V pořadí třetí příběh obyvatel fiktivního norského ostrova Barrøy, ležícího pod severním polárním kruhem, posouvá osudy rodiny rybáře Hanse do poloviny čtyřicátých let minulého století. Krátce po konci druhé světové války se Norové, stejně jako zbytek Evropy, vyrovnávají s dozvuky ničivého konfliktu. Nejde však zdaleka jenom o materiální bídu, která je cítit v každém koutu rozlehlé země. Mnohem horší jsou šrámy, které zůstaly na lidských duších.

Roy Jacobsen (nar. 1954) se narodil v Oslo, ale několik let strávil a pracoval v severním Norsku, odkud pocházela jeho matka. Obě prostředí, pro autora stejně stěžejní, procházejí napříč jeho tvorbou a v různých vlnách se vracejí. Severní Norsko, které poznal na vlastní kůži i skrze rodinná vyprávění a vzpomínky místních obyvatel, je pro Jacobsena nekonečným zdrojem inspirace. V roce 2013 do tohoto kraje opět umístil knihu Ostrov (česky 2014) a nadchl nejen domácí publikum poetickým příběhem rybáře Hanse statečně hospodařícího v primitivních podmínkách na zapomenutém ostrově, který tvarem připomíná otisk chodidla. Básnickým líčením každodenních činností spojených s lovem ryb a jejich zpracováním vykreslil Jacobsen úplně jiné Norsko, velmi vzdálené dnešnímu obrazu země sociálního blahobytu. Norsko 20. let 20. století, zemědělské, rybářské, chudé, syrové, upozaděné, svádící boj s mořem a náladami počasí. V pokračování s názvem Bílý oceán (česky 2016) Jacobsen předal slovo Hansově dceři Ingrid, která na Barrøy uprostřed druhé světové války zachrání ruského zajatce, zamiluje se do něj a doufá, že se mu podaří bezpečně utéct. Ale kam?

Ve třetím díle Oči nemlčí (česky 2018) opouští autor mikrokosmos ostrova a podává výpověď o chaotické poválečné historii země a také, či spíše především o lidské povaze. Jak se chováme v mezních situacích? Dokážeme si zpětně nastavit zrcadlo a podívat se sami sobě do očí? Jacobsen napříč svou tvorbou propůjčuje ústřední hlas outsiderům, kteří žijí ve vlastním světě a podle vlastních pravidel. Taková je i Ingrid, tvrdošíjně bránící svůj malý ostrov a dceru, jež má právo na otce. Ingrid brázdí v roce 1946 zpustošené Norsko s desetiměsíční Kajou na hrudi. V zimě i dešti pátrá po stopách ruského milence, jeho kroky se jí ztrácejí v nejednoznačných slovech těch, s nimiž se Alexandr během konce války setkal. Zeď ticha, na kterou naráží, je těžké prolomit, protože se za ní ukrývá špatné svědomí. Lidé mlčeli tam, kde měli mluvit, a mluvili tam, kde měli mlčet. Ženy spaly s německými vojáky i uprchlými zajatci, muži kolaborovali s okupanty, jiní to hráli na obě strany, existovali i lidé výjimečně stateční, kteří nasazovali životy. Všichni něco ztratili a málokdo se chce k těmto ztrátám vracet. Ingrid ve starých šatech a těžkých botách s batoletem v náručí jim připomíná jejich prohřešky, mnozí ji zahrnují jídlem, teplem i péčí o dceru, na otázky jí však odpovídají odvrácením tváře.

Jacobsen nechává Ingrid na vyčerpávající pouti přes půl země až do zajateckého tábora jižně od Osla potkávat různé typy hrdinů, nechává ji doufat, zklamávat se, padat na kolena a znovu se zvedat. Jacobsen je mistr náznaku, minimalistických dialogů, v nichž se šetří každým slovem a kde i odmlka má význam. Směr, kudy jít, odhaduje Ingrid z omylem vyřčených slov nebo úhybných pohybů očí. Postavy a situace skládá autor často více z ticha než ze slov a hrdinčiny pocity zrcadlí tentokrát v popisu hlubokých lesů nebo železnice, se kterými se žena neznající vnitrozemí potkává poprvé, a také v chování dcerky, která se usmívá, když matce svitne naděje, a pláče, když Ingrid propadá bezradnosti.

Ve strhující baladickém road tripu žene čtenáře kupředu napětí, zda Ingrid Alexandra najde, či ne. Jacobsen ale svým psaním míří mnohem dál, zachycuje lidské společenství, v němž budou vždy existovat jedinci čestní, ale také podvodníci, alibisté nebo prospěcháři. Poznat, kdo je kdo, je často nemožné, protože kdo z nás někdy nelhal? Nic není černobílé a ve vyhrocené době to platí dvojnásob. Autor navíc nikdy nehodnotí, jen slovy zachycuje život v jeho složitosti.

Jacobsen je výborný vypravěč a zároveň citlivý posluchač. Z intimního milostného příběhu sestavuje monumentální, byť výrazově prosté vyprávění o odvěké touze zapomenout na vlastní vinu, nechat ji pohřbenou hluboko v minulosti, jako by se nikdy nestala. Právě tato vlastnost, tak univerzální a stále se opakující, dělá z románu text veskrze nadčasový.