Castle Rock chytil druhý dech. Narazíme na něj v Pytli kostí, Revivalu, Doktoru Spánku…, existuje stejnojmenná produkční společnost režiséra Roba Reinera (Stůj při mně), specializovaná na kingovské adaptace (Misery, Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle a další), a v produkci je i druhá série lokalitou a Kingovými příběhy inspirovaného seriálu Castle Rock s Andrém Hollandem v hlavní roli. Je to ovšem i místo, kam King zasadil krátkou ilustrovanou novelku Kouzelná skříňka pro Gwendy (jejíž pokračování již napsal jen spoluator Richard Chizmar), na jejíž děj jsou drobné odkazy i v nejnovějším Povznesení.

I Povznesení je krátký příběh, který rozhodně nepatří k hororové linii Kingovy tvorby. A i zde tvoří důležitou součást zážitku ilustrace – má je na svědomí Mark Edward Geyer, s nímž King spolupracoval už na prvních vydáních románu Rose Madder a příběhu na pokračování Zelená míle. Dokonce to není ani vyloženě temná fantasy, k níž má autor také blízko. Velice překvapivě se jedná o zástupce žánru, který se především ve filmu občas označuje jako „feel good“. Jako by si Stephen King na stará kolena řekl, že i v Castle Rocku, jinak dějišti jedněch z autorových nejdepresivnějších knih (Cujo, Temná půle) se může občas přihodit něco dobrého. Jakkoliv je v tom velký, kingovský háček.

Hlavní postavou je zde Scott Carey. Webový návrhář, kterého opustila manželka a on ve společnosti kocoura Billyho D. zrovna finišuje velkou zakázku – u níž je mu jasné, že zákazníkům v moderním světě prostě nepomůže, protože jsou se svým produktem sto let za opicemi. Do toho mu psi nových sousedek, sezdaných lesbiček Missy a Deirdre, neustále kadí na dvorku a jejich paničky s tím nehodlají nic dělat. Ta věc s váhou je tedy jen taková třešnička na dortu všeobecné apatie střídané se vztekem. Scott totiž sám od sebe hubne. Zhruba o půl kila za den. A ať na sobě má jakkoliv těžké oblečení nebo třeba drží činky, váží pořád stejně. Brzy je jasné, že mu začal odpočet posledních dní na Zemi, a Scott se rozhodne dát do pořádku aspoň jednu jedinou věc – tedy od začátku rozhašený vztah se svými sousedkami.

Což ale nebude nic jednoduchého, protože Castle Rock se mu najednou překvapivě ukáže být hodně konzervativním a šovinistickým městem. Lesby v okolí? Ale beze všeho! Jenže sezdané lesby, které se tím netají, a ještě si drze otevřou restauraci? Scott ale za pomoci penzionovaného doktora Ellise zkusí změnit městské mínění. A úbytek váhy, který ovšem nemá žádný vliv na jeho vizáž bodrého chasníka, mu v tom paradoxně může pomoct. Blíží se totiž výroční běh městem…

Stephen King tak šikovně adaptuje klasickou poučku hollywoodského filmu – proplétá profesní a osobní linii svého hrdiny a spojuje je s určitým mezním termínem. Tím je nejen výroční běh, ale také neustále se blížící den NULA, kdy už Scott nebude vážit vůbec nic. Jen tu za odměnu nedojde k vzniku nového heterosexuálního páru, jak bývá zvykem. Scottův pocit jistého veselého odhodlání a především smíření se stavem věcí trochu připomíná životní nastavení hrdinů japonské literatury (připomeňme Murakamiho Konec světa & Hard-boiled Wonderland).

Pořád je to ale především kingovka, kde jsou nejdůležitější postavy a jejich interakce. Přátelské vyšetření u doktora Ellise, pokusy o komunikaci s Deirdre, chození po městečku a zjišťování rozsahu „problému“ – v tom všem je jasně rozpoznatelný autor Nezbytných věcí a dalších slavných knih. Stejně jako ve Scottově občanském aktivismu, ke kterému má King také dlouhodobě blízko. Nejde o nějakou prvoplánovou politickou agitku, jakkoliv je zřejmé, že zrovna Trumpa King volit nikdy nebude (a Mrtvá zóna se čtyřicet let po svém prvním vydání stává až nepříjmeně aktuálním románem), ale o hluboké přesvědčení, že lidé si mají pomáhat. A že společnost je tak silná, jak málo se v ní bojí ti nejslabší nebo nejopovrhovanější. To bylo hnacím motorem jeho „ženských“ románů, jako je zmíněný Rose Madder, ale také do značné míry Nespavost.

A sílu z něj čerpá i Povznesení. Ano, na krátkém rozsahu nemůže jít King do hloubky tak, jak by asi i on rád, a sahá hodně často po zkratkách, ale to je daň formátu ani ne novely (jakými bylo Tělo nebo Nadaný žák), ale prostě delší, samostatně vydané povídky. Možná je to nakonec i dobře, když si vzpomeneme, jak neúměrně nabobtnaly se synem Owenem napsané Růženky. Na každý pád je ovšem Povznesení působivá jednohubka a závěrečný ohňostroj, stejně jako loučení s kocourem, jsou jedny z nejpůsobivějších autorových scén od zakončení Temné věže. Takže po drobné pachuti z nedávného Outsidera ideální léčba.