Eva Kondrysová (5. prosince 1926 – 17. září 2017) byla překladatelka z angličtiny a nakladatelská redaktorka. Vystudovala anglistiku a psychologii na Univerzitě Karlově, absolvovala studijní pobyt na Lynchburg College v USA a studium v Praze ukončila v roce 1952 doktorátem. V období let 1952–1983, prakticky po celý svůj profesní život, působila jako redaktorka v nakladatelství Odeon (dříve Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění – SNKLHU, resp. SNKLU) a v letech 1958–1969 rovněž v revue Světová literatura. Její překladatelská tvorba zahrnuje především romány a novely anglických a amerických spisovatelů 19. a 20. století, mimo jiné Jane Austenové (Emma, Pýcha a předsudek, Rozum a cit a další), Sinclaira Lewise (Hlavní třída), Arthura Koestlera (Tma o polednách) a Saula Bellowa (Děkanův prosinec, Krádež, Realista a další), a detektivní příběhy Arthura Conana Doylea a Agathy Christie.

Lucie Seibertová: Pokud vím, už odmalička jste díky svým vychovatelkám uměla francouzsky a německy. Jak jste se dostala k angličtině a čím to, že u vás nakonec převážila?
Eva Kondrysová: Mě angličtina vždycky velice lákala, protože když už některé jazyky znáte, tak jich chcete umět pořád víc. Za druhé světové války byl pravidelně vyhlašován letecký poplach. Američané létali z Itálie, bombardovali Německo a nad Prahou přelétávali kolem poledne. Zazněly sirény a všichni utíkali do sklepů. Já jsem utíkala k rozhlasovému přijímači, které tenkrát byly povinně zbaveny krátkých vln, aby nebylo možné poslouchat cizí rozhlas. Ale vynalézavá česká ruka vytvořila něco, čemu se říkalo churchillek. Byl to kus krouceného drátu, který se do rádia nasadil, a tak krátké vlny nahradil. A BBC pravidelně v poledne vysílalo kurz angličtiny a po něm následovaly zprávy v jednoduchých, krátkých větách, určené těm, jejichž mateřštinou nebyla angličtina. A takhle jsem se začala učit anglicky. Po válce jsem ještě chodila na normální vyučování angličtiny a před maturitou jsem dokonce díky laskavým lidem strávila prázdniny na jazykovém kurzu a pracovní brigádě v Anglii. A pak už jsem začala studovat na fakultě.

Lucie Seibertová: Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla překladem živit?
Eva Kondrysová: Já jsem se překladem vlastně nikdy neživila. Vždy jsem k tomu měla ještě nějaké jiné zaměstnání. Překládání byl můj koníček. A kdybych vám vykládala, jak jsem pořídila svůj první překlad, tak byste se divila. Je to typický příklad toho, jak se postupovat nemá. Když jsem byla ve věku kolem maturity, myslela jsem si, že nejkrásnější knížka na světě je Markéta Lazarová od Vladislava Vančury. Po maturitě jsem začala studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a tam se mi v roce 1947 podařilo získat stipendium do Ameriky. A Markétu Lazarovou jsem si vezla s sebou. Když jsem potom na té americké college poslouchala pana profesora, jak se rozplývá nad anglickou klasickou literaturou, říkala jsem si, že netuší, jaké autory máme my. Vzala jsem si tedy Markétu Lazarovou a pokusila se několik stránek přeložit, aby se můj profesor poučil. Snad je omluvitelné, že mladý člověk, který se etabluje v nějakém řemesle, vždycky sáhne po vrcholu, místo aby se pokorně učil základní věci. Ten pan profesor můj překlad přijal, ale moc k němu neřekl, protože z toho byl nejspíš zmatený a myslel si svoje. Po absolvování americké koleje jsem se pak vrátila do Prahy na Karlovu univerzitu.

Lucie Seibertová: Jak jste se dostala do nakladatelství?
Eva Kondrysová: Nakladatelství tenkrát vyžadovala, aby jim někdo dělal takzvané lektorské posudky, čili četl knížky, u kterých se uvažovalo o vydání, a krátce je zhodnotil. Já jsem ještě jako studentka na fakultě pracovala jako pomocná vědecká síla a tak jsem se dostala k psaní těchto posudků. Když jsem pak promovala, snažili se mě nalákat fízlové, protože jsem uměla dobře anglicky, což tenkrát nebylo běžné. Nabízeli mi jednak práci překladatelky na ministerstvu vnitra, jednak chtěli, abych šla dělat jimi pověřenou učitelku do americké školy pro malé děti, což by bylo ještě horší. Já jsem se ale měla vdávat a nic z toho jsem dělat nechtěla, tak jsem honem nastoupila jako záskok za mateřskou dovolenou do nakladatelství Svoboda. Tam jsem byla v propagačním oddělení, psala jsem propagační materiály, knižní hlídky, ale hlavně jsem se učila dělat korektury a další základní redaktorské práce. V roce 1953 potom vzniklo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a jeho vedením byl pověřen Jan Řezáč, kterého jsem znala a který mi tam nabídl místo. Nastoupila jsem tam už jako odpovědná, ne pomocná redaktorka, protože na rozdíl od svých kolegů jsem uměla udělat korekturu.

