Opus magnum maďarského prozaika Pétera Esterházyho (1950) Harmonia caelestis je próza především rozsáhlá: obnáší skoro osm stovek knižních stran. Esterházy, pokládaný za reprezentanta postmoderní prózy v maďarské literatuře, se v ní chápe – přes dechberoucí tematickou, žánrovou a jazykovou rozmáchlost, o které bude řeč níže – jediného tématu: svého vztahu k otci. Kritika toto dílo často označuje za rodinnou kroniku, což lze uznat jen s výhradou; pokusíme-li se vstoupit do Esterházyho textu předporozuměním odvozeným jen z jeho žánrového statutu, skončíme v bezradnosti, pokus nevyjde.

Kompozičně se kniha rozpadá na dvě zhruba stejně obsažné části, Číslované věty ze života rodu Esterházyů a Vyznání jednoho rodu Esterházyů. Co obě části spojuje po obsahové stránce, je skutečně tematika rodinná. Jestliže se někdo narodí se jménem Esterházy, existuje vysoká pravděpodobnost, že jeho život, vpletený nutně do životů jeho předků, přinese mnoho materiálu na literární zpracování, a Péter Esterházy ho vytěžil v obdivuhodné míře. Vrší vedle sebe dějové i nedějové relativně uzavřené úseky, jejichž obsahem jsou jakési „obrazy z dějin rodu Esterházyů“. Jsou to obrazy barvité, jejich líčení je emocionálně nasycené, časově se pohybují především v dobách od rakousko-uherské monarchie přes peripetie obou válek po Kádárův komunistický režim v Maďarské lidové republice. Příslušnost ke společenské třídě je zde zdrojem specifické hořkosladké komiky, kterou bychom mohli považovat za základní způsob autorova nazírání na svět.

„Číslované věty“ (je jich ne méně než 371) nejsou (jen) věty, ale drobné literární útvary různého druhu, vezmeme-li to vzestupně podle rozsahu, od aforismu o jedné větě přes drobné úvahy, črty, jejichž styl se blíží tu básni v próze, tu esejistice, ať už mudrlantsky upovídané, či pointované (to častěji – a vtipně, nápaditě a nemilosrdně), přes mikropříběhy na způsob novozákonních chreií a podobenství, objektivně kronikářské nebo subjektivně deníkové záznamy až po několikastránkové traktáty. Stejně marnotratný je stylistický rejstřík jazykových prostředků, kombinujících (nikoli nahodile, ale podle pravidel, případně jejich ironickými kontaminacemi a překračováním) postupy typické pro nejrůznější druhy textů, včetně třeba – namátkou – soupisů rodového majetku. Nejvýraznější je to u lexikálních vrstev: zde se setkávají dialektismy, archaismy, slangové výrazy, odborné termíny právnické, teologické, heraldické a další a další. A ovšem nejen to, velmi nápadnou a vděčnou stránku Harmonie caelestis představují jazykové hříčky, pohrávání se zvuky slov („Guten Tag – Kůň, ten táh“, jedna jediná coby zástupkyně stovek jiných), s narážkami na všeobecně známá rčení, idiomatická spojení, obraty, verše písní, citáty z Bible, z klasických děl literatury i popkultury či ustálená slovní spojení, která se člověku zadřela pod kůži, aniž si to stačil uvědomit. Kdyby snad někdo hledal způsob, jak někomu vysvětlit Ecův pojem „kulturní encyklopedie“, nevím o lepším textu. Konečně je třeba zmínit se o funkčním užívání pasáží cizojazyčných, což platí nejen o němčině jakožto lingua franca podunajské monarchie (včetně rozkošných rakušáckých dialektů), ale také o latině, francouzštině, italštině – i tady Esterházy nenásilně a přirozeně poukazuje na polyglosii jakožto jednu přirozenou součást aristokratické existence.

Zde je záhodno učinit vsuvku o překladu. I bez srovnání s maďarským originálem je jasné, že před sebou nemáme mechanický překlad, ale kulturní „překlad“ v původním smyslu latinského trans-latio, přemístění, přenesení do jiného kulturního kódu. Za převedení všech popsaných jazykových a literárních fines si Robert Svoboda zaslouží obdiv a lze s jistotou předpokládat, že dojde i na nějakou tu cenu. Text uplývá svižně, nic tu neruší, nic není třeba zdlouhavě luštit, za překladem lze jen tušit uvážlivou práci s češtinou v celé její hloubce a šíři a čekání na ten správný nápad na trefný ekvivalent, ale podle všeho častěji spíš kompenzaci, plynoucí – znovu zdůrazněme – nejen z nesouměřitelnosti stylistických a sémantických soustav maďarštiny a češtiny, ale zejména všech těch kulturních konotací a „nepřeložitelných slovních hříček“. Konec vsuvky.

