Kdes byl 23. srpna 2008? ptá se renomovaný norský spisovatel Jan Kjærstad (nar. 1953) ve svém mnohovrstevnatém románu Berge (norsky 2017), v němž rozehrává působivé společenské drama. V chatě na samotě u jezera Blankvann kousek od hlavního města je v tento den brutálně zavražděn ministr vládnoucí sociálnědemokratické strany Arve Storefjeld a jeho čtyři blízcí včetně malého dítěte. Celé Norsko je v šoku, truchlí a zároveň hledá pachatele. Je čin politicky motivovaný? Stojí za útokem islámští teroristé?

Události po útoku sledujeme z pohledu tří hlavních postav. První je novinářka Ine Wangová, jejímž prostřednictvím vnímáme reakci médií a snahu o co největší pokrytí případu. Ine má navíc to štěstí, že zrovna odevzdala nakladatelství rukopis biografie Arveho Storefjelda, jehož smrt bezpochyby vyžene prodeje nahoru. Coby největší odbornice na ministrovu osobu je na roztrhání. Nechtěně se do případu sama zaplete, když se rozhodne pořídit rozhovor s Nicolaiem Bergem, bývalým přítelem taktéž zavražděné Storefjeldovy dcery Gry. Ten je vypravěčem třetí části, v níž probíhá soudní líčení. Soudce v té době už dobře známe – je jím totiž protagonista druhé části Peter Malm. Tento uhlazený odtažitý muž je považován za dokonalý prototyp soudce, byť sám o svých vlastnostech a schopnostech valné mínění nemá. Prochází mu to, jak se domnívá, proto, že Norové opěvují i průměr – ať už v soudnictví, nebo v literatuře, která je jeho koníčkem. O Norsku přemítá jako o do sebe zahleděné „provincii“, odtržené od okolního světa. Výsledkem je geniální kombinace – trefné a sarkastické glosy na adresu norské mentality pronáší průměrný soudce, kterému jde především o poklidný život. Všudypřítomné propírání blankvannských vražd vnímá s nevolí a na adresu svých spoluobčanů nešetří kritickými komentáři. Řadu z nich si budete mít chuť poznamenat, což v kombinaci s umným vykreslením Malmova charakteru dělá z této části bezpochyby tu nejzdařilejší. Naopak za nejkratší konec mezi vypravěči tahá afektovaná a fádní Ine Wangová. A ačkoli je nápad s připravovanou biografií zavražděného státníka skvělý, potenciál této postavy v zákulisí mediálního světa autor bohužel plně nevyužil. Neúspěšný politik a zneuznaný spisovatel Nicolai Berge ve svých vnitřních monolozích nejen vnáší světlo do celého případu, ale vrací se také do minulosti ke vztahu s Gry a zasvěceně se vyjadřuje k vládní straně, v jejíž mládežnické organizaci sám dřív působil.

Ač se Berge odehrává v roce 2008, tedy před teroristickými útoky Anderse Behringa Breivika, byl napsán po nich a je záměrně prošpikovaný narážkami nejen na samotnou událost, ale především na dění poté. Také u reálných útoků se nejprve předpokládalo, že je mají na svědomí islámští radikálové, aby se posléze ukázalo, „že vrah, ten démon, je běloch, mladík z vážené osloské rodiny, jeden z nich“. Země se v obou případech zahalí do smutku a zdá se, že mnozí si ve smutku libují a neustále se tragédií zabývají. Stala se neodmyslitelnou součástí společenské debaty. Ideu postavit na Utøye pomník obětem provázely podobné spory jako fiktivní pomník u jezera Blankvann v románu: „Lidé se v novinách přeli, a nechyběly ani agresivní příspěvky o tom, kde by měl stát a jak by měl vypadat.“ Paralel se skandinávskou i světovou historií je skutečně mnoho, i když se autor zároveň vůči srovnání vymezuje: Arve Storefjeld přece jen není Olof Palme a co je pět mrtvých oproti sedmasedmdesáti? „Onen zločin sice narušil naši idylu, ale co kdyby ti barbaři vyhodili do vzduchu parlament? Sídlo Strany pracujících na Youngově náměstí? To by byl důvod k úzkosti. Ovšem něco takového je nemyslitelné, k tomu samozřejmě nikdy nedojde.“

Román můžeme číst jako čirou fikci, v níž se prolínají tři lidské osudy a kde důležitou roli hraje subjektivní pravda – zjišťujeme, jak postavy vidí samy sebe, i to, jak na ně nazírají jiní. Kjærstad tak podobně jako Jonas Hassen Khemiri v díle Všechno, co si nepamatuju a Jussi Valtonen v opusu Oni nevědí, co činí zdařile ukazuje, že je pravda v podstatě proměnlivá. Přestože detektivní zápletka je spíš literární prostředek, jak rozehrát důmyslnou psychologickou mozaiku, je text i přes svou značnou popisnost poměrně napínavý. Nenorský čtenář je nicméně ve značné nevýhodě, protože bez obeznámenosti s reáliemi – zejména historickými, politickými a společenskými – a bez důkladné znalosti okolností Breivikových útoků a jejich domácí recepce bude ochuzen o to nejzajímavější, co kniha nabízí: pichlavou kritiku, nápadité postřehy, vtipné poznámky i vlastní hledání paralel mezi realitou a fikcí. Brzy však bude možné lepšímu prožitku z knihy výrazně napomoct, a to díky reportáži Åsne Seierstad o útoku na Utøye Jeden z nás, jejíž vydání v češtině na září tohoto roku chystá nakladatelství Absynt.

Tendence ve společnosti a způsob vyrovnávání se s rozličnými tragickými událostmi nám můžou o nás samých leccos napovědět. A obzvlášť v dnešní době politicko-společenské rozjitřenosti je podobná reflexe třeba.