Jsem na večírku. Právě jsem se od známého dozvěděla, že z Bratislavy létá do Kyjeva nově low cost za pár stovek. Celá jsem se zatetelila a tváře mi zčervenaly. Po zbytek večera se pak moje myšlenky stáčely jediným směrem: jak si najít týden času, jak levně dojet do Bratislavy, kde přespat na zpáteční cestě. Na otázky známých jsem odpovídala popleteně a zanedlouho se vytratila. Šla jsem noční Prahou, městem, kde bydlím už přes patnáct let. A myslela na úplně jiné město. Je to takový zvláštní druh duševní nevěry. Říká se mu nostalgie.

Kromě žvýkačky taky připomíná mrtvou žábu, do které fascinovaně šťoucháte klacíkem místo toho, abyste si šli hrát s kamarády. Poprvé se to stalo, když mi bylo osm – odjeli jsme asi půl roku před tím. Máma mi řekla, že to brzy přejde. Ji to přešlo opravdu velmi brzy, а když se pak vracívala z občasných krátkých cest zpět do Kyjeva, během nichž vyřizovala lejstra a další praktické věci, měla dokonce spády líbat na Ruzyni zem. Mě to ale nepřecházelo. Stýskalo se mi, strašně, nesmyslně a nepatřičně.

Stýskalo se mi po divných věcech. Po zaplivaném výtahu v našem panelovém domě. Po asfaltu, který popukal nad kořeny topolů a vrb. Po písku, který začínal na konečné autobusu. Po eskalátorech v metru. Po plastovém žetonu s vyraženým listem kaštanu (zkuste po něm přejet prstem). Po té vůni, která vznikne, když se smíchá vůně topolů, písku a řeky. A po tapetách na záchodě. Nevěřili byste, jak se může stýskat po tapetách! V novém velkém bytě byly bílé stěny.

Z toho všeho plyne, že nostalgie je taktilní, smyslová a nelogická. Nepostihuje ty, kdo odešli dobrovolně, za lepším životem. Zmocňuje se těch, koho vyhnala z jejich města válka, změna režimu, výbuch jaderné bomby (v našem případě elektrárny) nebo nenávist sousedů. A také ty, za něž rozhodl někdo jiný, dospělý. Nedobrovolný odchod doprovázejí dva pocity: ztráty (něco nám bylo násilím a většinou nečekaně odebráno) a nenávratnosti. To, co jsme opustili, zároveň přestalo existovat.

Zbyly jen trosky. Nad touhle větou si mnu ruce: nostalgie je ten nejgeniálnější generátor klišé, který znám! A ohořelé trosky jsou to nejkrásnější klišé. Co s nimi, s troskami? Můžete je leda tak počůrat, aby dým nestoupal tak strmě vzhůru a neštípal v očích. Samozřejmě je můžete i mistrovsky popsat. Pár lidí to už dokázalo, většina pokusů nestojí za moc. Obecně ale platí, že skvělé to umí Židé, výborně si vedou také Poláci, ti mají celou nostalgickou školu, „kresovou literaturu“. Středoevropané tak vůbec. A také Rusové.

Mým nedostižným vzorem je Vladimir Nabokov, autor memoárů Promluv, paměti (napsal je už anglicky), které jsou esencí toho pocitu: všechno, všechno, co jsme opustili, je ozářené průhledným světlem. Jsou jim prodchnuté i rajské zahrady románu Ada, plné erotiky, poletujících motýlů i létajících koberců. Nabokov byl ještě velmi mladý, když musel s rodinou uprchnout nejprve na Krym a poté do Evropy. První roky dospělosti prožil v Berlíně, kde se různě protloukal, bydlel v maličkém kamrlíku a první román psal na záchodě. Většina historiků za tím spatřuje jen bídné emigrantské poměry. Já přicházím s novou literárněhistorickou teorií: na tom záchodě se ve skutečnosti pokoušel zneškodnit svou nostalgii.

Nabokov se pak neměl špatně. A nostalgie není nevděk. Je to jen pocit, že vám někdo vzal příběh a spolu s ním nejkrásnější místo na světě. Je úplně jedno, zda jste opustili Petrohrad, Vitěbsk, předválečnou Varšavu, Prahu nebo Timbuktu. Je nejkrásnější a jiné, než jak ho popisují dobové průvodce. Když si já představuju Kyjev, zpravidla to není sovětská metropole, do které jsem se narodila. Je to město dnešní, jež podobně jako já vyrostlo a proměnilo se, ale jeho topografie zůstala stejná.

Především to jsou kopce, na nichž se rozprostírají parky, a ulice, které se prudce stáčejí dolů k řece, říká se jim „uzviz“. Dlážděné, v létě zaprášené nebo splachované deštěm až k Podolu. Zacpané auty. A řeka. Velká řeka se spoustou bočních ramen, zátočin, ostrovů, písčin, s překrásnými mosty. Zdá se mi pořád dokola. A kdykoli mi někdo vykládá, že řeka ve snu znamená cit nebo ženský princip, musím se tiše smát. Řeka je Dněpr. Tam jsem se naučila plavat a dělat na písku hvězdy. Vynášela jsem z ní hrsti slávek. Pozorovala jsem život vodních rostlin. Viděla malíře, který dívce namaloval akvarelovou barvou na nahé ňadro srdce. A žasla jsem, že srdce leží právě tam.

Občas se vydávám hledat Kyjev v Praze. Jde to docela dobře, Vltavu ovšem dávám do závorky. Ale mám jiná tajná místa, celé čtvrti i jednotlivé ulice. Svou roli hrají nepatrné drobnosti, nutné konstanty jako šířka a sklon ulic, výška domů, lom světla, druh stromů, dláždění, kanály, balkony, dveře, obrubníky, kliky, dlaždice. Někdy i jména: dát si snídani v Kyjevské ulici taky není k zahození. Protože čert ví, jak to s tím low costem je. Budu raději pracovat s tím, co mám.

A před pár dny jsem dostala ze svého města pozdrav od básnířky s kouzelným jménem Ija Kiva. Pochází z Doněcku a v Kyjevě žije od doby, kdy začala válka. Říká, že Kyjev nemá ráda a že ji nepřijal. Nevím, jestli to je pravda, myslím, že je to člověk, kdo musí přijmout nové město jako první, a město pak přijme jej. Ona však tvrdí, že město jsou především jeho obyvatelé. Její báseň je o hlavní stanici kyjevského metra:

***

Při výstupu a nástupu na stanici metra Kreščatyk
dávejte bedlivý pozor: na strop
co vypadá jak převržený plastový kelímek
s něčím sladkým a lepivým
se jako barevný balonek
přilepilo něčí dětství –
malý kulatý bonbon
není náhodou váš?

No jasně, že je můj, říkám si. Ten je jenom můj! Na nostalgii je pěkná jediná věc: nejde ji sdílet, nejde se o ni podělit. Ani s rodiči, ani se sourozenci, ani s vrstevníky z téhož města. Může to znít divně, ale je to tak: možná také něco postrádají, ale nejspíš úplně jiné město. A tak se o tu upatlanou růžovou věc nemusíte nakonec dělit vůbec s nikým. Jen si ji strčte do pusy a dělejte si bubliny klidně až do smrti. Když vás to baví.