Peter Stamm (*1963), švýcarský spisovatel a publicista, je jedním z mezinárodně nejúspěšnějších německy píšících autorů. Po nějakou dobu studoval anglistiku, psychologii a psychopatologii a vykonával různá povolání, mimo jiné v Paříži, New Yorku a ve Skandinávii. Od roku 1990 pracuje jako spisovatel na volné noze. Je autorem řady próz, divadelních a rozhlasových her a reportáží. Jeho románový debut Agnes (1998, č. Agnes, Dauphin, 2008, přel. Hugo Kysilka, Marie Išková) se stal předlohou úspěšného filmu (2016) a pražské divadlo Komedie podle něj v roce 2011 uvedlo i divadelní hru v režii Alexandera Riemenschneidera.

Peter Stamm obdržel mnoho prestižních ocenění, byl nominován na mezinárodní Man Bookerovu cenu a za román Die sanfte Gleichgültigkeit der Welt (2018, č. Jemná lhostejnost světa, Plus, 2019, přel. Marta Eich) získal Švýcarskou knižní cenu. Jeho díla jsou přeložena do 37 jazyků. Kdyby ještě žil Albert Camus, psal by knihy jako Peter Stamm, napsali v časopisu The New Yorker.

iLiteratura: V roce 2014 jste měl na univerzitě v Bamberku řadu přednášek o poetice, které téhož roku vyšly pod názvem Die Vertreibung aus dem Paradies (Vyhnání z ráje, 2014). V úvodu citujete slova německé spisovatelky Judith Kuckart „Kdo vypráví, má otázku“ a ozřejmujete, že vaše texty často nějaká otázka determinuje. Proces psaní pak chápete jako hledání odpovědi na danou otázku. Jaké otázky to jsou obecně? Jaká otázka stála na počátku vašeho posledního románu Die sanfte Gleichgültigkeit der Welt (2018), jehož český překlad Jemná lhostejnost světa nedávno vyšel?
Peter Stamm: Jsou to vlastně otázky, které mě samotného zajímají. Někdy docela banální, jako v povídce Wir fliegen (Letíme, 2008) ze stejnojmenného povídkového souboru. „Co se stane, když zapomenu vyzvednout děti z jeslí?“ Ale také komplexnější, jako v románu Sieben Jahre (Sedm let, 2009): „Má nade mnou moc někdo, kdo mě miluje, i když já ho nemiluji?“ Často jsou to otázky typu „Co by bylo, kdyby…“. V poslední knize to byla otázka: „Co by se stalo, kdybych měl dvojníka?“

iLiteratura: Jak jste na tu myšlenku přišel?
Peter Stamm: Četl jsem jednu knihu od Uweho Timma a narazil jsem v ní na pasáž, při které se ten nápad zrodil. Byla to scéna, kdy starší pár přijde do kavárny, kde sedí mladí milenci. Starší lidé při pohledu na zamilovaný pár vzpomínají na doby, kdy byli mladí a byli spolu.

iLiteratura: Kterou knihu Uweho Timma máte na mysli?
Peter Stamm: Román Vogelweide. Později jsem to místo v knize hledal znovu, ale už jsem ho nenašel. A tak jsem Uwemu Timmovi napsal, jestli neví, kde se v knize ta pasáž vyskytuje. Ale vůbec si nemohl vzpomenout, že tam něco takového je.

iLiteratura: Byl jste tedy přesvědčený, že jste četl něco, co se v knize vůbec neobjevuje?
Peter Stamm: Musel bych si knihu přečíst ještě jednou. Možná to tam opravdu někde je, ale možná jsem si tam něco přidal a domyslel.