Lucie Seibertová: Později jste se také stala redaktorkou časopisu Světová literatura. Jak k tomu došlo?
Eva Kondrysová: Časopis Světová literatura patřil ke Státnímu nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Vznikl v roce 1956 a měl být zaměřen na nejsoučasnější literaturu. Oblast angloamerické a germánské literatury tam měl původně na starost Josef Škvorecký. Když mu ale v Československém spisovateli vyšel román Zbabělci, došlo k velkému pobouření. Šéfredaktor Jan Řezáč za mnou tenkrát přišel a říkal, že Škvoreckého u sebe udrží pouze tehdy, když ho ze Světové literatury přeřadí do nakladatelství na redigování klasiků. Tak jsem si s ním vyměnila místo a začala pracovat v časopise.

Lucie Seibertová: Potom jste už pracovala pouze tam?
Eva Kondrysová: Ne. Na konci šedesátých let celou redakci Světové literatury vyhodili a mě vzali zase zpátky do nakladatelství. V Odeonu jsem pak zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1983. Poté jsem už pouze překládala.

Lucie Seibertová: Co přesně zahrnovala vaše práce redaktorky? Jak probíhal proces od výběru díla až do jeho vydání?
Eva Kondrysová: Redaktoři, kteří seděli v redakci a byli pověřeni péčí o některou jazykovou oblast – angloamerickou, francouzskou, ruskou, českou –, zařazovali své nápady do nakladatelského plánu, který potom sestavoval šéfredaktor a vedoucí redaktoři jednotlivých jazykových sekcí. U každého návrhu se založila takzvaná lektorská průvodka, což byl šanon, kam se ukládaly všechny materiály, které se dané knížky týkaly. Když jsme například dali knížku externě posoudit, přišly do této lektorské průvodky tyto posudky. Lektorskou průvodku potom příslušný redaktor uzavřel s vyjádřením, proč knížku doporučuje k vydání. Nakladatelské plány se potom schvalovaly na ministerstvu kultury, kde je musel obhajovat šéfredaktor. Pamatuju se, že jednou, když jsem pracovala v časopise Světová literatura, náš šéfredaktor onemocněl a já jsem tam musela jít za něj. Než jsem se tam vydala, musela jsem mu slíbit, že budu jen poslouchat a neřeknu ani slovo. Byly to velice kuriózní porady, protože tam zasedali zvláštní lidé. Já jsem na to měla svou teorii. Podle mého názoru ten, kdo ve stranickém aparátu dostal na starost kulturu, nebyl dobrý k ničemu jinému a uměl jenom číst a psát. Byli to lidé, kteří ke kultuře neměli žádný vztah a knížky je jenom obtěžovaly. Navíc v nich viděli dynamit možných malérů a byli by nejradši, kdyby nevycházelo vůbec nic. To byla jedna parta. A druhá byli lidé, kteří měli vlastní tvůrčí ambice, ale nebyli v nich úspěšní. A prostřednictvím své stranické legitimace viděli možnost, jak se prosadit. A mezi těmito partami jsme se pohybovali. Když tedy byly nakladatelské plány schváleny, tak se musela získat autorská práva, která se obstarávala přes agenturu Dilia. A nakonec se uzavřely smlouvy – s překladatelem, výtvarníkem a tak dále. Také jsme měli přidělenou určitou kapacitu tiskárny, se kterou se rovněž uzavírala smlouva.

Lucie Seibertová: V které fázi se rozhodlo o překladateli?
Eva Kondrysová: Už ve fázi lektorské průvodky. Překladatele vybíral příslušný redaktor se schválením vedení redakce, které pravidelně zasedalo a probíralo, jak bude plán realizován. Existovala tu jednak generace starších, už zavedených překladatelů, jako byla třeba Jarmila Fastrová nebo manželé Tilschovi, a pak okruh našich kamarádů, které jsme znali z doby studií. Občas někoho doporučil i některý z našich spolupracovníků, například Josefa Škvoreckého do redakce přivedl Zdeněk Urbánek. Vzpomínám si, jak Škvorecký přišel ještě ve vojenské uniformě s tím, že hledá místo. Výjimečně jsme také pořádali anonymní soutěže, například když se měla překládat Sága rodu Forsythů od Johna Galsworthyho. Vybrala se určitá pasáž, kterou zájemci museli anonymně přeložit, dát do obálky pod určitou značkou a k tomu přiložit druhou obálku s tím, kdo se pod tou značkou skrývá. Tenkrát to vyhrál zmíněný Zdeněk Urbánek. V letech normalizace potom ještě existoval seznam povolených spolupracovníků, který jsme předtím neměli.

Lucie Seibertová: Kdo zadával překlady vám?
Eva Kondrysová: Pro vlastní nakladatelství redaktoři překládali jen výjimečně, aby to nevypadalo, že si vybíráme nejlepší možnosti na úkor externistů. Já jsem tedy spolupracovala hlavně s Mladou frontou, Vyšehradem, Albatrosem – prostě s různými nakladatelstvími, která také vydávala překladovou literaturu.

