc, možná dokonce tisíce nakladatelství, ale často to byla nakladatelství unius libri. Na druhou stranu je pravda, že některá z těchto nakladatelství se potom etablovala a nyní patří k jádru našich nejkvalitnějších nakladatelských domů. Například Paseka, Argo, Torst nebo brněnské nakladatelství Host vydávají úžasné věci.

Lucie Seibertová: Jaké vztahy panovaly v redakci Odeonu? Existovala mezi pracovníky nějaká nedůvěra způsobená dobovou situací?
Miroslav Jindra: Ne, byla to velice jednotná parta. Tehdy to tak bylo asi všude, lidé věděli, kdo je kdo, takže bylo možné vytvořit si uvnitř kolektivu ještě jeden, menší kolektiv, kde se ti lidé navzájem podporovali a kryli. Ale já si myslím, že ani lidé, kteří měli nějakou tu politickou legitimaci, nebyli většinou bezcharakterní, a tak se tam dala dělat opravdu velmi záslužná práce. Upřímně si myslím, že bylo velké štěstí, že Odeon existoval. Nebylo to samozřejmě jediné nakladatelství, které vydávalo překladovou literaturu. Velmi aktivní byla také například Mladá fronta a některé velmi kvalitní věci vyšly i ve Svobodě, ačkoliv to bylo nakladatelství Ústředního výboru a u některých lidí se člověk musel po určité úvaze divit, že tam vůbec můžou být. Pochopitelně k úlitbám státu a straně docházelo, ale jsem přesvědčen, že to mohlo být nesrovnatelně horší, než to nakonec bylo.

Lucie Seibertová: Koho z redakce Odeonu jste vnímal jako nejvýraznější osobnost?
Miroslav Jindra: Z většiny to byli odborníci na svém místě. Někteří byli nesmírně zajímaví, například Miloslav Žilina. Nikdy jsem s ním sice nespolupracoval, byl redaktorem afrických a asijských literatur, ale byl to úžasný člověk s obrovským rozhledem. Pro mě osobně byla rozhodující Eva Kondrysová, skvělá žena a výtečná překladatelka, která byla po většinu totalitních let jednou z redaktorek anglické redakce. A bylo to právě v době, kdy situace byla velmi obtížná, protože ideologické tlaky byly velice silné. Ale Eva měla až neuvěřitelnou dávku odvahy, prosazovala věci, které by se třeba jiní prosazovat báli. Myslím si zkrátka, že ona je jedním z těch lidí, kteří Odeon v té formě, v jaké my na něj nemůžeme zapomenout, svým způsobem vytvářeli.

V Odeonu byl zprvu také Josef Škvorecký, který byl dokonce v padesátých letech jedním z mých prvních redaktorů. Už tehdy to byl pozoruhodný pán. Já jsem si na Odeonu cenil toho, že tam nebyli jenom redaktoři, ale zároveň osobnosti, lidé, ze kterých čišelo něco, co vás určitým způsobem přitahovalo. Takových tam byla spousta, třeba také nedávno zesnulý Vladimír Justl.

Lucie Seibertová: Jak se lišila produkce jednotlivých nakladatelství? Byli třeba někde odvážnější, jinde poplatnější době?
Miroslav Jindra: To se dá těžko posoudit. Teoreticky platilo, že Odeon musel dávat jakýsi souhlas k překladu, jinými slovy měl právo si věci, které si to podle názoru jeho redaktorů zasloužily, vzít k sobě. Což ale neznamená, že by ostatní nakladatelství jenom paběrkovala. Pracovali tam většinou schopní lidé, žádní uzurpátoři, kteří měli nadhled a rozhled, a tak se vždycky dohodli.