iLiteratura: Podnětem k napsání románu Jemná lhostejnost světa je tedy obraz, který se v knize Uweho Timma možná opravdu vyskytuje, ale možná je to jenom vaše představa, vytvořená na základě četby.
Peter Stamm: Přesně tak. Námět jsem zpracoval už v povídce Sweet Dreams, která vyšla roku 2011 v souboru Seerücken. Povídka pojednává o autorovi, který v autobuse pozoruje mladý pár a přitom vzpomíná na svůj vztah se svou první přítelkyní. Mladé páry v sobě mají cosi vážného, jak si tak budují své hnízdečko, zařizují byt a kupují první postel. A ten spisovatel se v duchu vrací do dob svého mládí. Je to tak trochu stejné: vidíš mladé lidi a vzpomínáš.

iLiteratura: Vypravěč Christoph je v příběhu také konfrontován se vzpomínkou. Má za to, že v minulosti byl úspěšným spisovatelem, ale tuto iluzi mu zničí dvojník. Jsou naše vzpomínky a skutečnost opravdu tak odlišné?
Peter Stamm: Ano. Na toto téma existuje už řada výzkumů. Pokaždé, když na něco vzpomínáme, se tato vzpomínka může změnit. Věci trochu přiostřujeme a vytváříme souvislosti tam, kde žádné nejsou. Když si vzpomínky navzájem vyprávíme, dolaďujeme je, jak se to často děje v rodinách, které si vytvářejí společný příběh.

iLiteratura: Skutečnost, že existuje někdo, kdo vede naprosto stejný život, Christopha velice znepokojuje. Proč?
Peter Stamm: Myslím, že by mě to taky dost znepokojovalo. Každý věří ve svou jedinečnost. Představa, že existuje člověk, který je přesně stejný jako my, by byla asi poněkud zneklidňujicí.

iLiteratura: Častým tématem vašich knih bývají obrazy v našich představách, které si utváříme o ostatních i o sobě samých. Není motiv dvojníka právě metaforou těchto obrazů?
Peter Stamm: Ano, jistě. Ale nejen to, je to také myšlenková hra. A jakýsi hrůzostrašný příběh, pohádka. Milostný příběh. Kniha o smrti, o plynutí času a o jemné lhostejnosti světa.

Přijmout vlastní smrt

iLiteratura: Co pro vás ta jemná lhostejnost světa vlastně znamená?
Peter Stamm: Ta myšlenka pochází od existencialistů. Pocit, že jsme světu jedno, a přesto to nesmíme vzdát. Například Camusův obraz Sisyfa, který neustále valí svůj kámen na kopec, i když ví, že tam nikdy nedojde. Přitom je ale šťastný. Znamená to přijmout vlastní smrt a být i s tím vědomím spokojený. V tom je právě to umění.

iLiteratura: Do jaké míry je v románu Jemná lhostejnost světa přítomna vaše prvotina Agnes? Obě knihy od sebe dělí přesně dvacet let, avšak texty jsou si neobyčejně blízké.
Peter Stamm: V první řadě pojednávají o neúspěšném spisovateli. Původně to měl být hudebník, aspoň na začátku jsem si ho tak představoval. Pak mě ale napadlo, že tematicky bude ideální spisovatel, protože ten přece obrazy už z podstaty věci zdvojuje. Ale potom jsem si vzpomněl na svůj debut Agnes a říkal jsem si, že když už vypravěč píše první knihu, tak proč by to nemohla být ta moje.

iLiteratura: A v době, kdy jste psal Jemnou lhostejnost světa, jste byl se svou prvotinou znovu konfrontován. Román Agnes byl v letech 2012–2018 maturitním tématem v Bádensku-Württembersku a vy jste objížděl jihoněmecká gymnázia a diskutoval s maturanty.
Peter Stamm: Přesně tak. Studenti se mě často ptali, jestli k Agnes nenapíšu pokračování. To ale nejde. Nějak jsem však dostal chuť znovu na to téma navázat a pojmout ho zase trochu jinak. V podstatě jde o totéž jako u Agnes.

