Claudio Magris na jedné z prvních stránek svého jedinečného esejistického románu, ve kterém staví do vzájemného protikladu Dunaj jako symbol nadnárodní a kosmopolitní středoevropské kultury a Rýn zosobňující „mytického strážce čistoty rodu“, píše: „Už od dob Hérakleitových představuje řeka v pravém smyslu otázku identity.“ Zjevná protikladnost německo-maďarsko-slovansko-románsko-židovské střední Evropy, kde se vždy mísily různé národy a kultury, a německé říše vzbuzuje otázky týkající se jak vztahů mezi střední Evropou a germánstvím, tak role, kterou sehrál německý element ve střední a východní Evropě, a smyslu německé „Kultur“, s níž souvisí celá jedna významná etapa evropské civilizace, a v neposlední řadě pak také onoho „tragického zvrácení“ německé přítomnosti v daném zeměpisném prostoru, jež vedlo ke vzniku nacismu. Proto, jak říká autor, „vypořádat se s Evropou dnes také znamená vypořádat se se svým vztahem k Německu“. Jeho vyprávění o putování podél toku Dunaje, na jehož začátku znovu vyvstává věčná otázka možné spojitosti mezi prameny Dunaje a Rýna, nechce být jen poutavým líčením dojmů z cesty či popisem rozmanitých forem, jimiž se středoevropská kultura projevovala v minulosti, nýbrž také úvahou o současnosti podunajského prostoru, pro nějž je „Mitteleuropa“ dosud významným symbolem.

Magrisův text, napsaný typicky pregnantním a vybroušeným stylem, nabízí čtenáři celou plejádu tváří, osobností, architektonických zajímavostí a přírodních zákoutí, rozmanité historky, odborné vsuvky a učené výklady, kapitoly z historie, antropologie a literatury, filozofické úvahy a otázky týkající se naší současnosti, to vše plynoucí v rytmu určovaném symbolickým „zeměpisem“ a „vodopisem“ oblastí kolem Dunaje. Jako střípky více či méně vzdálené minulosti se před námi vynořují nejrůznější postavy: Freud, Céline, Heidegger, Kafka, Michelstaedter, císařovna Sissi, Wittgenstein, Lukács, Ionesco, Herta Müllerová; secesní budovy střídají zbytky antických památek či tureckých staveb, vedle neoklasicistních paláců můžeme vidět rumunská města zdevastovaná během Ceauşescova režimu; citace z odborných traktátů o mořeplavbě či fyziognomii se prolínají s čtenářsky méně náročnými ukázkami z beletrie a s úvahami o historiografických pojednáních. Vedle velkoměst jako Vídeň, Bratislava, Budapešť, Nový Sad, Bělehrad a Bukurešť, která autor zkoumá z neobvyklých úhlů pohledu a často i s jistou dávkou ironie, přicházejí na scénu také místa, jež běh událostí postupně odsunul na okraj zájmu (Szentendre, Moháč, Temešvár, Bela Crkva aj.), kde však v minulosti docházelo jak k rozhodujícím střetům mezi národy, tak i k setkávání a vzájemnému obohacování různých kultur.

Čtenáři se tak dostává do ruky bohatý soubor textů, v němž nevládne žádný pevný řád v ontologickém smyslu slova; je to spíše svébytný postmoderní hypertext, kde čtenář pohodlně prochází jednu stránku za druhou a vybírá si to, co je mu blízké. Rozbití celku, záliba v útržkovitosti a v odbočkách, lehkost stylu, rozmanitost stylových vrstev (včetně využití dialektů, jimiž se hovoří v oblasti města Grado či v Terstu) – to jsou jen některé z dalších sympatických rysů tohoto „atlasu Evropy“. Nicméně za přístupným a snadno proniknutelným povrchem se skrývají zneklidňující a dosud nezodpovězené existenciální otázky, evokované tu vzpomínkou na nějaké setkání, tu literárním úryvkem, pocitem z výrazu něčí tváře nebo pohledem do krajiny. Čtenář tak má kromě jiného možnost poznat a sdílet pohnuté osudy a utrpení jednotlivců i komunit.

Použijeme-li pirandellovskou terminologii, můžeme říci, že Dunaj, řeka plynoucí jako život v rozmanitých formách jedné konkrétní kultury, jež byla zbavena nánosu mýtů a z níž nakonec zbyla jen maska, představuje jednak téma samo o sobě, jednak neuchopitelný proud, členitou mapu i labyrint, kde je dán v sázku smysl života i celých lidských dějin.