Lucie Seibertová: Z vašeho vyprávění mi to trošku vyznívá, že před revolucí byly vztahy mezi překladateli a redaktory důvěrnější a svým způsobem lepší.
Miroslav Jindra: V podstatě se to tak dá říct. Tehdy možná bylo jednodušší vymezení té party. Věděli jsme, že tenhle redaktor vydal tuhle dobrou knížku a že se velmi angažoval v tom, aby ji prosadil. Toho člověka jsme si pak vážili a byli jsme rádi, že s ním můžeme spolupracovat. Navíc tenkrát se redigovalo jinak než teď. Tehdy jsme s redaktorem seděli hodiny a hodiny a dny a dny nad textem, ta práce byla mnohem systematičtější a náročnější. Mám minimálně čtyři pět kamarádů a kamarádek, se kterými jsem takto navázal přátelství v hluboké totalitě.

Po osmdesátém devátém roce jsem pak užasl, když jsem v několika případech vůbec žádného redaktora od nakladatelství nedostal, prostě to vzali a vydali. Což jsem byl velmi nerad, protože redaktoři často knížce hodně pomůžou. Redaktor je de facto první čtenář, který vám vychytá nesmysly, jež se vám tam tak či onak dostanou, například když ochabne vaše pozornost. Málokdo to teď v současné době dělá, instituce odpovědného redaktora je svým způsobem potlačená.

Lucie Seibertová: A ta důkladná, systematická práce měla potom určitě vliv na kvalitu překladové literatury.
Miroslav Jindra: Samozřejmě. Já si myslím, že tehdy špatný překlad prostě nevyšel. To byl právě ten hluboký otřes, co s námi zacloumal po osmdesátém devátém roce, kdy člověk najednou měl v ruce knížku a chytal se za hlavu, jak je možné, že se něco takového prodává.

Lucie Seibertová: Myslíte si, že to potom ovlivnilo i postavení překladatelů?
Miroslav Jindra: Myslím, že ano. Překladatelé odborné literatury jsou v současné době mnohem lépe placeni než překladatelé literární, byť je to trošku bizarní, protože literární překlad opravdu nemůže dělat každý. Ale je to tak a musí se to brát jako fakt. Koneckonců žijeme ve světě gründerského kapitalismu a tam rozhoduje zákon nabídky a poptávky, naprosto primární jsou tržní vztahy. Pokud jde tedy o to, jakým způsobem je překlad placený, neodpovídá to vynaloženému úsilí. Na druhou stranu málokdo si uvědomuje, že to, co čte, není to, co napsal autor, ale text překladatele. Mně by vadilo o něco méně, že nejsem dobře placený, kdyby ta práce měla alespoň nějakou prestiž. Když například vyjde kritika, není tam často ani uvedeno, že to je překlad. Maximálně tam najdete větičku „ve čtivém překladu toho a toho“. Ale co je to čtivý? To může být i odsudek a ne něco pozitivního. Čili celá ta práce je svým způsobem upozaděná.

Lucie Seibertová: Bylo to tak i před rokem 1989, nebo v té době lidé vnímali překlady víc?
Miroslav Jindra: Překladatel byl vždycky trochu mimo. Existuje například mezinárodní sdružení překladatelů a to už koncem sedmdesátých let na kongresu kdesi v Africe rozhodlo, že jméno překladatele musí být uvedeno na první stránce pod titulem a jménem autora. Tady to dělají možná dvě nakladatelství a jinak je překladatel zmíněn petitem na rubu titulního listu. To jisté podcenění překladatelské práce je často vina nakladatelů. Náklady na vydání knihy představují určitý objem, z něhož překladatelský honorář činí zhruba dvacet procent. Zbytek nákladů tvoří tiskárna, papír a tak dále. Nejvíc dnes ale na knížkách vydělává distribuce, nikoli knihkupec. Asi padesát procent z ceny knihy sežere distributor. Čili je to velmi nespravedlivé, protože nakladatel s tím má mnohem víc práce, má mnohem vyšší náklady, nemluvě o autorovi nebo o překladateli.

