Srážka s jelenem tragicky završila jeden záchvat žárlivosti. Ona nafotila akty, on je našel v jejím stole. Cestu ze silvestrovského večírku u kamarádky, kterou on podezřívá z autorství fotek, už nedokončili. Kromě výčitek svědomí kvůli smrti svého muže se Gillian, televizní moderátorka z kulturní redakce, bude muset poprat s faktem, že přišla při nehodě o část identity – o svůj nos. Na prahu čtyřicítky se znovu učí zacházet se svým tělem a svými city, reagovat na odvrácené pohledy druhých a rekapitulovat svou pozici mezi uměním a mainstreamovou zábavou.

Románem Nacht ist der Tag (Noc je den) navazuje švýcarský spisovatel Peter Stamm na intimní atmosféru svých předchozích knih, které byly zatím přeloženy do češtiny – úspěšného debutu Agnes (1998, č. 2008), povídkového souboru V cizích zahradách (2003, č. 2011) a románu Krajina náhodného žití (2008, č. 2009). V první části nejnovějšího románu se hlavní postava Gillian probouzí na nemocničním lůžku po jedné ze série operací a vzpomínkami začne osahávat důvod svého tristního (vdovského) stavu. Můžou za něj akty, kvůli kterým se dobrovolně svlékla před objektivem umělce Huberta? Před časem s ním připravila televizní interview. Jeho výstava ji zaujala natolik, že ho kontaktovala pod smyšlenou identitou. Za snahu o flirt při opakovaných setkáních jako by ji nyní stihl trest v podobě ztráty původní identity.

Proces redefinice vlastního těla je komplikovaný, doprovázený sociální izolací, přejídáním, konfrontací s cizí ženou, která se na ni dívá ze zrcadla: „Chodila po místnostech, jako by byl byt jejím tělem, velkým ležícím tělem, příliš těžkým na to, aby se zvedlo“ (90). Gillian opouští práci před kamerou, které předcházelo herecké vzdělání. Profesionální gestikulace a naučený úsměv po matce letušce už ji dál živit nemůžou. Peter Stamm v jejím příběhu sleduje otázku, zda a nakolik se tělesné změny mohou odrazit na osobnosti.

Během své kariéry řešila Gillian dilemata, jak velký mediální prostor dát méně přesvědčivým tvůrcům – „Vlastně považovala většinu literárních novinek za přebytečnou“ (107) – a současně jak se nevzpírat nárokům svého šéfa vyžadujícího nadbíhání podprůměrnému vkusu. Z druhého břehu, z pohledu aktivního umělce, reflektuje téma kulturní novinařiny také autor aktů a učitel na výtvarné akademii Hubert, ústřední postava druhé ze tří částí románu. Stále stejná klišé v novinářských otázkách, jako v kterou denní dobu tvoří, ho iritují. Probublává v něm hněv na zploštělou recepci umění a ubohou úroveň novinářů. Gillian odchází do hor s novým nosem, který ještě nese stopy řady plastických operací. Po letech sem přijíždí shodou okolností vystavovat své práce Hubert. Společně strávený čas zásadně ovlivní životy obou dvou.

Pokud mají Stammovy postavy něco společné, pak je to žárlení. Žárlí tady postupně skoro všichni. Příznačný je na těchto situacích fakt, že se žárlivec sám nachází v krizi, způsobené jinými faktory: závislostí, vnitřní nesvobodou, frustrací ze zaměstnání. I Hubert žárlí na svou přítelkyni Astrid, která si ve sklepě domu otevře koučinkovou poradnu a na sezení s klientem si podle Hubertova dojmu obléká zásadně minisukně. Coby intelektuál opovrhuje její zálibou v ezoterice a pseudoteoriích o životních energiích. V horách jsou mu pro inspiraci vnucována místa, která mají specificky působit na lidské nitro. Hubert dá ovšem přednost kontemplaci krajiny subjektivním mentálním strukturováním. V čití ticha a zastaveného času se prohlubuje až psychotické prázdno. Na výstavu v místním kulturním centru ho ale stále nic nenapadlo, a proto je dva týdny před vernisáží nahrazen umělkyní, která fotografuje prázdná koupaliště v zimě. Jeho ego se dlouho vzpamatovává z křivdy, že je nahrazen někým, kdo ještě ani nedokončil školu a skýtá málo potenciálu. Stejně jako Gillian po nehodě musí i on bojovat s krizí, která jeho životní funkce omezí téměř na vegetativní úroveň. Stamm nabízí skvělé řešení, jak ho po burn-outu znovu postavit na zem, vrátit k umění a vzbudit v něm pokoru při hodnocení tvorby druhých. I Gillian se osvobodí, byť pro čtenáře trochu nečekaným způsobem, ve smyslu citátu Ernsta Blocha, filozofa naděje na lepší svět, který je mottem třetí části knihy: „Poslední vůlí je být skutečně přítomen. Takže prožívaný okamžik patří nám a my jemu.“ (205)

Z hlediska jazyka je román plynulý a velmi dobře čtivý. Přímá řeč se neobtěžuje uvozovkami, a hranice mezi důkazně vyřčeným a zamlčeným se tak stírá. Tato dnes již poměrně běžná technika rozbaluje červený koberec záměrné fikční podstatě textu a současně zachází s dialogem jako s omniprezentním principem. Na pozadí děje románu Nacht ist der Tag se do této strategie bez hlučných uvozovek vtiskává koneckonců jak ticho v Gillianině bytě po nehodě, tak ticho vzpomínek na focení a malování v Hubertově ateliéru nebo ticho olizující rétorománské horské štíty nad kulturním centrem. K většímu průlomu (nejen ticha) dochází až na techno koncertě, na kterém teď už pětačtyřicetiletá hlavní hrdinka spolyká nabídnutou extázi. Ačkoliv se Stamm soustředí na stinné stránky vztahů, baví své čtenáře trefně lakonickým až cynickým humorem, když například Gillian vyhazuje zvadlé květiny a shořelou svíčku z místa nehody do kontejneru s čtyřjazyčným nápisem „Děkuji“. Jestliže však Peter Stamm na svém webu uvádí, že psát „nemusí“, ale že má psaní raději než všechno ostatní, zní to v kontextu románu Nacht ist der Tag jako přiznání nedokonalosti. Zvlášť v první části, která tvoří bezmála polovinu románu, nenucenost hraničí s plytkou rozvláčností. Kvalit mimořádně úspěšné Agnes tak nová kniha sice nedosahuje, přesto má smysl si ji přečíst.