Předtím, než Jussi Valtonen (*1974) publikoval Oni nevědí, co činí (He eivät tiedä mitä tekevät, 2014), vydal dva romány a sbírku povídek, z nichž román Siipien kantamat (Unášeni křídly) vyšel v roce 2007. Pak se tento vystudovaný neuropsycholog na delší dobu odmlčel a vrátil se ve velkém stylu v roce 2014: společenským opusem, oceněným finskou literární cenou Finlandia, ve kterém na pěti stech stranách provádí hloubkovou analýzu bolestí a podmínek existence současného člověka.

Hlavní dějová linie románu líčí nedlouhý úsek v životě Joea Chayefského, úspěšného amerického neurovědce a univerzitního pedagoga, jehož víru ve vlastní práci a schopnosti podrývá snad jen typicky složitý vztah s náctiletými dcerami a věčně zaneprázdněnou manželkou. Vše se změní, když se Joe stane terčem útoku aktivistů za práva zvířat, která údajně používá ke zbytečně bolestivým pokusům. Střet s realitou číhající za zdmi univerzitního kampusu a v hlubinách internetu jej přinutí začít přehodnocovat názory na racionalitu lidského jednání a neměnnost vlastních životních hodnot. A aby toho nebylo málo, postupně vychází najevo, že je do těchto ekoteroristických činů zapletený i jeho syn z prvního manželství.

Autor čtenáři celý spletitý příběh dávkuje postupně na několika časových rovinách a z perspektivy různých postav a pohrává si s jeho horizontem očekávání tím, že před něj stejné situace staví opakovaně a vždy nasvícené z jiného úhlu. Tato strategie samozřejmě už pár desítek let není nic neobvyklého; Valtonen však techniku neužívá pouze k tomu, aby mlžil a některé informace zamlčel. Mimochodem: doslova mistrovský kousek předvádí v okamžiku, kdy jednu z klíčových informací odhalí asi sto stránek před koncem, vyprávění tímto odhalením však paradoxně nabírá ještě větší spád a řítí se nevyhnutelně k finále, které – troufám si tvrdit – pohne i otrlejším čtenářem.

Valtonenova velká společenská freska v sobě spojuje prvky z různých směrů literární tradice posledních dvou století. Nalézáme zde makrostrukturální prvky i motivy typické pro romantismus (osudový boj osamělého hrdiny proti společnosti, ve kterém musí nutně prohrát), realismus a naturalismus (líčení různých společenských tříd, ve Valtonenově případě od internetových žump po životem znavené boháče; determinismus daný nadosobními silami řídícími lidské konání, na které odkazuje i název knihy), modernismus (obrácení se k nitru hrdinů v detailně prokreslených psychologických profilech) i postmodernu (mísení žánrů, stylů, časů i perspektiv): Valtonen tak nalézá formu a obsah, které se zdají být schopné přesvědčivě zachytit problémy soudobé společnosti v celé její komplexnosti.

Ne, není to jednoduchá četba, a už vůbec ne veselá. Valtonenovi se nedá upřít znalost lidské duše a precizní líčení charakterů, ve kterých se „šťourá“ se zájmem a exaktností opravdového vědce a které by mu mohl závidět sám Émile Zola. Postupně se mu pod mikroskop dostává nespočet provokativních témat, která trápí současnou globální společnost (týrání zvířat, držení zbraní, přistěhovalectví, moc médií a marketingu), určité profesní skupiny (nezávislost a financování výzkumu, predátorské časopisy) či jsou součástí každodenního života mnoha lidí (odcizení mezi členy rodiny, nevěra, problémy mateřství, navazování nových vztahů, nejistota ohledně vlastní identity, náboženství a hledání víry). Moje jediná výtka (a i to je nejspíš příliš silné slovo) míří právě tímto směrem: v knize je snad až moc negativity, příliš mnoho problémů, na které autor (z pochopitelných důvodů) nedává a asi ani nechce dát odpovědi. Jediný záblesk naděje, jakýsi náznak katarze, přichází až v samém závěru knihy, a – jak jinak – až příliš pozdě.

Nejvyšší hodnocení by mělo být vyhrazeno knihám, po kterých budou čtenáři sahat i za sto let. Vzhledem k inflaci knižní produkce, kterou zažíváme v posledních desetiletích, je něco takového jen těžko představitelné, a jedná se tak spíše o recenzentovo přání. Zároveň ale doufám, že čtenáři na sklonku dvacátých let 22. století již budou Valtonenův opus vnímat jen coby dobový dokument, analyzující pohnutou atmosféru časů jejich pradědečků a prababiček, a bude jim svým ponurým obsahem stejně vzdálený, jako jsou nám Zolova drásavá alkoholová deliria.