Lucie Seibertová: Jak fungovala redakce Světové literatury? Lišila se nějak práce v této redakci oproti práci v Odeonu?
Eva Kondrysová: Lišila. V nakladatelství vycházely celé knížky, různé edice, vybrané spisy a podobně. V časopise jsme naproti tomu mohli vydat kratší román v jednom čísle nebo pak delší na pokračování. Měli jsme také takzvané recenze s ukázkami, ve kterých se převyprávěly jednotlivé části dané knihy, aby se s ní mohl čtenář seznámit. Také se tímto způsobem mohly vydat alespoň části problematičtějších děl, protože se z nich vždycky dalo vybrat něco, co nemohlo narazit.

Lucie Seibertová: Jak jste se před rokem 1989 dostávali k originálům a informacím o autorech?
Eva Kondrysová: Před rokem 1989 tady byla jediná agentura, už zmiňovaná Dilia, která spolupracovala se svými zahraničními partnery, a přes ni jsme mohli jednotlivé výtisky objednat. Měli jsme tam i své přátele, dlouhá léta tam například dělal Igor Hájek, který nám pomáhal s obstaráváním knížek. Taky jsme odebírali některé časopisy, například The Times Literary Supplement nebo americký komunistický časopis The Daily Worker. A občas nám knihy doporučovali kamarádi, kteří buď jezdili ven, nebo na Frankfurtský knižní veletrh. A v neposlední řadě jsme dostávali katalogy s edičními plány cizích nakladatelů.

Lucie Seibertová: Nebylo riskantní shánět originály přes přátele?
Eva Kondrysová: Jistěže, ale nakolik riskantní? Všechna pošta procházela cenzurou, takže některé knížky nám zabavili. Uvedu vám jeden příklad. Když Josef Škvorecký odešel do emigrace, každý první čtvrtek v měsíci recenzoval na Hlasu Ameriky nově vydané americké knížky, což jsem já věrně poslouchala. Jednou tam promluvil s velkým nadšením o románu Saula Bellowa Děkanův prosinec a řekla jsem si, že ho musím mít. A tak jsem si o něj napsala kamarádům, které jsem znala ze svého pobytu v Americe. Kniha přišla, ale byla zabavena. Od cenzora, pana Dřímalky, jsem obdržela lísteček, že jí bylo odňato právo rozšiřování. Napsala jsem mu, že se to jistě stalo omylem a že mi ji poslat musí, protože je od laureáta Nobelovy ceny a autora, který tady vychází. Dostala jsem od něj velice kuriózní odpověď, že sice uznává, že je to autor vážený, ale že naši občané někdy ani netuší, jaké zlomyslnosti se v knížkách skrývají. Představte si to, nějaký cenzor mně, redaktorce, napíše, že netuším, co se v knížkách skrývá. Takže jsem mu odpověděla, že jestli to někdo netuší, tak já to nejsem – a ať mi toho Bellowa okamžitě pošle. A on mi tu knihu skutečně poslal, už si se mnou asi nechtěl dál korespondovat. Po revoluci jsem ji pak také přeložila a vydala. Takže někdy se při shánění originálů musely překonávat podobné překážky. Na druhou stranu poštovní cenzura mohla být i jistým způsobem prospěšná. Jak cenzoři různé knížky zabavovali, začaly se jim hromadit a oni nevěděli, co s nimi, takže se stávalo, že je dávali darem. Přidělovali je do redakcí, které považovali za prověřené. A tímto způsobem jsme se také dostali k některým příručkám, slovníkům a podobně. Samozřejmě jsme nevěděli, komu to bylo původně určené a na čí konto se tak radujeme.

Lucie Seibertová: Nebála jste se, že se podobným prosazováním knih dostanete do problémů?
Eva Kondrysová: Nevím, asi jsem se nebála. S knížkami nemůžete pracovat, když neděláte víc, než je vaše povinnost. Měli jsme v sobě nějak zakódované, že pro knížky musíme udělat vše, co je v našich silách. Protože jsme viděli, jak každý čtvrtek lidé od časného rána stojí frontu před knihkupectvím, aby získali třeba obyčejnou detektivku. Lidé tenkrát ještě neměli televize, nemohli moc cestovat, zkrátka neměli se čím zabavit. A tak jsme měli pocit, že jsou pro ně knížky hodně důležité.

Lucie Seibertová: Kolik anglicky psaných knih se vám průměrně podařilo prosadit za rok?
Eva Kondrysová: Žádný problém nebyl s klasikou. Naproti tomu například na současnou americkou literaturu jsme ze začátku, v padesátých letech, měli prostor pro jeden titul ročně. A to musel být vždycky Howard Fast, protože byl členem strany. Když pak v roce 1956 Fast ze strany vystoupil, jásali jsme, protože jsme měli možnost ten titul obsadit také něčím jiným, například Hemingwayem. U podobných autorů jsme se snažili využít amerických komunistů, kteří sem docela rádi jezdili, protože se u nás neměli špatně, aby nám dávali doporučující posudky, jako například že se Hemingway může dobře uplatnit v moderní české literatuře.

