„Tímto uzavírám svůj deník, protože považuji za nesmyslné vést si knihu o tak ukrutných věcech, které se zde často odehrávají.“
Před vlastní historií nikdo neuteče... V útlé vzpomínkové knize vypráví Uwe Timm tichým, sevřeným, nekonfrontačním způsobem, tolik odlišným od halasného rozhořčení Niklase Franka (jeho generačního souputníka a autora vzpomínkových knih Můj otec a Moje německá matka), životní příběh svého o šestnáct let staršího bratra, jehož takřka nepoznal: on sám se narodil v roce 1940 a Karl-Heinz padl na podzim roku 1943 na Ukrajině. Zůstaly po něm dopisy a válečný deník (který správně vůbec neměl existovat – vést si deník měli příslušníci SS přísně zakázáno, aby z něj případně nepřátelé nemohli čerpat informace o náladě v jednotce a další důležité údaje). Jeho stručné, lakonické záznamy se dlouho po skončení druhé světové války staly jedním z východisek Timmovy knihy. Toto nanejvýš intimní zamyšlení však není věnováno „pouze“ autorovu bratrovi. Uwe Timm se stejnou naléhavou intenzitou zkoumá i ostatní – rovněž již zemřelé – rodinné příslušníky: otce, který na staršího syna odmítá zapomenout, mladšímu chlapci ho neustále dává za příklad, píše štábnímu lékaři a žádá přesné informace o detailech jeho úmrtí, matku, která zapomenout také nedokáže, nicméně se smutkem se vyrovnává lépe, neboť „její rozhořčení si našlo objekt, tu bandu lumpů, čímž myslela nacisty, čímž ale myslela také armádu, čímž myslela ty nahoře, kteří dělali politiku, kteří vládli“, i starší sestru Hanne Lore, kterou otec vždycky odmítal, protože nebyla syn a o které se Karl-Heinz ve svých dopisech z fronty skoro nezmiňoval – stále znovu se ptal jen na svého malého bratra. Z příběhu chlapce, kterému bylo na tomto světě vyměřeno pouhých devatenáct let, ale jehož (ne)přítomností bylo poznamenáno celé autorovo dětství i mládí, se tak pozvolna stává příběh jedné rodiny, jedné generace.

Na základě osobního prožitku a rodinných zkušeností analyzuje autor možnosti jednotlivce v totalitním režimu a naopak: zkoumá také podíl jednotlivců na vzniku a fungování takového režimu. Jak píše Ivan Klíma v doslovu k českému vydání Timmovy knihy, od tragických událostí, o nichž autor píše, uplynulo sice už víc než šest desítek let, základní otázky konformity, otupělosti vůči elementárním morálním postojům jsou však pořád zcela živé, pořád platné. A pro českého čtenáře vzhledem k naší komunistické zkušenosti stále mimořádně zajímavé.