Dodnes nechápu, proč jsem to nesla tak těžce. Skákala jsem odtud přece denně, celé léto. Rozumělo se to samo sebou. Přece nebudete chodit po schodech, když je vám sedm, máte prázdniny, jste pryč z města a máte takovou příležitost. Co si pamatuju, vždycky jsem ráda skákala a z co největších výšek. Ta věta mě měla rozesmát. Přesto jsem pak mnoho let strávila dokazováním, že z té verandy skočím, a to nehledě na to, že jsem holka.

Jinak, byly to moje první skutečné prázdniny. To léto jsme odjeli z Kyjeva a přesunuli se do vsi poblíž Lvova, kam jezdívali otcovi přátelé výtvarníci. Jeho učitelka malby, okouzlující starší paní s loveckým psem rychlým jak vítr, si tam u jedné stařenky pronajímala pokoj. My jsme si taky pronajali velkou místnost na jednom rozlehlém, ale dost ubohém statku. To léto jsem se ocitla v jiném světě, který připomínal skanzen: domky tu měly malebné slaměné střechy a jejich zdi lemovaly vysoké slunečnice. Na dvorcích stála plechová umyvadla, kam se seshora musela nalít voda, kterou bylo třeba přinést ze studny. A nad postelemi tu vesničanům visely svaté obrázky, na nichž Kristus a Maria, jako nějaký zamilovaný filmový pár, odhalovali svá planoucí srdce.

Výtvarníkův synek byl rozmazlený, protivný, neušel ani polovinu toho, co já, ačkoli byl o rok starší, a neustále fňukal. Nevím, proč jsem se s ním vůbec bavila. Celkem vzato mě ale svou replikou připravoval na život. Možná bych mu měla dokonce poděkovat? Dnes už vím, že se svými pětačtyřiceti kily nevytáhnu do sedmého patra pohovku a neprovedu ani jinou stejně fyzicky náročnou činnost. Taky si nespravím rozbité kolo, protože nejsem technicky moc zručná. On možná ano. Ale že by mi to bránilo skákat…?

Pravda je, že to, co tenkrát řekl, jsem neslyšela poprvé. A ovšemže ani naposled. A blbé je, že spousta žen tomu postupně uvěří, a dokonce to považuje za správné. Raději neskákat z moc velké výšky, raději neskákat moc vysoko. Abys náhodou nevypadala, že toho moc dokážeš. Abys náhodou nevypadala jako superhrdinka. Superhrdinky tu totiž nechceme.

Říkám tomu syndrom rozbité kopírky. Jednak se tu kopíruje zažraný vzorec, který vykazuje ženy na patřičné místo. Dnes už to není kuchyně, protože pokrok nezastavíš, a navíc by to neustála ekonomika. Ale je to třeba dětský pokoj, protože žena je prý tak stavěná, že má mateřský instinkt, a to je to nejpodstatnější. Že existuje také otcovský instinkt a že k zplození a výchově dítěte jsou potřeba dva a ti dva se mají spravedlivě podělit o dobré i špatné, je naštěstí poslední dobou už slyšet taky. Ono „patřičné“ místo může samozřejmě být i jinde, syndrom rozbité kopírky se jistě podílí i na jevu známém jako skleněný strop.

Název nicméně vznikl podle historky jedné mé kamarádky. Tahle krásná a talentovaná slečna, toho času zrovna nezadaná (a ne příliš spokojená se životem), přišla jednoho do práce a zjistila, že je rozbitá kopírka. Všichni byli bezradní, nikdo ji neuměl spravit, ale každý zrovna potřeboval něco kopírovat. A tak ta mladá žena nakráčela k rozbitému stroji, chvíli se rýpala v jeho útrobách, chvíli něco mačkala, až se stroj zase rozjel. Živě si představuju, jak jí všichni začali málem líbat ruce, ještě černé od tiskařské barvy. A jak byla na sebe hrdá. Když mi to vyprávěla, ještě jí totiž trochu zářily oči. Potom pohasly a přišla pointa: „Pak jsem to vyprávěla mámě a ta mi řekla: vidíš, a proto jsi sama.“

Od mých skoků z verandy uplynulo už skoro třicet let. Studny už asi nahradil vodovod. Rybníček, ve kterém jsem se naučila plavat (a do nějž se dalo skákat s rozběhem z břehu zarostlého rákosím), prý koupil podnikatel, koupání v něm zakázal a chová tam ryby. Věci se mění, ale některé matky dál svým dcerám radí, ať jsou aspoň trochu nesamostatné a neschopné nebo ať to aspoň předstírají. Otcové se tváří, že tak je to správné. Největší peklo ale je, když to jedna druhé opakují kamarádky. Slyšela jsem bezpočet variací. Vždycky v nich figuruje schopná mladá žena, která by měla předstírat neschopnost, aby přišel nějaký chlap a udělal to za ni.

Neměla by tomu chlapovi brát prostor. Podle této logiky je muž ženě především k tomu, aby přitloukl poličky, spravil věci, odnesl gauč, přinesl domů peníze a zaopatřil ji. Z toho plyne, že chceš-li sehnat dobrou partii, tzv. kvalitního muže, neber do rukou hřebíky, neobjednávej donáškovou službu, která ti vynese potřebný kus nábytku až do bytu, a radši vydělávej trochu méně peněz. Zkrátka nebuď příliš samostatná, neskákej moc vysoko ani daleko. A už vůbec ne s rozběhem.

Být sama a být samostatná jsou ale dvě různé věci. A naštěstí i k vztahům lze mít jiný, neutilitární přístup. Zní to revolučně, ale nemusíš mít muže, aby se staral a vydělával, ale aby tě miloval a ty abys milovala jeho. Aby ses s ním mohla dělit o to, nad čím přemýšlíš a čím žiješ, o dobré i špatné. Aby tě podpořil v tvých plánech a snahách. Aby mohl sledovat tvoje skoky do dálky a do výšky, byť by nebyly nijak závratné nebo by tě naopak přivedly k letu do vesmíru. Aby ti je mohl přát.

Všechno nejlepší ke světovému dni žen, kamarádky a kamarádi. Hodně skoků do výšky a dálky a planoucí srdce!