Michael Connelly má na novějších fotkách, než je ta, která zdobí přebal jeho čerstvé knihy v češtině, o dost šedivější vlasy a bradku už má také víc bílou než nazrzlou. Máme ho v hledáčku už dvacet let. Nemládne. První knihu napsal v šestatřiceti. Jeho hrdinovi, detektivovi losangeleské policie Harrymu Boschovi, kterého protáhl od té doby sedmnácti romány v hlavní roli a několika dalšími, kde se jen mihl, bylo tehdy ještě o šest let víc. Connelly je realista, takže své hrdiny udržuje víceméně v reálných časoprostorových koordinátách, ne jako jeho ještě zcela nedávní předchůdci zalidňující literární série nestárnoucími postavami, kterým bylo stále -cet, když jejich duchovní otcové umírali na sešlost věkem. Snadným výpočtem se tak dopracujeme k tomu, že Boschovi je dnes dvaašedesát. Ministr Drábek by ho sice ještě nechal dřít, ale lidumilný americký penzijní systém ho volá do důchodu.

Nechce se mu. Ještě víc než penze se však bojí úpadku svých profesionálních dovedností, tedy prvního pádu. U druhého pádu si vymohl jakýs takýs odklad odchodu na odpočinek: DROP je zkratka složitého názvu sociálního programu pro americké policisty, čehosi jako přípravky na důchod. Ta mu dala poslední tři roky ve službě. A jeden z prvních dnů, kdy si začal stříhat metr, mu přinesl na stůl zajímavý případ – a třetí pád. Z balkonu v sedmém patře vypadl, skočil nebo byl shozen syn prominentního městského radního, shodou okolností muže, který má letitou pifku na celý policejní sbor L. A., a Bosch je přesvědčen, že jej k takovému postoji vede nečisté, zkorumpované svědomí. Leč důkazy scházejí.

Souběžně s tímto čerstvým případem řeší už nějakou chvíli jeden dávný, znovu otevřený případ vraždy, z níž stopy DNA před více než dvaceti lety usvědčily někoho, kdo zřejmě nebyl vinen, jak napovídají stopy nové.

Rozbíhá se typická connellyovská (skutečně connellyovská, nikoli třeba mcbainovská) procedurální autorská metoda. Connelly je pomalejší, v dobrém slova smyslu rozvláčnější, detailnější, a s tím i ne tak živý a ne tak ostře a sarkasticky pronikavý jako žánrový otec zakladatel. Jeho popisy vyšetřovacích metod jsou však důkladnější a plastičtější, mikrosvět, do něhož nás vtahuje, je propracovanější a on nás neopomine seznámit s každičkou, i třeba podružnější podrobností. Ubírá to na akčnosti, ale na tu Connelly nehraje. Rozbaluje ji většinou až ve finále a jinak nám výměnou dává gruntovní solidnost.

A samozřejmě napětí. To vyvěrá prakticky z klasických detektivních prvků, jen moderněji demonstrovaných a pojímaných: ze stop, důkazů, výslechů a také přemýšlení. Kdysi se tomu říkalo dedukce. V tom je Connelly v žánru výjimečný a rovněž v tom, že tu a tam postupným překvapivým sbližováním spojuje dva zprvu zcela nesourodé případy – není to v této knize poprvé, i když touto metodou v zásadě šetří, asi už jen proto, že je o dost náročnější než lineárně rozvíjená kauza.

V Pádu se skutečně působivě prolne roky stará vražda mladého děvčete s pádem mladého muže z hotelového balkonu, tedy letitý sexuální delikt ukazující na dílo protřelého devianta, a případ korupce a dalších, nečekanějších kostlivců ve skříních politických a správních špiček města. Je to možná trochu tendenční, ale v dané kombinaci poměrně neotřelé a hlavně bezešvé, přesvědčivé a reálné.

Za zmínku stojí i linka Boschova soukromí. Je to sice módní trend, bez nějž se dnes neobejde ani ten nejkonzervativnější thrillerista, ovšem z Connellyho knih nijak nepatřičně netrčí a neirituje, což se o všech konkurentech říct nedá. Poměrně čerstvý vdovec (z tři roky starých 9 draků) se stará o dceru, která už povyrostla, chodí na střední školu a tatínek, v mateřské úloze nejistý, se o ni úzkostlivě strachuje. Křísne jiskra možného nového partnerského vztahu, ale oheň se v Pádu ještě nerozhoří. Na každý pád se však tři roky před Boschovým odchodem do výslužby dozvídáme potěšitelnou zprávu: boschovské kronice jen tak konec nebude. Pubertální dcerka Maddie si usmyslela, že se dá k policii. Za tři roky jí bude devatenáct a Connellymu devětapadesát, tedy budou jeden i druhý na svou profesi v nejlepších letech. Mladých policajtek je sice v americkém žánru jako naseto, ale v Connellyho případě, jak se setrvale knihu od knihy vylepšuje, lze chovat naději, že se jeden i druhý zhostí své role potěšitelně.

Michael Connelly: Pád. Přel. Jiří Kobělka, Domino, Ostrava, 2012, 340 s.