Lucie Seibertová: Jezdili sem i američtí nebo britští autoři, kteří komunisty nebyli?
Eva Kondrysová: Jistě. Vzpomínám si například na pamětihodnou návštěvu Johna Steinbecka. Na cestě z Moskvy se zastavil v Praze a přišel nám vykládat, jaká dobrodružství tam zažil. Autoři totiž většinou navštívili nakladatelství, které jim vydávalo knížky. Takže Steinbeck za námi přišel a vyprávěl, jak se mu jednou večer podařilo utéct tlumočníkovi a jak se sám vydal na prohlídku noční Moskvy. Ráno se pak probudil na lavičce, když s ním nějaký milicionář zacloumal a ptal se, co tam vyspává. Steinbeck v nouzi použil větu, kterou se před cestou naučil, a rusky pravil: „Ja amerikánskij pisátěl.“ V tu chvíli se prý ten milicionář úplně rozzářil, hodil se do pozoru, zasalutoval a řekl mu: „Zdrávstvujte, továryšč Gemingvej!“ A dovedl ho do hotelu. Takže takto se Steinbeck díky Hemingwayovi zachránil před velkým malérem. Ale byl tady třeba i Allen Ginsberg, kterého vyhostili z Kuby. Od nás pak jel do Moskvy, odkud ho také vyhostili, a tak přijel zase zpátky do Československa. Jednou v noci ho tady zbili na ulici fízlové a sebrali mu deník, který pak zčásti otiskli v Mladé frontě, především nějaké kompromitující pasáže. A tak ho posadili zase zpátky do letadla.

Lucie Seibertová: Který ze spisovatelů, se kterými jste se setkala, vás nejvíc okouzlil?
Eva Kondrysová: Nevím, možná to byl Allen Ginsberg, se kterým byla rozhodně největší legrace. Velice zajímavý byl ale také Philip Roth. Ten sem jezdil docela často, ještě jako mladý autor. Byl to znalec Franze Kafky, dokonce měl o něm na univerzitě seminář, a poprvé sem přijel se svými studenty jako do Kafkova rodiště, aby nasáli místní atmosféru. Zalíbilo se mu tady, navázal zde řadu kontaktů, a tak sem potom přijel ještě několikrát. Dokonce pojal takový typicky americky naivní, ale ušlechtilý nápad, že přiveze své studenty a studentky, aby se tady oženili a provdaly za mladé Čechy, a umožnili jim tím pádem emigrovat do Ameriky. Snažili jsme se mu vysvětlit, že ti mladíci by sice s českými dívkami pravděpodobně dobře pořídili, ale naopak že by to nešlo, protože čeští mladíci by při nárocích Američanek u nich rozhodně neobstáli. Šel v tomto nápadu dokonce tak daleko, že navštívil moji kolegyni a kamarádku Věru Saudkovou, neteř Franze Kafky, která byla redaktorkou v nakladatelství Svoboda, a nabídl jí sňatek. A ona mu přes tlumočníka, kterým byl profesor Zdeněk Stříbrný, vysvětlila, že je sice vdova, ale má tady několik dětí.

Lucie Seibertová: On ten svůj plán myslel skutečně vážně?
Eva Kondrysová: Ano, myslel. Vždycky když sem přijel, tak jsem se s ním setkala. Posílal mi takové šifrované vzkazy, jako například: „V půl jedné půjdu okolo vašeho nakladatelství. Když tam budete stát, můžeme jít na oběd. Když tam nebudete stát, tak chápu, že se se mnou nechcete setkat.“ Asi měl trochu trauma z toho, že jako židovský spisovatel měl štěstí, protože celá jeho rodina včas přesídlila do Ameriky a díky tomu nezažili holokaust. Bral to jako jakési nezasloužené privilegium, často o tom mluvil a je to cítit i z jeho knížek, například z románu, který tady vyšel pod názvem Elév.

Lucie Seibertová: Jak problematické bylo dostat se před rokem osmdesát devět ke slovníkům?
Eva Kondrysová: Jednak tu byly starší zásoby – to, co se na fakultách, v knihovnách a jednotlivých rodinách najde v každé době. Další studijní materiály se pak obstarávaly nejrůznějšími cestami. Jednou například do nakladatelství napsal nějaký americký sběratel, že by chtěl naše ilustrované vydání Hobita od J. R. R. Tolkiena, protože jeho různá cizojazyčná vydání sbírá. Napsala jsem, že mu Hobita pošlu výměnou za výkladový slovník. A tak jsem se dostala k velkému slovníku. Do té doby jsem měla pouze jeden menší, který jsem si přivezla ze svého prvního pobytu v Anglii v létě 1946.

