Švýcarský dramatik a prozaik Peter Stamm (nar. 1963) byl před deseti lety nominován na Mezinárodní Bookerovu cenu. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří román Jemná lhostejnost světa (2018), který v překladu Marty Eich vydalo nakladatelství Plus. Jeho debutovou novelu Agnes (1998) nastudoval v roce 2011 někdejší soubor Divadla Komedie. Poté, co dal autor vale rodinné účetní firmě, vrátil se na univerzitu a následně žil v Americe, Paříži a ve Skandinávii, což ho možná inspirovalo při psaní jeho zatím jediné dětské knihy Proč bydlíme za městem, kterou do češtiny rovněž převedla Marta Eich.

Sedmičlenná rodina se v ní stěhuje z místa na místo a hledá to nejlepší místo k žití. Vypravěčem je jeden ze tří sourozenců, který s typickou dětskou fascinací líčí zajímavosti, pozitiva i mouchy každého místa, přičemž nakonec se vždy vyskytne nějaký důvod, jenž rodinu ponoukne jít dál. Vyprávění se nese v hravém, asociativním duchu a je prodchnuté básnickou obrazností.

Za kloboukem i na Měsíci

Nomádská rodina se nenechá omezovat konvenčními prostorovými dimenzemi – bydlí nejen u strýčka za kloboukem, ale také v autobuse, v dešti nebo třeba „v nikde“. Ať se hrdinové dostanou kamkoli, autor volnými asociacemi vytváří zároveň pravděpodobný i bláznivý obraz toho, jak se na daném místě asi může žít. Když například bydleli na Měsíci, „večer vycházela Země a ráno zapadala. (…) Občas nad námi přelétaly lodě, někdy přistávaly a pak z nich vystupovali lidé s přilbami na hlavě. (…) Nemohli jsme s nimi mluvit a nabízeli jsme jim kameny a prach, protože na Měsíci nic jiného nebylo“.

Každý text věnovaný konkrétnímu „obydlí“ má dvě části – jednu poetickou a druhou zdánlivě exaktní, ve které autor převádí zkušenost rodiny na čísla. Výsledný dojem je však o to poetičtější: „Bratr našel v kostelní pokladničce čtyři mince, babička ho třikrát napomenula, že mu nepatří, dvakrát jsme nevěděli, kde je maminka, a tatínek jednou něco slíbil. Ale dědeček byl pokaždé smutný, když dole na hřbitově někoho pochovávali. A tak jsme se přestěhovali k tetě do houslí.“

Zázemí versus svoboda

Kniha mimo jiné neotřelým způsobem uchopuje téma bezdomovectví, a to nejen v kapitolce o bydlení pod mosty nebo o dešti. Bez jakéhokoli vysvětlování předkládá bezprostřední dojmy ze života bez stabilního zázemí a v hravém tónu občas prokmitne existenciální nejistota: „Protože jsme neměli peníze, oslovovali jsme kolemjdoucí. Někteří nám pomohli, jiní ne.“ Celkem vzato čtenář z knihy získá silný dojem téměř bezbřehé svobody, kterou podporuje i styl vyprávění. Bez pevného bodu v životě však svoboda nemůže být trvale uspokojivá.

Něžné, surreálně poťouchlé ilustrace Jutty Bauerové mají dvojí podobu. V dolní části každé stránky s textem putuje tužkou nakreslená rodina k dalšímu obydlí, které zachycuje protější celostránková barevná ilustrace. Obrázky jsou na dětskou knihu sympaticky odvážné, nebo spíš realistické, ale v každém případě vyvedené tak, že ani úzkostlivý rodič nemusí mít strach, že by na dítě měly neblahý vliv. Vidíme tu třeba, jak se babička s dědečkem líbají v kině, jak si babička v kombiné čistí zuby nebo jak se nahá maminka opaluje na střeše kostela.

Kouzlo knihy Proč bydlíme za městem spočívá v tom, že v ní nasedáme na horskou dráhu fantazie a zároveň je pevně ukotvená v důvěrně známém světě. A po průzkumu všelijakých možných i nemožných obydlí rodina zakotví na svým způsobem nejnormálnějším místě na světě – v neokázalém domku za městem. Malí i velcí čtenáři se v každém případě mohou těšit na pořádnou injekci nespoutané představivosti.