Lucie Seibertová: Přinášel jste do nakladatelství vlastní tipy na překlad, nebo jste od nich dostával nabídky?
Miroslav Jindra: Vlastní návrh jsem předložil asi dvakrát. V takovém případě měl pak člověk většinou právo knihu také přeložit. Ale když už určitou dobu překládáte a máte za sebou pár desítek knih, tak spíš nakladatelství chodí za vámi. Redaktoři vaše překlady znají a vědí, co od vás mohou čekat a co by vám mohlo sedět. Na druhé straně je těžké začít a uchytit se. Proto si myslím, že Překladatelská soutěž Jiřího Levého plní velice záslužnou roli. Mladí lidé, kteří v ní uspějí, na sebe upozorní a pak to mají alespoň trochu jednodušší.

Lucie Seibertová: Odmítl jste někdy nějaký překlad?
Miroslav Jindra: Ano, odmítl. Většinou proto, že text měl šest set sedm set stránek a já si řekl, že na to už nejsem, i když mě to třeba lákalo. Překládání je sedavé zaměstnání, hodiny a hodiny prosedíte u počítače.

Lucie Seibertová: Jak jste se před rokem osmdesát devět vypořádal s nedostatkem slovníků? Jak jste například řešil překlad slangových výrazů?
Miroslav Jindra: Těžko. Občas někdo měl nějaký slangový slovník, který si buď přivezl, anebo mu ho někdo poslal. To se vědělo a fungovala zde vzájemná výpomoc. A pak se tady přece jenom vyskytovali rodilí mluvčí, například na fakultě byli lektoři, z nichž někteří byli velice vstřícní. Ovšem často se stávalo, že když jsem za nimi přišel s konkrétním problémem, moc jsem neuspěl. Kdo by taky mohl znát například slang kdoví z jakého patra newyorského podzemí?

Lucie Seibertová: Jak to bylo s možností kontaktovat samotného autora? Před rokem osmdesát devět asi moc takových možností nebylo.
Miroslav Jindra: Dostat se přímo k autorovi je ale pořád dost obtížné. Mezi vámi a autorem stojí agentura, která si ho velmi hlídá a chrání. Ale někdy se to povede. Například jsem narazil na problém, když jsem překládal básnickou sbírku Leonarda Cohena. Angličtina, jak známo, velmi často prezentuje osobu, o které se mluví, dvoupohlavně, čili není jasné, jestli je to adresované muži, nebo ženě. Jenže při překladu do češtiny je obtížné to udělat neutrálně. A tehdy mě u jedné takové básně Cohen zprostředkovaně přes agenturu ujistil, že se to týká ženy, nikoli muže. Ale někdy je to opravdu obtížné se k autorovi dostat. Navíc od kolegů překladatelů vím, že asi dvěma třem se stalo, že jim autor řekl: „Jó, to kdybych si vzpomněl.“

Lucie Seibertová: Setkal jste se s některými spisovateli, které jste překládal?
Miroslav Jindra: Velmi příjemné setkání jsem měl s Michaelem Cunninghamem, autorem Hodin, které u nás měly velký úspěch, i díky stejnojmennému filmu. Myslím, že ten román je velmi kvalitní a chytře napsaný a jeho překlad byl pro mne velkým požitkem. Cunningham je jeden z mála autorů, kteří si váží překladatelské práce, a ví, jak je důležité mít dobrého překladatele. Někteří autoři tento názor tak zcela nesdílejí, například Milan Kundera překladatele rád nemá. O překladatelích se při své pražské návštěvě vyjadřovali poněkud skepticky třeba i Kurt Vonnegut nebo John Updike. Myslím si, že tito autoři jsou velmi žárliví na to, co sepsali, a velmi pochybují o tom, že by někdo mohl být práv jejich originálu. To je to známé traduttore, traditore. Jistěže překladatelská zrada hrozí, docházelo k ní často například na začátku devadesátých let, kdy objednávky na překladatele mnohonásobně rostly a lidé nebyli k překladatelské práci kvalifikovaní. Tehdy jsem říkal: „Ten člověk jel jednou tramvají kolem jazykové školy a už překládá.“ Byla to taky vina nakladatelů, u kterých převažoval komerční zřetel. Někdy tak vycházely překlady až ostudné. To byl třeba případ velmi zajímavého retrorománu Billy Bathgate od E. L. Doctorowa, který vyšel v nesmírně špatném překladu. Po přečtení jediné stránky čtenář knihu buď odhodil, nebo měl pocit, že se zbláznil, protože tam nebylo možné sledovat myšlenku, byl to absolutní blábol. Pokud si ji někdo koupil, tak už potom od Doctorowa nikdy nic nechtěl ani vidět. Podle mne je to vražda vysoce kvalitního spisovatele. Sice od Doctorowa ve velmi dobrém překladu Evy Masnerové vyšlo Jezero potaplic nebo od Jiřího Joska výborně přeložený Ragtime, ale jakmile někdo vzal do ruky překlad Billyho Bathgata, nechtěl o Doctorowovi už ani slyšet.