Životní okliky

iLiteratura: Našel jste odpověď na svou úvodní otázku „Co by bylo, kdyby…“?
Peter Stamm: Budoucnost je vždycky nejistá. Když se ale ohlédneme zpět, máme často pocit, že se všechno událo tak, jak mělo. Nedokážu si představit, jak by se to mohlo odehrát jinak. V životě jsem udělal mnoho oklik a při zpětném pohledu bych bez těchto oklik nebyl tam, kde jsem. Následně se ukázalo, že všechny měly svůj význam. Ve dvaceti jsem odjel na rok do Paříže a bez této zkušenosti bych se zřejmě nikdy nestal spisovatelem. Ale zprvu to byla samozřejmě oklika, protože jsem si chtěl udělat maturitu a studovat. A tak to je: zpětně existuje jen jedna cesta, když ale pohlížíme do budoucnosti, je jich bezpočet.

iLiteratura: Pokud jste se díval do budoucnosti očima začínajícího spisovatele, který po úspěchu teprve touží, viděl jste se coby úspěšný autor, nebo to byl jenom takový váš mlhavý sen?
Peter Stamm: To byla fantazie. Psaní vždy souvisí s pochybováním a nejistotou. Jeden den si připadáš jako největší génius a nazítří ti připadá, že to, co děláš, nestojí za nic. Pravda je někde uprostřed.

iLiteratura: Vaše autorské začátky nebyly jednoduché, a než se vám sen splnil, trvalo to dlouhé roky. Literární texty jste začal psát ve dvaceti, a když se vaši prvotinu Agnes konečně podařilo vydat, bylo vám 35 let. Mnoho vašich rukopisů předtím nakladatelství odmítla. Když pak v roce 1998 vyšla Agnes, okamžitě se stala bestsellerem. Byla to náhoda, nebo snad řízení osudu?
Peter Stamm: Myslím, že to byla náhoda. Na oslavě narozenin jednoho přítele jsem poznal pracovnici jedné literární agentury. V té době nakladatelství hledala švýcarské autory, protože Švýcarsko bylo na podzim 1998 hostující zemí Frankfurtského knižního veletrhu. Řekl jsem jí, že mám v šuplíku román, a poslal jí rukopis. Během několika měsíců se agentuře podařilo najít nakladatele. Ale myslím, že by Agnes stejně jednou vyšla, protože už byla tak nějak zralá.

iLiteratura: O Agnes tvrdíte, že to byl první text, který vám nebyl trapný. Jak to myslíte?
Peter Stamm: Text je dobrý, když už není trapný, v tomhle smyslu se jednou vyjádřil Ernest Hemingway. Někdo jiný ale taky řekl: „Text je hotový tehdy, když už s tebou nemá nic společného.“ To znamená, pokud existuje nezávisle na mně. V průběhu psaní cítím, jak se ode mě text odděluje a v určitém okamžiku existuje sám za sebe. Pak už s ním nemůžu nic dělat a pak už mi ani není trapný. Je to takové pomalé odlučování. Možná je to proces podobný tomu, když sochař tesá postavu. Zpočátku dělá hrubý tvar, pak pracuje stále jemněji a v určitém okamžiku už nemůže nic změnit. Dílo je zkrátka hotové. To už nemůže říct, že by ta ruka měla být jinak. Ruka je taková, jaká je, a to už se nedá změnit.

iLiteratura: Souvisí to s naší představou „dobrého“ a „špatného“?
Peter Stamm: Možná, ale být hotový není otázkou kvality. I špatný text je jednou hotový. A vylepšit už ho pak nelze.

Dobré a špatné texty

iLiteratura: Kdy je text dobrý a kdy je špatný?
Peter Stamm: To je velice subjektivní. Pro mě je text dobrý, když je v něm napsáno víc, než co stojí na papíře. Když cítíte, že má spodní patra. Nemám rád texty, které jsou ploché, texty, které zůstávají na povrchu a něco popisují, zkrátka když vyprávějí jen příběh a nic víc. U výtvarného umění je to podobné. U některých obrazů si pomyslíte: slunečnice. U jiných obrazů se slunečnicemi ale cítíte, že znázorňují víc než pouhé slunečnice. A to je van Gogh!

