Zásah složek IZS v bytě staré paní, ke které se její pečovatelka dva dny nemůže dostat, hned na začátku románu obvykle naznačuje, že čtenář bude mít co do činění s odhalováním dávných rodinných a sousedských tajemství, o nichž zúčastnění z různých důvodů po celá desetiletí mlčí. I v románu Dům v Matoušově ulici hraje tato dramatická scéna roli odrazového můstku, ale trajektorie, kterou pak vyprávění Terezy Boučkové (nar. 1957) nabere, vede odlišným směrem. Paní Epsteinová, jak se ona stará dáma jmenuje, je jen jednou z mnoha pozoruhodných postav 20. století, které v titulním domě bydlely nebo v něm navštěvovaly své známé.

V domě strávila velkou část života i sama autorka a velice rychle je zřejmé, že perspektiva, kterou bude dějiny budovy a jejích obyvatel nahlížet, je ta její (což není v žádném případě míněno negativně). Vzpomínky na dětské radosti a starosti, jako tajná pošta s kamarádkou, realizovaná pomocí dopisů zavěšených na provázku nebo grimasy na přespříliš slušného chlapce ze sousedství, se prolínají se sledem dnes již pozapomenutých životních příběhů na pozadí velkých dějin i jmen známých osobností. Zdaleka přitom nejde jen o autorčina otce Pavla Kohouta a jeho první manželku Alenu Vránovou, s domem jsou spjaté rovněž osudy třeba Miloše Formana nebo Václava Havla, který byl právě na chodníku před tímto domem zadržen policisty a následně odsouzen na čtyři a půl roku do vězení. Boučková představuje i další známá jména, ale jistě není žádoucí připravit čtenáře o všechna překvapení. Ta jsou v knize servírována v rychlém sledu, přičemž vyprávění rozhodně nelze označit za lineární, ať ve smyslu chronologickém, nebo ve smyslu postupování od (autorce) známých informací k těm, ke kterým se sama během práce na knize teprve dostala. Mnoho nově se objevujících jmen tak nechá v textu doslova vybuchnout jako bombu, která oživí čtenářovu pozornost – i když lze předpokládat, že ta tak jako tak poleví jen velmi zřídka.  

Kde autorčina paměť nestačí, vypomáhá si vzpomínkami příbuzných a známých i archivními záznamy. Čtivou a svižnou formou pak rekonstruuje celou historii domu od okamžiku, kdy si jej nechal postavit zámožný židovský advokát, přes vyvlastnění nacistickými a posléze komunistickými mocipány až po opětovnou restituci příbuznými původních majitelů. Někdy se autorka dostává až na pomezí románu a literatury faktu, zejména v pasážích, kdy popisuje patálie s pátráním v archivech nebo přípravu rozhovorů s respondenty, ale toto prolínání žánrů nepůsobí nijak rušivě a vhodně ilustruje sled myšlenek a asociací, které se autorce táhnou hlavou. Ty se zdaleka netýkají jen historie domu a života jeho obyvatel a jejich blízkých, ale reflektují i současné události, od války na Ukrajině po střelbu na pražské filozofické fakultě. Mnoho scén, zejména z období před autorčiným narozením, je naopak čistou románovou rekonstrukcí, v níž se autorka snaží zachytit motivace jednajících postav.

Na svižnosti textu přidává skutečnost, že autorka u čtenáře předpokládá určitou základní úroveň dějepisných znalostí, leckdy tak například v kapitolách týkajících se holocaustu nebo období jemu předcházejících ledacos jen naznačí a očekává, že čtenář bude schopen si mnohé domyslet sám. Důraz na problematiku židovské (sebe)identifikace pak nevztahuje jen na lidi žijící v pohnutých časech druhé světové války; podobné otázky si klade i v souvislosti s vlastní identitou, kdy její situaci ještě komplikuje to, že se sama účastní aktivit židovské obce, ačkoliv se už ke svému židovství nehlásí.

Poslední dvě kapitoly představují jakési zúčtování s minulostí popisovaného domu, v obou případech se ovšem jedná o zúčtování poněkud nedotažené a neúplné – což není chyba textu ani autorky, ale spíše okolností, na které neměla vliv. Jako ponaučení si z těchto kapitol lze vzít především apel, že vypořádání se s minulostí bychom neměli zbytečně odkládat, a to ani na úrovni jedinců, ani na úrovni společnosti jako celku.

Na poměrně malém prostoru se autorce podařilo vyskládat pestrou a čtivou mozaiku, v níž do sebe jednotlivé dílky zapadají natolik dobře, že by to mohlo působit až nepatřičně, pokud by se jednalo o ryzí fikci. Příběh Domu v Matoušově ulici však napsal sám život, který v průběhu 20. století mnohokrát nabral zcela nečekaný směr a upletl natolik zamotaná přediva osudu, že jejich rozplétání by u leckterého autora mohlo vést k nepřehlednosti až nesrozumitelnosti. Ne tak u Boučkové, jejíž styl čtenáře vtáhne a nutí jej listovat stále dál a nechat se okouzlit kombinací současnosti, nedávné minulosti i let, jejichž pamětníci již nejsou mezi námi.