Lucie Seibertová: Jak hodnotíte kvalitu překladů vydávaných před listopadem 1989?
Miroslav Jindra: Já si upřímně myslím, že z překladatelského hlediska těch čtyřicet let totality absolutně nebylo promarněných, protože z osmdesáti devadesáti procent vycházela kvalitní literatura, která za to stála. Určité meze samozřejmě nešlo překročit, protože to cenzurní kontrola nepřipouštěla. Naštěstí většina cenzorů, ať už na jakékoli úrovni a v jakékoli instituci, byli lidé hloupí, takže bylo možné je jistým způsobem ošálit. Třeba stačilo napsat, že kniha podává zdrcující kritiku imperialistického systému. A i když tam třeba nic takového nebylo, fungovalo to. Je až neuvěřitelné, co všechno vycházelo.

Lucie Seibertová: Setkal jste se s cenzurou vy osobně?
Miroslav Jindra: Setkal jsem se s ní, když jsem překládal svoje druhé nejúspěšnější dílo, Medojedky od amerického autora Roberta Ruarka. Hrdinou románu je bestsellerový spisovatel procházející závěrečnou etapou svého života. Na začátku uteče od své ženy a po sedmi dalších vztazích se k ní nakonec vrátí. Má rakovinu prostaty a umírá. Není to tedy žádný bohulibý příběh, ale je v něm spousta reálií spisovatelských, novinářských, reportážních. Hlavní hrdina je hemingwayovec, takže tam je Španělsko, býčí zápasy, Afrika. A právě s Afrikou byla potíž. Hrdina se tam jako dopisovatel Lifu dostane v jedné scéně společně se svým průvodcem do nebezpečného pásma a průvodce ho varuje, že by tam po sobě mohly dvě skupiny „černých gentlemanů“ střílet československými samopaly. To tam být nemohlo, protože my jsme přece zbraně nevyváželi a neprodávali. Zafungovala autocenzura, ne moje, já bych to tam klidně nechal, ale nakladatelství to nepřipustilo. Přeložil jsem to tedy, že samopaly pocházejí z „nejmenované středoevropské země“ nebo podobně, takže si to každý chytřejší čtenář mohl domyslet. Medojedky pak před revolucí vyšly ještě jednou, ale československé zbraně se tam objevily až ve vydáních po osmdesátém devátém roce.

Navíc poprvé vyšly roku 1973 čili v době tvrdé takzvané normalizace, kdy byl režim nejen politicky velmi citlivý, ale i velmi prudérní. A v románu se popisují vztahy hlavního hrdiny s dalšími ženami, ze současného hlediska způsobem naprosto nevinným, ale v té době se tyto pasáže musely jistým způsobem upravovat, výrazivo muselo být změkčováno anebo scény zastírány. Nebylo tam toho mnoho, ale je otázka, jestli má překladatel právo tímto způsobem text poškodit. Ale někdy prostě momenty mimoliterární převažovaly. Ta kniha u nás měla obrovský úspěch a lidé se o ni tehdy prali. Celkově Medojedek vyšlo přes tři sta padesát tisíc výtisků. Dneska je nakladatel rád, když prodá dva tisíce. Naproti tomu když mi tehdy v odeonském Klubu čtenářů vyšel román od u nás neznámého amerického autora, objednávka zněla na víc než padesát tisíc výtisků, což je z dnešního pohledu neuvěřitelné. Na knížky se tehdy každý čtvrtek, kdy vycházely novinky, stály dlouhé fronty, protože knihy suplovaly všechno možné.

