Upjatá inspektorka kultury Mrzenová nebo referentka Karásková (s kamenným obličejem pronášející „já nevím, mně to tedy k smíchu nepřišlo“) jsou skvělé figurky. A poslední dobou čím dál aktuálnější. Karásková na adresu jedné repliky v posuzované hře říká: „Potom tady mám tu studenou Němku… Představte si, že přijdou na představení Němci. Mohli by se urazit. Já kdybych v Německu slyšela studená Češka, tak bych se určitě urazila.“ Shodou okolností ve stejný den, kdy jsem díky televizní repríze znovu vyslechl oprávněné obavy z dehonestace Němců, jsem si přečetl článek Veroniky Mackové – dožadující se rozšíření obsahových a tematických varování, tzv. trigger warnings, v našich divadlech.

Má to být rys naší civilizovanosti, být ohleduplný k těm, v nichž vyobrazení nějaké traumatické události či její nepřímá připomínka může spustit stresovou reakci. Z obecně lidského hlediska lze samozřejmě souhlasit. Jenže… Paní Macková píše: „Varování před možnými riziky pro psychiku by mělo být postaveno na roveň varování před možným ohrožením fyzického zdraví.“ A já si v tu chvíli vybavil divadelní hru, která by se mohla dotknout někoho, komu zemřel otec, navíc násilnou smrtí. Koho traumatizuje druhé manželství milované matky. Někoho, jehož sestra spáchala sebevraždu utonutím. Komu nedělá dobře pohled na bodné a sečné zbraně. Kdo se hroutí při pohledu na otevřený hrob. V němž odhalená lidská lebka vyvolá smrtelnou úzkost. Kdo trpí úzkostí, že by se někdo mohl skrývat za závěsy. A co kdyby navíc na takové představení přišel někdo z Dánska? Seznam trigger warnings doprovázejících čtyři sta dvacet let starého Hamleta by si v programu inscenace vyžádal speciální dvoustranu.

Vyžadovat po umění ohleduplnost je cestou do pekel. Dovedu si totiž barvitě představit, k čemu by obavy z psychické újmy způsobené uměním mohly vést: k institucím, které by byly paralyzované obavami, aby se někoho nedotkly. Byly by cestou k umělcům, již si opatrností budou pojišťovat zveřejnění svého díla. Cestou k autocenzuře, osobní i institucionální. Cestou k nové formě konformismu, k textům stojícím na přitakání dobově sdíleným pravdám. A taky cestou k novodobým referentkám Karáskovým.

Problém současné debaty o ohleduplnosti v umění, tedy v disciplíně, která jaksi svou podstatou nemůže být ohleduplná, má-li být pravdivá, spočívá v tom, že zastánci ohleduplnosti, zastánci neurážejícího humoru a obecně vyšší citlivosti sami sebe jaksi považují za morálně vyspělejší, než jsou ti, co se domnívají, že umění by mělo šokovat, dráždit, překvapovat, vyvádět z míry, zkrátka destruovat komfortní zóny. Navíc, debaty tohoto druhu tu byly vždy. Buřiči a provokatéři vždy stáli proti strážcům nikoho neurážejícího umění a vlajkonošům morálky a obecného blaha ve všech možných převlecích. Z tohoto hlediska je na té aktuální debatě o citlivosti a ohleduplnosti nejvíce překvapivé, že jejími hlasateli nejsou konzervativní starci a puritánské maloměšťačky, ale mladí lidé. Za mých studentských let tomu bylo obráceně. Proto mi vždy starost soudružky Karáskové, aby to náhodou neurazilo Němce, připadala náramně směšná.

Dovoláváním se větší citlivosti sotva vybudujeme citlivější společnost. Spíš se tím jen zvětší generační propast. A už vůbec tím nezískáme lepší umění, protože konformní aseptické texty možná nikoho neurazí, ale taky nikoho nestrhnou. Na stálém bourání tabu a prozkoumávání všech možných hranic – estetických, etických, ideologických, politických – stojí dějiny literatury.  A k tomu také patří dráždící ironie, provokující satira, jízlivost, všechny druhy humoru. Umělci tu nejsou proto, aby pečovali o komfort čtenářů nebo diváků.

Umění a umělecké instituce by spíš než prostorem bezpečným měly být prostorem primárně svobodným. Proto stojí za to podstoupit riziko osobního diskomfortu. Svoboda slova je to nejdůležitější, co nejen my spisovatelé máme. Bez ní bychom to mohli zabalit.