I když dnes klasické detektivky Agathy Christie (těm prvním už je více než sto let!) vyhlížejí obstarožně a překonaně, stále své čtenáře mají – a možná ještě více televizních diváků. A mají také své pokračovatele. Patří mezi ně také americká spisovatelka publikující pod pseudonymem Colleen Cambridge. Není to jediné fiktivní jméno odhadem čtyřicátnice (datum narození nikde neuvádí) Colleen Gleasonové: své upírské romance, horory, dystopie, steampunkovou sci-fi či právě detektivky vydává i pod dalšími jmény jako C. M. Gleason nebo Alex Mandon. Na své stránce uvádí neuvěřitelných jedenáct sérií s názvy Stoker & Holmes, The Dracula Vampires,Lincoln’s White House Mysteries či Castle Garden Romance. Jen málokterá se zatím dočkala více než tří dílů a vypadá to, jako by autorka sondovala, co u čtenářů zabere nejvíc. A podle posledních prodejů se zdá, že trefou je kromě jiné krimi série American in Paris právě řada, jejíž hlavní hrdinkou je Phyllida Brightová, hospodyně na venkovském panství Agathy Christie a jejího druhého manžela Maxe Mallowana.

Prvním románem v zatím čtyřdílné sérii byla Vražda v Mallowan Hall (2021), kterou loni vydalo nakladatelství Euromedia Group v edici Kalibr a ve sličném brožovaném provedení s potiskem všech stránek z boku. Představila v něm bystrou a docela pohlednou hospodyni Phillidu, která slouží u své kamarádky Agathy Christie (seznámily se za války, kdy obě pracovaly jako ošetřovatelky), a kromě toho, že se stará o bezchybný chod rozlehlého sídla s mnoha služebnými a kuchařkami, začne také na vlastní pěst pátrat, kdo zavraždil neznámého muže, jehož zakrvácené tělo objevila jednoho rána v knihovně. Namísto zděšení si pomyslela, že „skvrny na koberci si vyžádají dvě hodiny práce“, což naznačí, jakým způsobem se bude děj i styl vyprávění dál ubírat: vražda je tu trochu obtížné, ale zároveň vzrušující vyrušení z každodenního života zámožného sídla, kde armáda pokojských a kuchařek denně smejčí a vaří pro domácí pár a jeho hosty. Phillida nakonec pachatele vraždy opravdu usvědčí, jakkoliv se občas zdálo, že ta cesta je příliš přímočará a že autorka na čtenáře ještě nachystala zvrat v tom, že s tím správným řešením přijde někdo jiný, třeba sice trochu protivný, ale zároveň atraktivní řidič Bradford.

Druhý případ Jedovatá stopa má zápletku a motiv pachatele vykonstruovanější, založenou na konání „vražedného festivalu“, který Agatha Christie pořádá v nedaleké farnosti a jehož hosty jsou další tehdejší slavní detektivkáři Gilbert Keith Chesterton, Dorothy L. Sayersová a dnes už pozapomenutý Anthony Berkeley. Ovšem účastní se jej také ambiciózní amatérští spisovatelé detektivek z takzvaného Lestleighského vražedného klubu, kteří se účastní soutěže o nejlepší detektivku. O vítězi rozhodují zmíněné spisovatelské celebrity a hlavní cenou je publikování díla ve velkém nakladatelství, přičemž ještě, než festival začne, zemře na otravu místní kněz Tooley. A není jasné, zda byl otrávený nápoj určen jemu nebo někomu jinému, což byl oblíbený prvek mnoha tehdejších whodunitek.

Součástí celé literární hry je, že se festival nezruší, že policie tápe, zatímco Phillida se k pachateli neomylně blíží, že všichni zachovávají tváří v tvář nikoli jedné vraždě stoický klid, přičemž stejně jako vraždu řeší i svoje šance na vítězství v soutěži. A že „vražda je důležitější než wellingtonské jehněčí“, ale ne zas o moc. Phyllida opět musí skloubit chod sídla s váženými hosty, kteří „přece nemůžou dostat po vraždě studenou večeři“, s pátráním, do toho se velmi pozvolna rozvíjí románek se zmíněným řidičem, který sice příliš neuznává její autoritu, ale v pátrání jí občas pomůže.

Je v tom od všeho trochu: klasická anglická meziválečná detektivka i její parodie, náhled do pozadí vznešených venkovských sídel ve stylu seriálu Panství Downtown a samozřejmě trochu té romance. Autorka Phyllidě (i Bradfordovi) připisuje jakousi tajuplnou minulost, o níž ani jeden nemluví, ale mezi služebnictvem panuje značná zvědavost; ani čtenář se však v dosavadních dílech nic moc nedozví, proč dva vzdělaní, inteligentní a pohlední lidé skončili ve služebných zaměstnáních, bez partnera a bez dětí. Zároveň vždy dospějeme k vyřešení vraždy, jen to oproti lépe napsaným románům dejme tomu Agathy Christie bohužel nejvíc připomíná nezávaznou hru na ukrácení dlouhé chvíle. Cambridgeové psaní je místy trochu naivní: zpovídáním svědků pomalu směřuje k cíli bez nějakých vážnějších komplikací a dramat, vše plyne relativně poklidně ke kýženému odhalení, a jakmile se autorka odchýlí od Phyllidiny perspektivy, je hned jasné, že sledujeme oběť další vraždy. Špičkování s řidičem má sice své kouzlo, ale když se opakuje stále stejně bez výraznějšího vývoje, také se omrzí. Je sympatické, že samotnou Agathu Christie autorka využívá jen zřídka, že figuruje spíše v pozadí, jako někdo, kdo hlavní hrdinku podporuje, ale od jejího snažení má odstup. Cambridgeová přitom není tak rafinovaná, aby ve svých případech předjímala budoucí zápletky románů Christie, byť si spisovatelka v průběhu děje neustále dělá poznámky.

Jedovatá stopa (překlad originálního názvu A Trace of Poison působí s využitím adjektiva poněkud nepřesně a neohrabaně, lépe by asi znělo „Stopa jedu“, stejně jako jehněčí Wellington) je průměrně promyšlený, průměrně napsaný román se zajímavou hrdinkou, jejíž potenciál zatím nebyl úplně využit.