Harry Bosch je zpátky v řadách policie – avšak pouze jako dobrovolník a nikoliv v řadách domovského losangeleského sboru. Službu veřejnosti, ale hlavně obětem, které se již nemohou samy bránit, nyní vykonává v malém městečku, kde došlo v důsledku rozpočtových škrtů k propouštění starých harcovníků, a práce je tak více než dost, protože zbylí kolegové prostě nestíhají. A protože darovanému koni se na zuby nekouká, má Bosch vlastně volnou ruku v tom, co a jak bude vyšetřovat – a dokonce i dost času na svou bokovku, tedy praxi soukromého detektiva. Souběžně tak řeší dva případy – jednak se snaží dopadnout tzv. Sklenáře, který již znásilnil několik žen hispánského původu, a jednak zkouší najít umírajícímu miliardáři dědice, který dost možná nikdy neexistoval.

Předchozí román stavěl na skutečnosti, že postavil Bosche do služeb „temné strany síly“ – učinil z něj vyšetřovatele zaměstnaného obhájcem, a tedy zpochybňujícího práci bývalých kolegů. Byl skutečným přeběhlíkem (jak zněl i český název románu), který se navíc soudil se svým dlouholetým zaměstnavatelem. Konec se přitom nesl ve znamení až marlowovských příslibů, které název aktuální knihy ještě posiluje aluzí na román Dlouhé loučení. Podobné chandlerovské reminiscence přitom v poslední době proběhly i sérií Leeho Childa o bývalém vojenském policistovi Jacku Reacherovi, a to vyloženě ku prospěchu věci – bylo tedy pochopitelné, že očekávání spojená s tvorbou Chandlerova přiznaného fanouška byla ještě vyšší. Zvláště když úvodní scény (po krátkém prologu z dob vietnamské války) kdesi v pozadí dokreslovala slavná chandlerovská hláška o návštěvě šesti milionů dolarů.

Bohužel, Michael Connelly poměrně rychle ukazuje, že i když už několikrát vlil své vlajkové sérii do žil novou krev, tentokrát krčí rameny – jakkoliv má provedení vysoký standard – a pokládá řečnickou otázku: proč vlastně učit staré psy novým kouskům? Sebe i Bosche?

Zatímco minule tedy zařazení hrdiny na opačnou stranu vyšetřování mělo jasné následky pro styl jeho práce, tentokrát se i jako soukromý detektiv chová… jako policista. Na jednu stranu typicky boschovsky kritizuje kolegy, kteří nedávají své práci sto procent, aby pak následně v podstatě jako akt lenosti a jisté klukoviny zneužíval policejní zdroje a vyloženě hazardoval se svým postavením dobrovolníka (což se zdá být docela důležitý motiv pro konflikt mezi Boschem a některými z jeho nových kolegů, takže je zklamáním, když se vše na konci vyřeší jednou smířlivou větou). Je to škoda, protože ona soukromědetektivní linie by tentokrát skutečně byla mnohem, ale mnohem zajímavější než pátrání po násilníkovi ze sousedství, v rámci Connellyho tvorby nakonec nijak překvapující, kde navíc ani vedlejší postavy nijak nevybočují z řad bývalých Boschových spolupracovníků.

Bosch při pátrání po dědici miliard totiž musí jednak pátrat hluboko v minulosti a jednak narazí na zajímavý paradox – potenciální dědic zahynul ve stroji vyráběném jeho otcem ve Vietnamu. Do románu se tak dostává téma odpovědnosti mocných a dopadu od stolu učiněných rozhodnutí, stejně jako později otázka umělecké svobody a toho, nakolik peníze deformují charakter. Je samozřejmé, že Bosch, který v průběhu série přirozeně stárne a momentálně už pomalu klepe na dveře sedmdesátky, nemůže provádět vylomeniny jako hrdina Raymonda Chandlera; ani v posteli, ani na podlaze cel maloměstských poldů, co si na něm vylepší fyzičku. Ale ona okatá přímočarost, s níž vše směřuje k tomu, aby se Bosch vrátil zpět do stáda (protože je ztělesněním rčení, které v knize několikrát zazní – bez odznaku nejste nic), prostě zamrzí. O to více, že Connelly opravdu má na víc.

Jakkoliv to zní kriticky, Odvrácená strana konce není špatný román – je to pouze dílo, u kterého zamrzí, že nepokračuje v cestě do nových končin, započaté jeho předchůdcem. Connely stále ví, jak vyprávět tak, aby čtenář odmítal odložit knihu. V každé kapitole se něco děje – je třeba získat nějakou informaci, je odhalen detail z vyšetřovatelské praxe, případ sklouzne do zajímavých vod (například způsoby obcházení nařízení, které vojákům bránilo po dobu služby ve Vietnamu v návratu do USA) a nejednoho čtenáře potěší výše zmíněné odkazy na starší romány a jejich postavy. Pochopitelně se přitom textem mihnou i právník Haller a Boschova dcera. Z těchto odkazů na staré známé (postavy i události) vyloudí Connelly i něco sarkastického humoru – jako když Bosch komentuje pověst jednoho ze svých bývalých nadřízených, kterému zařídí se svou typickou tvrdohlavostí krátkodobý pobyt v cele.

Vedle čtivosti je ale ještě třeba zmínit jednu věc – a sice funkční psychologické nastavení hlavního hrdiny v rámci série knih, která čítá dvacet titulů. Harry má své démony, ale především je to mezek, který se projevuje mimo práci velmi decentně, a pro Connellyho tak není problém jej uvěřitelně nechat procházet nejrůznějšími prostředími a obdobími kariéry. Navíc díky těsnému sepětí s policejním prostředím (ještě posílenému autorovou praxí novináře, díky které do série zapracoval témata rozpočtů a politikaření v nejvyšších funkcích) a skutečně policejní duši obrací v silnou zbraň potenciální slabinu – a sice sklony k rutině. Harry tak na rozdíl od svých extravagantnějších literárních kolegů – například jmenovce Holea – působí stále uvěřitelně… a vlastně navzdory svému věku a výše uvedeným výtkám vůči jednoznačnosti vedení děje tohoto konkrétního dílu i svěže.