Lucie Seibertová: Pokrýval jste někdy někoho svým jménem?
Miroslav Jindra: Karla Kyncla a jeho ženu Jiřinu, kteří společně přeložili mimo jiné román Devět měst od Thorntona Wildera. Tehdy Kyncl, pokud vím, prodával zmrzlinu na vlakovém nádraží. Ten román překládali pro Odeon, který byl pokrýváním proslulý. Když se podíváte do brožury Zamlčovaní překladatelé, najdete tam šest set knih, které vyšly pod krycím jménem, samozřejmě ve všech nakladatelstvích, nejen v Odeonu. Klíčovou postavou pokrývání v Odeonu byla již zmiňovaná Eva Kondrysová, nesmírně odvážná dáma, protože to bylo svým způsobem riskantní – sice nešlo o krk, ale o místo určitě. Taky se stávaly takové absurdity, že někdo někoho pokrýval, ale o něco později zase on potřeboval pokrývače.

Lucie Seibertová: Věděli jste tehdy, kdo koho pokrývá a jak je to rozšířené?
Miroslav Jindra: Samozřejmě bylo lepší nevědět, kdo, co, jak a koho, ale tušili jsme to dost reálně. Spousta lidí krylo hned několik kolegů. Ale zase to nešlo přehánět, protože se na to mohlo přijít. Týkalo se to například i korektur. Pokrývaný člověk si pro ně třeba těžko mohl přijít do nakladatelství.

Lucie Seibertová: Jak se po roce osmdesát devět změnily vztahy mezi překladateli? Vnímáte teď například ostatní překladatele víc jako konkurenci?
Miroslav Jindra: To mě nikdy ani ve snu nenapadlo. Mám s většinou překladatelů dobré vztahy. Je to ale asi dáno tím, že jsem vždycky měl co dělat, dokonce jsem si mohl překlady vybírat. Jsou překladatelé, kteří mají představu, že jedině oni jsou schopni překládat určitého autora. Já si to nemyslím, ale v podstatě jim to přeju, protože to je pro překladatele ideální, když může autora poznat detailně do hloubky. Já jsem tuto zkušenost do značné míry učinil s Josephem Hellerem, od kterého jsem přeložil šest knih. Na druhou stranu to, že Antonín Přidal a Michael Žantovský přeložili další tři jeho romány, mi vůbec nevadí, ba naopak si myslím, že je to tak dobře, protože proč bych já měl mít na Hellera monopol.

Lucie Seibertová: A v současné době je možná tak trochu váš autor Leonard Cohen.
Miroslav Jindra: První, kdo tady Cohena zvládl dobře, byl Pavel Šrut. Cohen má tři sbírky, já jsem dělal dvě, takže to je trochu můj autor, ale asi také díky tomu, že jsem za ten překlad dostal v roce 2009 Státní cenu za překladatelské dílo.

Lucie Seibertová: Teď už si asi ostatní překladatelé řeknou: „Ne, po Jindrovi už to překládat nebudu.“
Miroslav Jindra: To ne. Naopak si myslím, že „Jindra to nemusel udělat úplně ideálně“. Je zcela mimo diskusi, že jedna věc může být přeložena ikskrát dobře, protože pokaždé tam bude něco z toho překladatele a něco z doby, ve které překládá.