Lucie Seibertová: Jaké bylo redakční rozdělení úloh? Kdo měl rozhodující slovo?
Eva Kondrysová: Jak už jsem se zmiňovala, v nakladatelství byly různé jazykové skupiny a každá měla svého vedoucího. Vedoucím redaktorem naší anglogermánské skupiny byl v padesátých letech germanista Rudolf Vápeník. Hlavní slovo měl šéfredaktor Jan Řezáč, ten nakladatelství vybudoval. Byl to mladý muž, který měl dobrou stranickou pozici, protože pocházel z chudé žižkovské rodiny. Neměl vysokou školu, ale byl to zapálený, od pánaboha nadaný nakladatel, obdivovatel francouzské literatury a srdcem surrealista. Dokonce stejně jako surrealisté psal zeleným perem. I proto velice dbal na výtvarnou podobu knížek, honil nás po výstavách a neustále nás vzdělával. Mezi pracovníky redakce se tak vytvořila velice přátelská atmosféra, která dnes podle mě na pracovištích ani nebývá. Bylo to tím, že jsme všichni měli společné nepřátele, nepřátele dobrých knih, a to nás ohromně sdružovalo. V základu jsme dodnes kamarádi.

Lucie Seibertová: Dnes si člověk tu atmosféru asi těžko představí.
Eva Kondrysová: Překladatelé mají dnes ke své práci jiný poměr. Dřív člověk musel každou knížku obhájit, vydupat ze země. A o knížky byl enormní zájem. Navíc jsme například neměli problémy finanční, protože celý náklad převzal Knižní velkoobchod a víc jsme se o to nestarali. Kdežto dneska je problém číslo jedna, aby si knížka na sebe vydělala.

Lucie Seibertová: Scházeli se překladatelé před rokem 1989?
Eva Kondrysová: Ano, scházeli. Existovala překladatelská sekce Svazu spisovatelů, jejímž hlavním organizačním činitelem – placeným – byl Jiří Valja. Zde se pořádala nejrůznější setkání, kde se mimo jiné probíraly překlady.

Lucie Seibertová: Byl mezi vašimi kolegy někdo, ke komu jste chovala obzvlášť velkou úctu? Někdo, o kom si myslíte, že byl pro vaši práci důležitější než ostatní?
Eva Kondrysová: Když jsem nastoupila do nakladatelství, byli tam většinou lidé, kteří krátce předtím skončili vysokou školu. Z některých se potom stali vynikající odborníci. Například k předním bohemistům patřil Vladimír Justl, znalec a přítel Holanův, který také vydával Holanovo dílo. Navíc ještě ze země vydupal Poetickou vinárnu Viola, kde pak dlouhá léta působil jako umělecký vedoucí. Mezi mými kolegy byl zvláštním, obdivuhodným zjevem náš orientalista Miloslav Žilina. Ten uměl snad jedenáct jazyků a v nakladatelství vydával orientální literaturu a edici Živá díla minulosti, to znamená svazky, které by někdo jiný stěží dokázal dát dohromady.

Lucie Seibertová: Lišila se mezi sebou nějak jednotlivá nakladatelství, například pokud jde o prestiž? Nebo bylo některé nakladatelství odvážnější?
Eva Kondrysová: Podmínky byly pro všechny stejné a cenzura taky. Každá stránka, ať už knížek, ať už časopisu, musela mít razítko, na kterém bylo HSTD – Hlavní správa tiskového dohledu, která fungovala v letech 1953 až 1966. A než se tedy knížka nebo číslo časopisu tehdy dostalo ke čtenářům, musel být takto předem schválena každá stránka definitivního textu.

Lucie Seibertová: Pokrývala jste někdy někoho svým jménem? Vás, pokud vím, nikdo nepokrýval.
Eva Kondrysová: Ne, mě nikdo nepokrýval, já jsem zákaz neměla. Zato jsem pokrývala například Karla Kyncla nebo Zdeňka Urbánka. O pokrývání jsem věděla, dokonce se dá říct, že jsem ho organizovala, protože bez spolupráce redakce by to nešlo. František Vrba, známý a nesmírně talentovaný překladatel, jednou přišel do redakce a říkal mi: „Já ti jdu po ulici a tolikrát se vidím v různých lidech, které potkávám – a kteří mi podepisují knížky.“

Lucie Seibertová: Takže vy jste věděla, jak rozšířený je to fenomén.
Eva Kondrysová: Ano. Byl to hodně rozšířený fenomén, který navíc měl svou velice podivuhodnou specifičnost. Protože jak pokrývači, tak jejich chráněnci žili dál normálními životy – opíjeli se, rozváděli, dostávali se do různých malérů. A všechny tyto příhody ohrožovaly průběh toho pokrývání, protože to samozřejmě byla trestná činnost. Vzpomínám si na všelijaké nebezpečné situace. Například zmíněný František Vrba byl jednou po slovní potyčce s policisty zadržen, a nakonec dokonce odsouzen, naštěstí podmínečně. Věděla jsem, že zrovna překládá knihu pod jménem Lubomíra Dorůžky, takže jsem zašla k Vrbům rukopis hledat. Musela jsem ho najít, aby z toho nebyl malér. Docházelo ale i k jiným, docela složitým případům. Karlu Kynclovi u jednoho románu slíbila pomoc ostravská překladatelka Gabriela Nová, jenže uprostřed práce zahynula při autonehodě. Naštěstí v pravou chvíli přiskočil Mirek Jindra a řekl, že ten překlad podepíše. Následně ale Mirek za překlad a za dosavadní dílo dostal Cenu Odeonu a nemohl se s Karlem Kynclem dohodnout, kdo by si měl nechat finanční odměnu, která činila deset tisíc korun. Tak se za mnou přišli poradit do redakce a já jim řekla, ať se šábnou a jdou na flám.

