Doyen českého překladatelství z chorvatštiny a srbštiny Dušan Karpatský je podepsán jako hlavní editor pod dosud nejmonumentálnějším projektem prezentace národní poezie českému čtenáři. Kniha Koráb korálový nám představuje “tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků” (jak zní podtitul) a publikace tohoto typu vycházejí opravdu tak jednou za sto let. Na úvod D. Karpatský zařadil malý přehled vývoje chorvatské poezie od počátků až k dnešku a dlužno podotknout, že tato studie je jedním z mála teoretičtějších zamyšlení nad chorvatskou poezií v české kroatistice vůbec. Na zhruba šedesáti stranách nás tak provádí a seznamuje s hlavními proudy a postavami necelého tisíce let chorvatského básnictví, které tvoří časové rozpětí této knihy. Prvním překladem je tzv. Baščanská ploča (11. st.), první dochovaná ukázka chorvatské tvorby, psaná v hlaholici a náhodně nalezená na ostrově Krku v kostele u vsi Baška. Byť se nejedná o báseň, ale o darovací nápis, je to přece jen památka natolik zásadní, že její překlad je důležitý i z hlediska komparativních studií. Poté je zařazen malý oddíl věnovaný náhrobním nápisům (epitafům) z období 11.-14. století.

Vzhledem k vývoji chorvatské literatury následují zcela logicky gotické duchovní písně (Narodil se král nebeský apod.), které jsou zčásti lidového původu, poté lidové písně lyrické (Krásně zpívej ptáčku) a epické (Matka Margarita). Díky výhodné poloze území dnešního Chorvatska nedaleko Itálie se humanistické a renesanční vzepětí evropské kultury, které mělo právě v Itálii svůj původ, poměrně intenzivně odrazilo i v chorvatské literatuře, obzvláště v tehdejší Dubrovnické republice. Nejen poezie, ale i próza a drama z tohoto období (15.-16. století) patří dodnes k tomu nejcennějšímu, co lze v chorvatské kultuře nalézt. D. Karpatský do knihy zařadil ukázky z díla např. J. Pannonia (vl. jm. I. Česmički), J. Šišgoriće, M. Maruliće, Đ. Držiće, H. Luciće, M. Držiće či D. Ranjiny. Český čtenář řadu z těchto jmen již zná díky antologii Dubrovnická renesanční poezie (Praha 1964).

Velmi krátké a v podstatě nevýznamné reformační období, které je v knize nezastoupeno, následuje další vrcholné období chorvatské literatury – baroko (17.-18. století), spjaté především s konečným zadržením do té doby postupujících Turků a postupnou “reconquistou” Balkánu. Karpatský nám tyto dějinné zvraty dokládá i na vybraných básních a eposech – především je to Osman I. Gunduliće, dále básně I. Buniće-Vučiće, J. Palmotiće, F. K. Frankopana či I. Đurđeviće. Konec 18. a začátek 19. století byly ve znamení ohlasů francouzských encyklopedistů a osvícenského myšlení vůbec. Byť se v chorvatské tvorbě nijak zvlášť hluboce neprojevilo, přece jen se setkáme alespoň s těmi nejvýraznějšími tvůrci, jako byli A. Kačić Miošić a A. Kanižlić.

Daleko zajímavější je následující zápas o vlastní podstatu národa – národní obrození (ve stejném duchu jako u Čechů), navíc spjaté se snahou o sjednocení (nejprve alespoň jazykové) jižních Slovanů (tzv. ilyrismus). Ačkoliv byl v této době (1. polovina 19. stol.) kladen důraz spíše na didaktickou, jazykovědnou a historickou práci, i poezie měla své nepřehlédnutelné tvůrce: D. Demeter, I. Mažuranić či P. Preradović jsou toho dobrým dokladem. Vzhledem ke společenským proměnám je pochopitelné jisté “zpoždění” oproti západní Evropě, a tak romantismus přichází do chorvatské tvorby až kolem poloviny 19. století a zajímavě se mísí s realismem v poslední třetině zmíněného století. Ač se tyto změny projevovaly hlavně v próze, několik zástupců se v této antologii najde (např. A. Šenoa).

Podstatně vzrušivější však byly do té doby nevídané změny v důsledku nástupu moderny (v Chorvatsku 1895-1914) a s tím spojených experimentů nejen v poezii. V knize jsou zastoupeni všichni významní modernisté: I. Vojnović, S. S. Kranjčević, A. G. Matoš, V. Vidrić, F. Galović aj. Moderna znamenala další výrazný rozkvět kvalitní originální tvorby, oproti tomu meziválečná poezie (1918-1941) až tolik zásadního nepřinesla. Byť např. básně T. Ujeviće jsou oblíbené dodnes a Balady Petrici Kerempuha M. Krleži patří k základům chorvatské literatury, hrála poezie spíše roli vedlejší. Období válečné dalo krátce zazářit talentu I. G. Kovačiće.

Počátky budování socialismu byly v Titově Jugoslávii (1946-1981) obzvlášť tvrdé, ale roztržka mezi Stalinem a Titem (1948) paradoxně ve svých důsledcích trochu uvolnila okovy umělecké tvorby a období 50.-60. let 20. stol. asi patří v moderní chorvatské poezii k vůbec tomu nejlepšímu. Talentovaní V. Parun, J. Kaštelan, S. Mihalić, J. Pupačić, N. Miličević, I. Slamnig, D. Dragojević a další zcela zastínili prozaiky a dramatiky zvláště v 50. letech 20. stol. Vznikla řada básní, které dodnes uchvacují svou náladou a nápaditostí. Oproti tomu 70. a 80. léta 20. stol. spíše ukazují na trend vzrůstajícího nezájmu veřejnosti o poezii (stejně tak u nás i v západní Evropě) a i klesající kvalitu vznikajících básní, i když své sbírky vydává řada osvědčených autorů starší generace (A. Škunca, L. Paljetak, Z. Mrkonjić či D. Horvatić). A zhruba v této době naše antologie končí. Léta devadesátá jsou poznamenána občanskou válkou a angažováním se řady umělců (i básníků, např. A. Stamaće) v nacionalistické nesnášenlivosti a celkové kulturní devastaci Chorvatska. Poezie nového tisíciletí je zatím zasvěcena především mladým a snad se nějaký výraznější talent brzy prosadí.

Kniha takovéhoto rozsahu mohla vzniknout jen díky koordinované podpoře z více zdrojů. Koráb korálový podpořilo chorvatské velvyslanectví, záhřebský magistrát, firmy Podravka a INA, Chorvatsko-české sdružení a Ministerstvo kultury ČR. Kromě hlavního editora Dušana Karpatského byly použity starší překlady F. Halase, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, R. Lužíka, J. Šotoly, O. Berkopce, J. Hiršala, M. Nedvědové a dále překládali I. Wenigová, L. Kubišta, J. Štroblová, D. Svobodová, J. Žáček a J. Hanzlík.