iLiteratura: Často porovnáváte literární činnost s výtvarným uměním. Vidíte mezi těmito uměleckými žánry paralely?
Peter Stamm: Ano, samozřejmě. Paralely existují napříč uměním. Prostředky jsou odlišné, ale procesy jsou často stejné. Mám více přátel mezi malíři než mezi spisovateli. A když mluvíme o své práci, velmi dobře si rozumíme, i když jeden pak maluje obraz a druhý píše text. Když píšu, vidím před sebou obrazy, které utvářím. Přitom mi jde o vyjádření blízkosti a vzdálenosti, o prvotní skicu i konečné provedení, o barvu i o formu.

iLiteratura: Ale vraťme se k vašemu psaní. Máte mezi svými knihami nějakou obzvlášť oblíbenou?
Peter Stamm: Ke každému ze svých textů mám jiný vztah. Nejvlažnější možná k románu Nacht ist der Tag (Noc je den, 2013). Ale to je velice subjektivní a souvisí to se vznikem knihy. Práce na tomto textu byla velmi svízelná, takže jsem to nakonec vzdal a znovu pokračoval až po pěti letech. Moje americká nakladatelka ale tvrdí, že je to moje nejlepší kniha. V románu An einem Tag wie diesem (V den jako tento, 2006) je mi velmi blízká hlavní postava, tu mám moc rád. Ke svému druhému románu Ungefähre Landschaft (2001, č. Krajina náhodného žití, Dauphin, 2009, přel. Hugo Kysilka, Marie Išková) mám zvláštní vztah, tam se mi moc líbí ta ženská postava, jsem do ní trochu zamilovaný. Agnes (1998, č. Agnes, Dauphin, 2008, přel. Hugo Kysilka, Marie Išková) je moje první kniha, takže je taky něčím ojedinělá. Sieben Jahre (Sedm let, 2009) je můj nejklasičtější text, dobře vystavěný román, nejtradičnější, co jsem kdy napsal. Také mám rád román Weit über das Land (Daleko krajinou, 2016). Ke každé knize mám jiný vztah. Ale řekněme k Agnes a nejnovějšímu románu Die sanfte Gleichgültigkeit der Welt není ten vztah zřejmě tak emocionální.

iLiteratura: Čím to je?
Peter Stamm: Snad tím, že ani v těchto knihách není moc emocí. Navíc už je to celá věčnost, co jsem napsal Agnes, a četl jsem z ní už tolikrát, že mi možná i trochu zevšedněla.

iLiteratura: V románu Jemná lhostejnost světa tematizujete komerční psaní. Byl jste na začátku své kariéry také v pokušení psát komerční texty?
Peter Stamm: Ano, také jsem připravil pro televizi seriál a také jsem se zúčastnil workshopu, avšak v Londýně, nikoli ve Stockholmu, jak je to v knize. Ale producenti ten seriál nakonec nerealizovali. Naštěstí. Nevím, kam by to vlastně vedlo. Myslím, že to člověku může spíš uškodit.

iLiteratura: V devadesátých letech jste pracoval také jako novinář, mimo jiné pro přední satirický časopis Nebelspalter. Byla to dobrá zkušenost?
Peter Stamm: Ano, žurnalistika mi pomohla získat potřebnou rutinu. Hodně jsem publikoval. U tohoto druhu psaní člověk s každým novým textem dostane okamžitě echo a hned vidí, co udělal špatně. Jde to rychle, což je také dobře. Něco napíšeš, máš zpětnou vazbu a hned píšeš dál. A dá se toho i hodně vyzkoušet. Člověk získá jistotu a cit pro to, jak co funguje. Ale nikdy se z toho nesmí stát rutina. Vždy je třeba zkoušet věci, které člověk ještě neumí. Pro mě je velmi silným motivátorem nuda. Nudí mě dělat věci opakovaně. Když už jsem něco udělal, chci podruhé napsat něco jiného. To pomáhá. A to je důvod, proč nejsem nikdy v pokušení říct: tohle funguje dobře, tak to tak udělám znovu.

