Klaus Modick, čerstvý pětašedesátník, u nás zatím není příliš známý. Autor pocházející z dolnosaského Oldenburgu už přitom za svou převážně románovou tvorbu sesbíral četná ocenění. Překládá anglickou a americkou literaturu, sám napsal přes dvacet románů a vyučuje kreativní psaní a poetiku na univerzitách v Německu, USA i Japonsku. K jeho nejúspěšnějším dílům patří vedle aktuálního titulu také román Der kretische Gast (Krétský host, 2003) o německé okupaci Kréty za druhé světové války. Ve svých knihách se často dotýká tématu rodiny a dospívání, jako v románu Klack (2013), zasazeném do období stavby berlínské zdi. Avšak až Koncert bez básníka z roku 2015 jej coby bestseller dostal do širšího povědomí. Témata propojující umění a život umělců ho ostatně zajímala už dříve: v románu Sunset (2011), nominovaném na Německou knižní cenu, sledoval přátelství Bertolta Brechta a Liona Feuchtwangera v americkém exilu.

Román Koncert bez básníka je zasazen do rámce třídenních příprav malíře, architekta a interiérového designéra Heinricha Vogelera na dosud největší výstavu jeho děl v Oldenburgu. Optikou Vogelerova vědomí se dozvídáme o vzniku umělecké kolonie ve Worpswede, ale i o tom, jak se zrodilo křehké přátelství s Rainerem Mariou Rilkem. Vogeler a Rilke se během harmonického soužití ve Worpswede mění ve dva antagonisty, kteří si nemohou porozumět: první totiž nemá nouzi o zakázky ani přízeň mecenášů, druhý je posedlý prací bez ohledu na peníze a sleduje bezvýhradně „vyšší cíle“. Praktické otázky života u nich nemají místo. Z pečlivého studia autentických materiálů vykrystalizovala postava Rilka jako básníka-despoty, prachsprostě zanedbávajícího svou nejbližší rodinu, orientovaného sama na sebe. Po okolnostmi urychleném sňatku s Clarou Westhoffovou se melancholický, přecitlivělý Rilke nedokáže odpoutat od své platonické lásky z Berlína, femme fatale a někdejší milenky Friedricha Nietzscheho Lou Andreas-Salomé, jež je tu líčena jako emancipovaná žena z pokrokového Berlína, která zasněného poetu inspiruje svým životním stylem včetně odmítání masa a alkoholu. Ženám, které jej obklopují, Rilke nicméně odpírá právo realizovat se jinak než jako společnice, inspiromaty a múzy. Malířce Paule Beckerové nepřizná ani naprosto zjevný umělecký talent. Vyprávění filtrované Vogelerovým světonázorem, který je Modickovi zjevně bližší, se strefuje do bezpočtu otázek týkajících se umění, lásky, filozofie a života. Vogeler je mnohem praktičtější, ale snižuje to kvalitu jeho děl? Polemika dvou umělců z Worpswede je nadčasově srozumitelná a nebude asi nikdy vyřešena. Zatímco prvnímu se daří propojovat plody svého nadání s trhem po nich lačným, chová se druhý jako snob, který má hlavu v oblacích a do kapsy hluboko.

Koncert bez básníka nabízí inteligentní a přitom každému přístupnou četbu. Z románu sálá lehkost, vtip a nadhled, které německé literatuře občas scházejí. O to, že se před námi vyprávění s těmito kvalitami odvíjí i v češtině, se zasloužil ostřílený překladatel Tomáš Dimter; skvěle se vypořádal i s pasážemi v severoněmeckém dialektu. Po románech Ostende. 1936 – Léto jednoho přátelství (2014) Volkera Weidermanna nebo 1913. Léto jednoho století (2013) Floriana Illiese se tak nadchl pro další náročné, zdánlivě vzdálené téma uchopené stylem rafinované hry, která čtenáře skvěle baví. Modickův text nechává otázku, kolik místa náleží umění v našich životech, otevřenou. Plodná rivalita zastánců různých přístupů k umění, jejich zápas o pravdu chytne hned na první stránce a už nepustí.