Poprvé se Stephen King pro sebrané publikování svých novel rozhodl v roce 1982 a kniha Čtyři roční doby je dodnes považována za jednu z jeho nejlepších. Obsahuje předlohu ke slavnému filmu Vykoupení z věznice Shawshank, ale také vrcholně znepokojivé příběhy o konci dětství a křehké hranici mezi morálkou a zrůdným chováním Nadaný žák a Tělo. V ryze hororové podobě se k modelu vrátil v roce 1990 knihou Čtyři po půlnoci (kde za zmínku stojí zosobněný čtenářský děs Policajt z knihovny). Do nedávné doby poslední podobnou knihou pak byla Černočerná tma, která svým zaměřením stála zhruba v půli cesty mezi ambiciózní psychologickou hloubkou Čtyř ročních dob a přímočarými hororovými kingovkami ve stylu Čtyři po půlnoci.

Aktuální kolekce Když teče krev je žánrově podobně neuchopitelná. Přesto působí sevřenějším dojmem, protože v každém z příběhů se King nějak obrací k tématu stárnutí, neodvratného intelektuálního chřadnutí a pro autora typickým okamžikům zázraků, kdy lze z nastolené cesty aspoň na okamžik vystoupit. Což je příznačné, protože navzdory své neutuchající autorské plodnosti je čím dál víc znát, že King už postrádá síly na „velký román“, jakými byly například Svědectví, To, Nezbytné věci nebo naposledy Pod kupolí. Jako by opouštěl pole totální epiky a zabydloval se na území jakési hororem vyživované lyriky, věnované konkrétním pomíjivým okamžikům a momentálním nápadům. Ostatně i rozsahem jsou minimálně dvě zde publikované novely spíše povídky.

Úvodní Telefon pana Harrigana je příběh, který by možná ještě před deseti lety posloužil jako základ samostatného působivého hororu. Mladý vypravěč vzpomíná na starého miliardáře, kterému jako kluk předčítal. A dal mu kdysi iPhone, jenž pak byl se svým vlastníkem pohřben. Ovšem stále je možné se na něj dovolat, a dokonce pana Harrigana o něco požádat… Ve své současné podobě je novela plná zajímavých scén a ve vypravěčově vztahu k panu Harriganovi je stále cítit síla klasických textů (nejen Nadaného žáka, ale i například Srdce v Atlantidě). Bohužel například středoškolské prostředí je zde jen letmo načrtnuté, stejně jako pozdější osudy hlavní postavy. Jinými slovy: úvodní expozice má mnohem větší hloubku a emoční působivost než pozdější komplikace a finále.

Nevyvážený je i triptych Chuckův život. Pokud by v tradičních doprovodných textech King nepřiznal, že jsou to vlastně samostatné texty, oddělené i ročním odstupem v tvorbě, byly by naprostým selháním. Jako tři pohledy na otázku, jak moc je život obyčejného člověka zásadní pro svět a co to vlastně znamená obyčejný, je však celek překvapivě působivý. V prvním podání je zmíněný Chuck mrtvý – ale pravděpodobně byl opravdu Bohem svého vlastního světa, který se nyní rozpadá. Kusy Kalifornie mizí v oceánu, všude zuří požáry, propadá se země a nefunguje internet… ale dva lidé možná najdou cestu jeden k druhému. Prostřední verze zachycuje Chucka na pracovní cestě, kdy na okamžik vystoupí ze své role úředníčka a spontánně si zatančí na ulici. Tanec je pro postavu i Kinga důležitý a na jeho popisu je to znát. Autor se tu dostává své postavě pod kůži a dokáže ždímat emoce podobně jako kdysi v tanečním „útěšném setkání“ s populárními postavami z románu To Richieho a Beverly, na které náhodou narazí hrdina knihy Dallas 63. Třetí Chuck pak představuje jen stručný dovětek, osvětlující jeho vztah k tanci. Obrácené pořadí historek (tedy od konce Chuckova světa k jeho mládí) je vlastně jen hříčka a hodnocení celého Chuckova života závisí čistě na ochotě vtáhnout se do nostalgického rozjímání nad životem a smrtí.

Naopak přímočará thrillerová záležitost je titulní Když teče krev. Na scénu se zde vrací Holly Gibneyová. Ta byla vedlejší postavou v knize Pan Mercedes, avšak nakonec si ji Kingovými vlastními slovy ukradla pro sebe. Stala se ovšem i součástí románu Outsider (aby si pro změnu ukradla pro sebe jeho seriálovou adaptaci). Právě na ten novela navazuje. Holly se totiž dostane na stopu podobnému netvorovi, jakého před časem spolu s detektivem Ralphem Andersonem porazila. Tentokrát je však na vše sama.

Je vidět, že King má Holly skutečně rád. Dokonce tak, že samotný děj je v podstatě druhotný. Odhalení monstra i konfrontace s ním je – přes několik pokusů situaci zašmodrchat a vyždímat z ní více napětí – rychle odbytá a pozornost se soustřeďuje na Hollyinu rodinu a vztahy uvnitř ní, především ke strýci, který trpí pokročilým Alzheimerem.

Nejpovedenější ryze hororová (nebo prostě nadpřirozená) kingovka je až závěrečná Krysa. Autor se v ní vrací k motivu tvůrčího bloku, který už skvěle vytěžil například v románu Pytel kostí. A dokonce zasazuje novinku do stejného prostředí. Drew je spisovatel, který napsal jen několik povídek a i s jejich tvorbou tvrdě zápasil. Nyní má konečně nápad na román (předchozí pokus málem skončil jeho uhořením) a rozhodne se začít psát v dobrovolné izolaci na chatě zděděné po otci. Zde jej ovšem zastihne nemoc, přidá se bouřka, opět nastupuje tvůrčí blok (spočívající tentokrát nikoliv v neschopnosti nebo bezradnosti ohledně toho, co psát, ale v nemožnosti vybrat to jediné správné slovo z přehršle stejně správných řešení) a nakonec se objeví krysa nabízející faustovskou smlouvu: román se dopíše, ale někdo v Drewově okolí zemře.

Sama o sobě Krysa není nijak výjimečná, ale vše v ní funguje tak, jak má. Nejsou zde žádné rozpory mezi kvalitou začátku a konce, děj není pouhá záminka ke zkoumání života chrousta a síly nostalgie. Je to poctivá hororová jednohubka, která možná neukazuje to nejlepší z Kinga, ale rozhodně je pro autora typická. A totéž nakonec platí pro celou knihu. Jen už se k ní prostě nebudete vracet kvůli celým příběhům, ale kvůli dílčím scénám a postřehům, které jsou důležitější než celek.