Lucie Seibertová: Stalo se někdy, že se na pokrývání přišlo?
Eva Kondrysová: Myslím, že pokusy na to přijít byly docela časté. Například jsme byli opakovaně vystaveni dotazům ze strany úřadů, jestli je možné podle charakteru překladu určit překladatele.

Lucie Seibertová: Co jste jim na takovou otázku odpovídala?
Eva Kondrysová: Že odborník to pozná, laik ne. Co jsem jim mohla odpovědět?

Lucie Seibertová: Nikdy jste se kvůli pokrývání nedostala do problémů?
Eva Kondrysová: Ne, vždycky to nějakým způsobem prošlo. Dokonce i šéfredaktor mi jednou vrátil průvodku a řekl, že tam mám „chybu v režii“ a ať ji opravím. Něco jsem tam popletla a bylo to moc nápadné.

Lucie Seibertová: Dalo se před rokem 1989 uživit pouze překládáním?
Eva Kondrysová: Dalo, když někdo jiný v rodině vydělal na činži. Například Jan Zábrana se tím živil, ale jeho paní byla naše redaktorka, která přinášela domů pravidelný plat. Překlady nebyly a nejsou dobře placené, je to pořád stejná žebrácká mzda. Navíc nemůžete počítat, že každý měsíc k prvnímu dostanete nějaké peníze. Vydání se může posunout nebo odložit nebo vám nakladatelé nezaplatí hned. Takže potřebujete ještě nějaké zázemí.

Lucie Seibertová: Pracovala jste jako redaktorka i jako překladatelka. Jak byste popsala vztah těchto dvou činností?
Eva Kondrysová: Myslím si, že tyto dvě činnosti jsou nezbytné jedna pro druhou. Mnoho překladatelů si nejprve udělá hrubý překlad, pak si ho čte, pak o něm znovu přemýšlí, něco doplní a upraví, ale ten další pár očí je nezbytný, aby zachytil nedostatky, které třeba nejsou na první pohled zřetelné. Například fráze, které necharakterizují postavu nebo se nehodí do celkového stylistického ladění. Zrovna nedávno jsem na dost frapantní případ špatně redigovaného překladu narazila. V seznamech amerických bestsellerů jsem viděla, jak je ohromně populární švédský autor Stieg Larsson. Tak jsem si jednu jeho detektivku koupila, abych se poučila, a musím říct, že mi při četbě ten příběh neustále zastiňuje to, jak je to špatně zredigované. Trvalo mi aspoň do třetiny knihy, než mě příběh zaujal natolik, že jsem to přestala vnímat. Takže si myslím, že spolupráce mezi překladatelem a redaktorem je naprosto nezbytná pro dobré vyznění překladu.

Lucie Seibertová: Ke kterému z těchto povolání jste měla bližší vztah? Cítila jste se spíš jako překladatelka, nebo jako redaktorka?
Eva Kondrysová: Zábavnější byla práce redaktorky, bylo to pestřejší. Překládání je velice osamělá, individuální činnost. To jste jenom vy a psací stroj, v dnešní době počítač, kdežto redakční práce má mnohem širší pole působnosti.

Lucie Seibertová: Nemyslíte si, že je v dnešní době redaktorská práce poněkud potlačená?
Eva Kondrysová: Myslím si, že pomalu začíná být znovu uznávaná její nezbytnost. My jsme neměli možnosti, které mají vydavatelé dnes, a proto jsme se hodně soustředili na práci s textem. Po listopadu osmdesát devět ale byla tato součást vydavatelské práce dost podceňovaná. Často převažoval názor, že každý rodilý Čech umí bezvadně česky, což není pravda. Teď už ale nakladatelé většinou přicházejí na to, že je potřeba přistupovat k překladům a redakční práci odpovědněji.

Lucie Seibertová: Stalo se vám někdy, že jste se jako redaktorka dostala do sporu s překladatelem nebo naopak jako překladatelka s redaktorem kvůli navrhovaným změnám v textu?
Eva Kondrysová: Zažila jsem konfliktní situace tam, kde jsme jednali už s dědici autora, spíš než s autorem samotným. Ti z citových důvodů chtěli zachovat každé slovo, i když ten překlad byl starší a renovaci potřeboval. A to se dost těžko vysvětlovalo.

Lucie Seibertová: Co konflikty kvůli místům, které překladatel přeložil moc nebezpečně nebo expresivně?
Eva Kondrysová: Víte, překladatel i redaktor měli stejný životní pocit, co by mohlo být nebezpečné, a bohužel taky stejné zkušenosti. Když byla v originále nějaká sporná místa, říkali jsme, že to musíme „vypřeložit“. To znamenalo zachovat co nejvíce z původního smyslu, ale zároveň tak, aby to prošlo.

