Série zatím třiadvaceti románů losangeleského spisovatele Michaela Connellyho je rozhodně impozantní, i proto, že si drží setrvale dobrou úroveň. Zatím poslední vydaný Connellyho román její průměr navíc vysoce překračuje, přinejmenším docela dlouho: než dospěje k závěru, který náročnější čtenáře zklame jednoduchou a ne úplně věrohodnou akční scénou.

Noční oheň (v USA vydaný v roce 2019) zpočátku zaujme proplétáním tří různých případů a zapojením tří Connellyho hlavních hrdinů z různých sérií. Nepřekvapí, že po úspěchu předchozí knihy Temná svatá noc autor opět nechává spolupracovat mladou policistku z noční směny Renée Ballardovou a veterána Harryho Bosche, který je již v důchodovém věku, tentokrát však navíc do příběhu zapojuje také advokáta Mickeyho Hallera, který má jinak vlastní knižní řadu. S Boschem, nejpopulárnějším z hrdinů, se Hallar ve fikčním románovém světě Michaela Connellyho nepotkává poprvé, ale hned trojlístek hlavních hrdinů v jedné knize, to je pro autorovy fanoušky silné lákadlo.

Každý z hrdinů přitom řeší svůj vlastní případ a Connelly chytře pracuje s jejich prolínáním i propojováním. Bosch jako obvykle (v posledních příspěvcích série) vytáhne jeden pozapomenutý nevyřešený případ (vraždy mladého homosexuála), Ballardová nad hranice vlastních pravomocí řeší uhoření opilého bezdomovce a vůbec nejzajímavější je mediálně ostře sledovaný případ vraždy soudce, k níž došlo ve frekventovaném parku za bílého dne a z níž byl obviněn jeden bývalý odsouzený, kterého právě Haller zastupuje. Tento případ je totiž jistou variantou detektivních šarád klasické britské školy, v nichž docházelo k místy až bizarně rafinovaným a komplikovaným vraždám a úkolem detektiva bývalo prolomit zdánlivě nezvratné důkazy či alibi. Boschovi s Hallerem se takto podaří zvrátit obvinění založené na přítomnosti DNA (což obvykle bývá onen nevyvratitelný důkaz) a je to docela chytré, překvapivé a – jak je pro Hallera a obecně případy v soudních síních typické – efektní řešení.

Naopak odložený případ zavražděného homosexuála, který u Bosche trochu záhadně přistane po smrti jeho prvního parťáka u policie, zastupuje typickou drsnou školu, s podstatnou rolí pouličních gangů, pachatel je tu vyjeven relativně brzy a jde spíše o to, jak jej dopadnout a co nejpřesvědčivěji usvědčit. A je pravda, že postupně ztrácí napětí, protože policistům tu všechno až záviděníhodně snadno vychází. Chybí tu nějaký zvrat, komplikace, něco, co by hladký průběh vyšetřování narušilo.

O takové narušení se Connelly pokusí ve třetím případu (pro jistotu je nutné zdůraznit, že všechny tři případy jsou řešeny souběžně) upáleného bezdomovce, který se ukáže být nečekaně spletitým. Ale jestliže předtím se jeho zločinci chovali nanejvýš opatrně (a tudíž věrohodně), tentokrát se hlavní padouch naopak schválně producíruje před kamerami (a to dokonce s malou tělesnou vadou, díky níž může být snáze identifikován!), a v akčním finále dokonce zaútočí na policisty v budově, kde probíhá vyšetřování. Těžko říct, jestli Connelly už chtěl místy možná až příliš komplikovanou knihu rychle ukončit, zda chtěl udržet obvyklý rozsah, anebo jestli měl pocit, že dosud bylo málo akce. A je také pravda, že i v předchozích románech série vyháněl Harryho Bosche do čelních střetů s nebezpečnými zabijáky. Jen byl Bosch tehdy mladší a jeho příběhy přímočařejší.

Ne že by finále bylo napsané špatně, avšak po těch předchozích, rafinovaněji vymyšlených zápletkách působí naivně a vlastně až trochu odbytě. Ale i na lacinější vypravěčské triky (zejména stupňování napětí ohrožováním hlavních hrdinů) už si čtenáři Michaela Connellyho za ta léta zvykli – a protože umí víc než jen to, nakonec mu je odpouštějí.