Lucie Seibertová: Zmínil jste se o Státní ceně za překladatelské dílo. Co pro vás tato cena znamená?
Miroslav Jindra: Měl jsem smíšené pocity. Prestižnější ocenění za literární překladatelskou práci u nás získat nemůžete, takže to je velmi lichotivé a člověk si toho cení. Ale na druhou stranu znám minimálně deset patnáct lidí, kteří by si tu cenu zasloužili možná víc než já, a to vám trošku kalí ten dobrý pocit, který z toho máte.

Lucie Seibertová: Mohla by ta cena přinést víc pozornosti překladatelům a literárnímu překladu obecně?
Miroslav Jindra: Jistě. Cena vznikla zásluhou Pavla Tigrida, který byl v devadesátých letech ministrem kultury. Měl tehdy v úmyslu renovovat Státní cenu za literaturu, která se udělovala mezi světovými válkami a byla velmi prestižní. Byl jsem tenkrát společně s Dušanem Karpatským, srbocharvatistou a také pozdějším laureátem Státní ceny, delegován Obcí překladatelů na jednání s ministrem. Tigridova původní představa byla, že vznikne jen jedna cena za literaturu vůbec, včetně překladu. Ale s Dušanem jsme ho přesvědčili, že by to znamenalo, že ji překladatel nikdy nedostane. Takže jsme si vlastně nic netušíce pro sebe připravili Státní cenu. Obě ceny se poprvé udělovaly v roce 1995.

Lucie Seibertová: V čem vidíte hlavní rozdíly ve své překladatelské práci před rokem osmdesát devět a po něm?
Miroslav Jindra: Pokud jde o vlastní překladatelskou práci, myslím si, že pracuju úplně stejně, jako jsem pracoval předtím. To znamená, že chci, aby ze mě nebo přesněji z mého počítače vylezl text, který bude podle mého názoru nejkvalitnější možný. A to myslím, že je zásadní, takže z tohoto hlediska žádný rozdíl nevidím. Člověk nikdy nechce pustit něco nehotového a já jsem, nejspíš k nelibosti nakladatele nebo redaktora, často zdržel překlad hlavně proto, že mi tam ještě pořád něco vadilo. Jistý návyk jsem si v tomto smyslu vypěstoval už dávno, protože dříve od odevzdání překladu do jeho vydání uplynuly třeba dva tři roky. Čili člověk měl dost času tam ještě leccos upravit. To teď není, vy přinesete překlad do nakladatelství a oni ho už druhý den „sázejí“.

Lucie Seibertová: Musel jste nějak změnit své pracovní návyky, abyste se té nové rychlosti přizpůsobil?
Miroslav Jindra: Já se překládáním v podstatě neživím. Vždycky jsem měl nějaké jiné zaměstnání a překládal jsem, jako většina z nás, ve volném čase. Vím ale, že je několik jednotlivců, kteří se překládáním opravdu živí. Velmi je obdivuji, musejí mít železnou vůli a vytrvalost. Kdybych se měl překládáním živit, tak by mi to bralo radost z té práce. Ono je někdy strašně fajn o jedné větě přemýšlet třeba čtrnáct dní, hlavně při překládání poezie. To je ale záležitost právě té časové dotace, která se s ekonomickými a komerčními zájmy příliš neschází. Takže já si teď už vždycky raději dávám časovou rezervu. Myslím, že naposledy jsem zdržel překlad asi před pěti šesti lety. Ne moc a ta knížka pak navíc měla velký úspěch, takže se to vyplatilo. Ale pan redaktor má na mě vztek možná ještě dnes.

Lucie Seibertová: Nejzásadnější změnou ve vaší překladatelské práci je tedy větší rychlost.
Miroslav Jindra: Rychlost a technické možnosti. Já jsem zpočátku překládal napřed ručně, tužkou, a potom jsem si to teprve přepisoval na psacím stroji. Pak jsem se naučil překládat přímo do stroje. A někdy na podzim roku devadesát jsem si koupil první počítač. A vím, že jsem byl v podstatě revolucionář. Zaplatil jsem za to nehoráznou sumu a mělo to asi dvacet megabajtů paměti. Mnoho překladatelů mé generace nebo i o něco mladších s počítači velmi zápolilo, protože byli zvyklí na určitý systém. Ale já se technickému pokroku kořím, když si představím, že když jsem tenkrát měnil svůj text, musel jsem ho přepisovat, protože nakladatelství oficiálně povolovalo jen pět oprav na stránce.