Lucie Seibertová: Odmítla jste někdy překlad z ideologických důvodů, protože jste se obávala, že by vás ta knížka mohla dostat do maléru?
Eva Kondrysová: Taková knížka by se nedostala do plánu, takže toho jsem byla ušetřena. Ale přeložila jsem knížku, která potom byla zabavena. Byl to román Arthura Koestlera Tma o polednách. Za Pražského jara v roce 1968 jsme ho připravili k vydání ve Světové literatuře. To číslo už bylo vytištěné, ale mezitím přišel srpen a šéfredaktor si uvědomil, že nestojí za to riskovat. Tenkrát jsme měli tiskárnu v Brně, takže tam se to pozastavilo. V redakci jsme každý dostal několik výtisků. Pamatuju se, že jsem jeden dala známému jako svatební dar, který velmi uvítal. Zbytek nákladu zůstal v Brně, ale část se rozkradla, a tak se toto zastavené číslo později po Praze různě objevovalo. Například mou tehdy asi čtrnáctiletou dceru pozval jeden spolužák na rande do Stromovky s tím, že jí musí něco strašně důležitého ukázat. A bylo to právě to zastavené číslo Světové literatury s mým překladem Tmy o polednách.

Lucie Seibertová: Stávalo se často, že byl překlad už připravený k vydání a teprve pak přišel zákaz?
Eva Kondrysová: Někdy to mělo dramatický průběh. Vzpomínám si například na román Prezydent Krokadýlů, který se odehrává v Harlemu. Tehdy byla knížka už hotová, ale pak si ji jedna naše administrativní pracovnice náhodou otevřela, viděla tam nějaký peprnější výraz a hned běžela za šéfredaktorem, že tohle nejde. Jakékoliv slangové nebo peprné výrazy vždycky narážely. Nakonec román vyšel, ale k dispozici byl pouze pro odborné a studijní účely. Problémy byly také s románem Davida Lodge Den zkázy v Britském muzeu, kde vadily příliš otevřeně probírané problémy mladých katolických manželů s antikoncepcí a menstruací.

Lucie Seibertová: Jak jste peprnější výrazy řešila ve svých vlastních překladech? Tlumila jste je nějak?
Eva Kondrysová: Já jsem se s tímto problémem ani moc nesetkávala. Ale řeknu vám, jak složité bylo vydat slavný román Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera. Tenkrát ho přeložili manželé Pellarovi pro nakladatelství Československý spisovatel, které také vydávalo překladovou literaturu. Hlavní hrdina Holden Caulfield mluví jako každý mladý kluk a manželé Pellarovi jeho jazyk ve svém překladu výborně vystihli. Nakladatelství si ale dalo překlad posoudit a zamítli ho. Načež já jsem řekla, že to vydáme ve Světové literatuře, což se skutečně stalo, a později román vyšel i knižně v Odeonu. Dnes je to klasika, kterou každý zná.

Lucie Seibertová: Některé knížky byly před rokem 1989 takzvaně na lístky. Vzpomenete si na takový případ?
Eva Kondrysová: Stalo se to u jedné z nejslavnějších knih světové literatury, u Joyceova Odyssea v překladu Aloyse Skoumala. Chystali jsme se ji vydat, když se někdo na úředních místech záhadným způsobem dopídil, že kniha končí lehce eroticky laděným monologem Molly Bloomové. Když si tento monolog přečtete dnes, tak vás rozhodně ničím nepobouří. Ale tenkrát ta kniha tím pádem najednou získala odér něčeho eroticky příšerně odvážného. Celý náklad byl myslím už vytištěný, tak se nejdřív uvažovalo, že to všechno půjde do stoupy. Ale protože je to veledílo, dospělo se nakonec k názoru, že kdo si knížku bude chtít koupit, musí od svého zaměstnavatele přinést potvrzení, že ji potřebuje z pracovních důvodů. A tyto lístečky se staly nejžádanějším zbožím v Praze. Dokonce to vyvolalo jednu docela komickou situaci, kdy do redakce přijeli nějací Francouzi a divili se, jací jsou ti Češi kulturní národ, když se tak bijí o Jamese Joyce.

Lucie Seibertová: Čtete po letech své starší překlady?
Eva Kondrysová: Někdy se na ně podívám, ale že bych je celé četla, to asi ne. Samozřejmě když se připravují reedice, tak se na to podívat musím. A víte, že z toho mám dobrý pocit? V těchto dnech jsem například připravovala k novému vydání svůj starší překlad povídek Johna Cheevera z osmdesátých let. A i když byl ten jazyk už trochu strojený, říkala jsem si, že jsem tam nejrůznější situace vyřešila docela dobře.

Lucie Seibertová: Považujete nějaký ze svých překladů za lepší než ostatní? Máte k některému z nich zvláštní vztah?
Eva Kondrysová: Měla jsem poměrně štěstí, že jsem si mohla vybírat autory, kteří mi seděli. Otevřeně říkám, že byli talentovanější a lepší překladatelé než já. Jmenovala bych zase například Aloyse Skoumala nebo Františka Vrbu. Mojí oblíbenou autorkou byla Jane Austenová, která je pro mě fenoménem ve světové literatuře zcela nevysvětlitelným. Její obliba a její působení do dnešních dnů je naprosto výjimečné a jedinečné. Dalším autorem mého srdce je Saul Bellow, což je zase úplně jiný případ. Je to americký spisovatel, který vidí současným komplikovaným lidem až na dno duše a klade si otázky o smyslu dnešního života, jež mě fascinují.

