Hieronymus „Harry“ Bosch patří k nejvýraznějším postavám moderní anglosaské detektivky. Poprvé se objevil v románu Černá ozvěna (1992), kde mu život nekomplikoval pouze zločin, ale i vzpomínky na zážitky z Vietnamu, kde patřil ke zvláštní jednotce specializované na pohyb v tunelech pod bojišti. Od té doby se objevil ve více než dvaceti knihách (ne nutně jako hlavní postava) a nedávno se dočkal i vlastního seriálu, produkovaného společností Amazon (momentálně jsou odvysílané dvě sezóny, třetí se připravuje – ve scénářích se přitom vždy pracuje hned s několika díly předlohy).

Harryho stvořitel, americký spisovatel Michael Connelly, své příběhy vystavěl především na důkladné znalosti policie – organizace, postupů a postupně i čím dál špinavější vnitřní politiky – a Boschova rajónu, jímž je Los Angeles. V obou případech využil svých dlouholetých znalostí a zkušeností získaných v pozici novináře – jeho Město andělů je plné gangů, leváren, korupce, předsudků, drog, prostituce. Nic zlého přitom neexistuje odděleně, Connelly vytváří propracovanou síť příčin a následků a reálnost výsledného obrazu je v lecčems podobná nedávným televizním hitům, jako byl Perníkový táta nebo The Wire – Špína Baltimoru.

A přesto, že i jazyk jeho románů je v mnoha ohledech novinářsky věcný a rozhodně se nepouští na pole slavných chandlerovských wisecracků (byť suchému humoru se nevyhýbá), je Connelly stále fanouškem a pokračovatelem i této tradice drsné školy. Je to díky Harryho umanutosti, s níž se snaží naplnit heslo „buď záleží na všech, nebo na nikom“ přes všechny překážky v podobě padlých jednotlivců, nefungujícího systému a čím dál větší hrdinovy únavy, pramenící z neustálého střetávání se s tím nejhorším v lidech.

Ona únava je přitom s postupujícími knihami série doslova hmatatelná a odráží se i v tom, že Bosch skutečně stárne – a to minimálně od chvíle, kdy se na scéně objevila jeho dcera (posledních pět románů žijí společně). Jakkoliv totiž je Connellyho hlavním džobem psát o Harrym, je si dobře vědom, že nemůže psát pouze o něm. Je třeba jej obklopit postavami, které přinesou nové úhly pohledu a nové výzvy.

Stárnutí a nové výzvy. Právě to je jádro i nejnovějšího románu, nazvaného Přeběhlík. Harry definitivně opustil policejní složky a po měsících nudy přislíbil pomoc nevlastnímu bratrovi, advokátu Mickeymu Hallerovi (který má i svou vlastní knižní sérii a filmovou adaptaci prvního románu s Matthewem McConaugheyem). Haller má totiž klienta, o jehož nevině je skálopevně přesvědčen, avšak nedokáže vyvrátit tíhu důkazů, konkrétně stopy DNA nalezené na oběti brutální vraždy. Bosch se tak dostává do služeb těch, kterými celou svou kariéru pohrdal – obhájců obviněných, lidí bojujících za práva monster. Jenže co když má Mickey pravdu a venku je skutečně vrah, kterému může jeho čin projít? Pro tohle nebezpečí stojí za to postavit se bývalým kolegům…

Crossover obou Connellyho hrdinů už tu jednou byl – v románu Zrušený rozsudek byl však Haller v pozici žalobce a změna stran pro něj rozhodně neměla takové následky a dopady jako pro Bosche. V tomto se zdá být Přeběhlík dost radikální. Connelly si ale pochopitelně usnadňuje situaci – pořád píše především oddechovou detektivku, ne ambiciózní psychologický román (na něco takového, jakkoliv je psychologie postav jednou z Connellyho hlavních zbraní, je v skoro dvacátém díle série přece jen pozdě). Bosch si tak své dilema vyjasní vždy v podstatě v téže scéně, kdy na ně narazí, a jeho protivníky jsou zkorumpovaní policisté. Podobná hořce ambivalentní řešení jako v již zmíněném Zrušeném rozsudku tedy nehrozí; Harry je prostě správňák a dělá správňáckou věc jako vždycky.

Změna pozic ale vlila do žil novou krev jeho vyšetřování – respektive tomu, jakým způsobem se starý pes vyrovná se skutečností, že už není součástí systému, že nemůže zavolat a objednat si expertízu, že nemá k ruce řadové pochůzkáře a byrokracii, která je sice mnohdy otravná, ale také v mnohém ulehčuje práci. Naštěstí je Harry opravdu starý pes – a tak je pro něj nutnost chodit osobně všude a za všemi v podstatě osvěžením. Navíc má stále řadu známých, na které se může obrátit o radu a neoficiální přístup ke složkám. Vzhledem k tomu, že pachatel je svým způsobem známý již od začátku a my sledujeme boschovskou variaci na Colomba (tedy hledáme nikoliv to, kdo to udělal, ale to, kde udělal dotyčný chybu), můžeme se společně s Harrym soustředit na všechny jeho staré fígle, které po letech a mnoha románech vypadají neotřele jako už dlouho ne.

I když tak Přeběhlík nenabízí nic úplně nového ani nemá nejpropracovanější zápletku a vedlejší postavy jsou mnohdy spíše funkcemi než čím jiným (to platí hlavně pro Hallera, který k tomu má mimo svou řadu blízko pokaždé, například v pro boschovskou sérii klíčovém románu Devět draků je ukázkovým deus ex machina), pořád se jedná o jeden z nejlepších autorových románů – což je vzhledem k pořadovému číslu rozhodně potěšující zpráva a velká pochvala. A navíc si Connelly otevřel cestu k tomu, aby Bosch konečně mohl být soukromým očkem se vším, co k tomu patří. Že by si chtěl v sérii na stará kolena Connelly dopřál chandlerovskou nostalgii a popustit uzdu svému fanouškovství? V českém překladu se dozvíme odpověď snad již za rok.