Lucie Seibertová: Jak se po roce 1989 změnilo poslání překladatele?
Miroslav Jindra: V ideálním případě byl překladatel před rokem 1989 v jistém smyslu buditel, člověk, který byl schopen provést transfer něčeho kulturně důležitého z ciziny sem. Většina z nás si to myslím uvědomovala. Hlavní změna spočívá v tom, že se vypínačem otočilo směrem k trhu, čili teď už nemusíme být buditelé, ale spíš musíme bojovat s podezřením, že by vydání nějaké knihy byl komerční průšvih. Myslím si, že jsme teď víc nájemní řemeslníci než kreativci, v podstatě už tolik nejde o literaturu jako umění. Ale samozřejmě zase záleží na jednotlivci, já bych třeba nikdy nepřekládal jenom proto, abych naplnil nějaký komerční zřetel, ať už svůj osobní, anebo nějakého nakladatelství. I když se to někdy mísí, nikde není psáno, že by něco, co možná bude komerčně úspěšné, nemělo být zároveň dobré. Když dnes procházíte knihkupectvími, vidíte, že se vydává spousta věcí, ale bohužel se mezi nimi často ztrácejí knihy, které by si zasloužily větší pozornost.

Na druhé straně chápu, že není možné něco produkovat do ztracena. Občas je třeba vydat například knížku o tom, jakým způsobem nejlépe obloudit muže, když to vydělá na básnickou sbírku. Pokud by to bylo takhle, člověk to musí jistým způsobem pochopit. Bohužel ale je to někdy tak, že to vydělá zase třeba jenom na nějakou další exotickou kuchařku.

Lucie Seibertová: Myslíte si, že se překlad dá naučit?
Miroslav Jindra: Do jisté míry ano. Každé umění má svou řemeslnou stránku. Existuje celá řada věcí, které se v překladu osvojit dají. Například se musíte naučit, že je třeba pracovat s výkladovým slovníkem spíš než s překladovým. Je vždycky mnohem lepší přečíst si definici a pak se snažit, díky vlastní sečtělosti nebo zkušenosti s jazykem, najít to správné slovo v cílovém jazyce. Já beru překladové slovníky čistě orientačně, protože slovo nabývá význam vždycky až v kontextu, a heslo ve slovníku vás do tohoto kontextu neuvede. Vždycky tvrdím, že každé slovo má kolem sebe jakýsi sémantický opar a ty opary se mezi jednotlivými cizími jazyky navzájem nekryjí. Ale přitom hrají velmi důležitou roli.

K řemeslné stránce bych řadil i to, že člověk musí znát základní rozdíly v příslušných jazykových systémech a musí vědět, kde to na sebe naráží a kde ty kolize můžou být katastrofické. Také musíte vědět, jakým způsobem můžete rozbít anglickou větu a poznat, co je strukturální a co je autorovo.

Lucie Seibertová: Kdybyste měl dát začínajícím překladatelům jednu základní radu, co by to bylo? Kromě nedůvěry k překladovým slovníkům.
Miroslav Jindra: Radil bych maximální ostražitost před sebou samým. To znamená, že když mě něco napadne, tak musím ihned začít pochybovat, jestli je to ono. To je podle mě nejpracnější. Já překládám pomalu, protože jsem rád, když se už k přeloženým stránkám nemusím vracet. Jsou překladatelé, kteří nahodí zkusmý překlad a pak se k němu opakovaně vracejí a vybrušují ho. Já tento styl práce neumím. Při dodatečném čtení samozřejmě ještě nějaké detaily vylepším, ale nerad se k něčemu vracím po čistě formulační stránce.