Lucie Seibertová: S jakým největším překladatelským oříškem jste se kdy setkala?
Eva Kondrysová: Na to teď asi nedokážu odpovědět. U každé knížky musíte udělat to co režisér, když inscenuje divadelní hru. Musíte ten překlad nějakým způsobem nainscenovat, zrežírovat. To znamená, že než napíšete první větu, čeká vás hodně práce. Musíte tu knížku dokonale poznat a vcítit se do jejího autora. Musíte pochopit, o co mu šlo, jaké jsou jeho přednosti a naopak slabiny. Někdy je dobré přemýšlet o českém vzoru, najít si českého autora, který má podobný jazyk nebo píše o podobném prostředí. Podle něj se pak můžete řídit, když budete na rozpacích. Zažila jsem to například, když jsem překládala Toma Jonese od Henryho Fieldinga. Musela jsem tam řešit problém, jak toto klasické dílo z osmnáctého století převést do češtiny. Tenkrát mi někdo poradil, abych si četla Zikmunda Wintera, jeho Pražské obrázky. Z nich jsem si vypsala například řadu výrazů pro povětrné ženštiny, na které bych normálně nikdy nepřišla.

Lucie Seibertová: Myslíte si, že dnes mají překladatelé na podobné postupy čas?
Eva Kondrysová: Musejí, pokud chtějí odevzdat kvalitní překlad. Navíc dnes mají mladí lidé obrovské možnosti dobré jazykové průpravy a velmi snadný přístup k nejrůznějším studijním a informačním materiálům, díky počítačům mají vše při ruce. A myslím si, že ani dnes talentovaní překladatelé nechybí. Mám skutečně radost z toho, že mezi mladými kolegy je dost nadaných lidí a že to naše řemeslo v nich má výborné pokračovatele.

Lucie Seibertová: Mohla byste z té mladší generace jmenovat někoho, koho vnímáte jako opravdový talent?
Eva Kondrysová: Například Richard Podaný je velice nadaný překladatel, překládá například sérii bestsellerů Merde od Stephena Clarka. Jsou to knížky, ve kterých si anglický spisovatel dělá legraci z francouzské současnosti. Když jsem četla originál, říkala jsem si, že je nemožné balancovat mezi třemi jazyky, hledat mezi nimi slovní hříčky. Ale Richard Podaný to podle mě dokázal. Výborným překladatelem je i Viktor Janiš. A nedávno jsem redigovala jeden překlad Pavly Horákové a ta si taky dovede moc hezky vymýšlet.

Lucie Seibertová: Jak se podle vás po roce osmdesát devět změnila překladatelská praxe?
Eva Kondrysová: Hned po roce osmdesát devět rozjeli někteří nadšenci nakladatelskou činnost, aniž si uměli představit, co to vyžaduje. Navíc zadávali překlady svým známým, kteří si taky neuměli představit, co to vyžaduje. Takže se v jejich práci objevovaly hrůzné nedostatky. V Obci překladatelů jsme následně vymysleli anticenu Skřipec za nejhorší překlad. A s potěšením musím konstatovat, že ta naše anticena se sice stále každý rok uděluje, ale už ne za vysloveně komické nedostatky jako v prvních letech, ale spíš za prohřešky proti etice, například plagiátorství.

Lucie Seibertová: Co považujete za hlavní hodnotící kritérium překladu?
Eva Kondrysová: Čtenářský zážitek. Protože když vás knížka strhne tak, že vás tam nic neruší a že ji prožíváte, tak to asi bude dobrý překlad.

Lucie Seibertová: Jaké je ideální vzdělání pro překladatele? Nebo stačí talent?
Eva Kondrysová: Myslím, že překladatel musí především mít rád knihy a umět číst. Dobře víte, že když vám někdo řekne, že četl nějakou knížku, tak o ní stejně často nedovede skoro nic říct, nedovede ji charakterizovat, nedovede vám vysvětlit, co ho zaujalo, nedovede vám odstínit jednotlivé postavy. A to všechno překladatel umět musí. Musí se dopodrobna sžít s autorem, vidět, na čem mu záleželo, čeho chtěl docílit při charakteristice jednotlivých postav a tak dále. Stručně řečeno umění číst je asi největší předpoklad. Potom jsou samozřejmě nutné také jazykové vědomosti a znalost dané kultury.

Lucie Seibertová: Kdybyste měla něco doporučit začínajícím překladatelům, co by to bylo?
Eva Kondrysová: Měli by si především uvědomit, že překlad – tak jako každé jiné řemeslo – se člověk musí naučit, že dobrá znalost výchozího a cílového jazyka je samozřejmostí, k níž je ještě nutné přidat znalost reálií. Také by neměli podceňovat přípravné práce. Člověk musí mít o dané knížce jasnou představu, než ji začne překládat.

Lucie Seibertová: Domníváte se tedy, že překlad je spíš řemeslo než umění?
Eva Kondrysová: Myslím si, že je to umělecké řemeslo. Řemeslné dovednosti k tomu patří. I houslista se nejdřív musí naučit šmidlat na housle.