Umění redukce

iLiteratura: Váš vypravěčský styl je dost výjimečný: velice jednoduchý, lakonický, téměř minimalistický. Za pomoci redukovaných jazykových prostředků dokážete vytvořit neuvěřitelné napětí. Jak autor získá svůj osobitý styl?
Peter Stamm: Každý má svůj specifický hlas a musí se naučit tímto hlasem mluvit, nehledat něco jiného, nesnažit se být něčím, čím není. Jinak by byl pouhý hlasový imitátor. Byly doby, kdy všichni mladí autoři chtěli psát jako Thomas Bernhard. Napodobování je poměrně snadné. Kdysi jsem psal i parodie. Funguje to docela dobře, ale v konečném důsledku to není tvůj hlas, nýbrž jen špatná verze Thomase Bernharda.

iLiteratura: Měl jste jako mladý spisovatel také vzory, které jste se snažil napodobovat?
Peter Stamm: V mých prvotních textech je znát poměrně výrazný vliv Ernesta Hemingwaye. A první rozhlasová hra, kterou jsem napsal, byla silně ovlivněna Friedrichem Dürrenmattem a Oskarem Panizou. Ta hra se však nikdy nedočkala produkce. V mých textech jsou jistě patrné i stopy jiných autorů. Nejde však o to, nechat se jen ovlivnit, abychom se od druhých poučili. Člověk nikdy nesmí svůj hlas předstírat.

iLiteratura: Jedna kritička se kdysi vyjádřila v tom smyslu, že by nebylo od věci, kdybyste do svých textů občas přidal pár adjektiv a vedlejších vět…
Peter Stamm: To je absurdní! Možná pro někoho mé texty nefungují, neožijí pro něj. Viděno povrchně jsou jistě velmi jednoduché, svou kvalitu mohou odkrýt jen tehdy, pokud ve čtenáři vyvolají něco, co jde hlouběji. Čtenář musí při čtení spolupracovat. Kdo to nechce nebo toho není schopen, měl by raději sáhnout po jiných autorech. V Agnes jsem našel svůj styl. Samozřejmě existují lepší i horší knihy, ale z hlediska stylu jsem došel tam, kam jsem dojít chtěl.

iLiteratura: Máte vůbec čas číst?
Peter Stamm: Ne tolik jako dřív a taky ne tolik, jak bych chtěl, ale čtu. Právě teď mám rozečtenou knihu jednoho forenzního vědce, který se zabývá jednáním s násilnými zločinci. Tahle tematika souvisí s hudebně-divadelním projektem, na kterém právě pracuji.

iLiteratura: Kdysi někdo vyjádřil názor, že vaše knihy čtou spíše ženy než muži. Je to pravda?
Peter Stamm: Obecně čtou více ženy než muži, to se týká všech autorů. U mého předposledního románu Weit über das Land (Daleko krajinou, 2016) jsem si všiml, že na čtení chodí více mužů než obvykle. Myslím, že to bylo proto, že útěk z rodiny, o němž kniha prvoplánově pojednává, je spíše mužská záležitost. Ale většinu publika tvořily stále ženy. Některé z přítomných mužů zajímalo spíš téma než samotná literatura a ti byli pak upřímně zklamaní. Možná si mysleli, že dostanou instrukce, jak opustit rodinu, jak se nenápadně vypařit [smích]. Ale vážně: myslím, že moje knihy čtou i muži.

iLiteratura: Brzy vám vyjde nová kniha, vánoční příběh…
Peter Stamm: Ano, bude se jmenovat Marcia aus Vermont (Marcia z Vermontu) a napsal jsem ji na žádost svého kmenového nakladatelství Fischer Verlag. Chtěli příběh, drobnou knížku, jaké bývají před Vánocemi vyložené v knihkupectvích u pokladny. Bohužel jsem hned souhlasil a až posléze jsem si uvědomil, že to není vůbec jednoduché. Až po čase jsem dostal nápad a myslím si, že výsledek je docela dobrý. A potom přijdou na řadu povídky. Ještě si nejsem úplně jistý, ale v pořadí mých knih by teď měl zase následovat povídkový soubor.