Úběžníkem tematické a motivické rozkročenosti textu je postava otce. Otce, nazývaného táta, tatínek, tatín, papá, papínek, fotr, jeho můjotecovstvo (sic!) a kdoví jak ještě jinak. Vztah vypravěčského subjektu k otci je skutečným tématem celé prózy a to poslední, co by se o něm dalo říct, je, že je to vztah jednoduchý. Postava otce má u Esterházyho na jedné straně – zcela přirozeně – takřka starozákonní autoritativní rysy, na straně druhé ovšem táta není tvor bez chyb a bez směšných stránek. Postava je to mnohonásobně reduplikovaná, otec se dle okamžitého autorova rozmaru stává hrdinou, vznešeným feudálem, obratným politikem a diplomatem, směšnou a politováníhodnou figurkou, také předsedou vlády (tím skutečně v roce 1917 byl spisovatelův dědeček Móric Esterházy), monstrem, přízrakem, ďáblem (tyto identity v něm zhusta probouzí konzumace alkoholu), tatínkem milujícím i trestajícím. Je to postava nezavršená, unikavá, což je zřejmé i z toho, že je vypravěčem uchopena vždy zvenčí, s distancí; to má za následek uvěřitelnost a autentičnost popisovaných prožitků ohledně hledání vztahu k otci. Právě toto hledání se řine celou knihou jako podzemní proud, má v sobě něco z proudu vědomí, spíše je to však proud emocí v primordiálním, lávovitém stavu, žhavých a amorfních.

Z řečeného snad už jaksi samo sebou vyplývá, že autor si nedělá hlavu s uvěřitelností svých příběhů. Ironizuje, paroduje, přehrává, vymýšlí si, až se mu od pusy práší, karnevalizuje, převrací vzhůru nohama, bezostyšně míchá nejposvátnější témata maďarských dějin, šlechtické rodové cti a víry v Boha s tematikou (a jazykem) třetiřadé pornografie, vysmívá se příslušníkům šlechty pro jejich „výstřednosti“ na způsob hrubozrnných vtipů o anglických lordech. Jedním z jeho triků je, že několik desítek „číslovaných vět“ uzavírá větou „Tak se můj otec seznámil s mou matkou“; rodiče se tedy seznámili tolikrát, že by jim na společný život nezbýval při měřítcích běžného lidského života už žádný čas. Míra neuvěřitelnosti se dotýká hranice, za kterou začíná sféra, již Tzvetan Todorov popsal jako vision ambiguë, nejednoznačné vnímání, kdy čtenář váhá mezi přirozenou a nadpřirozenou interpretací toho, co je mu předkládáno; nadpřirozené prvky tu sice nenajdeme, ale Esterházyho líčení historických událostí se nějakému druhu fantastiky blíží. A ačkoli je třeba je vnímat jako antiiluzivní postup, jako prostředek autorské nadvlády nad texem, také zde je přítomen jistý moment zpochybnění a znejistění psaní, spisovatelovy role. Co je pravda a co je čistě produktem autorovy fantazie? A je to vůbec správně položená otázka…? Autor svými virtuózními bizarnostmi čtenáři sděluje, že ví, že ve svém fikčním světě je demiurgem, že v něm platí pravidla, která stanovuje on. Avšak, jak ještě uvidíme, nevyhne se nakonec zpochybnění (dekonstrukci?) ani tahle premisa…

Narazili jsme na intertextualitu. Pokoušet se dohledávat paralely u Esterházyho spisovatelských kolegů, či snad se dokonce pouštět do archeologického výzkumu jeho „inspiračních zdrojů“, by byla práce Esterházyho dílu zcela nepřiměřená; intertextových aluzí tu sice najdeme nepřeberné množství, ale jejich identifikace nemá žádnou interpretační hodnotu. Esterházy je zajisté dědicem epické tradice maďarského románu – některé pasáže připomenou Móra Jókaiho, ale ještě spíš Zsigmonda Móricze s jeho šlehy zaměřenými proti aristokracii. Stejně tak se tu ale ozývá ironická melancholie takového Gyuly Krúdyho. Všeobecně se také ví o Esterházyho obdivu k Bohumilu Hrabalovi – jeden ze svých románů nazval Hrabalova kniha (Hrabal könyve, česky Havran 2002 v překladu Milana Navrátila) – a skutečně, jistá „pábitelská“ dimenze je v Harmonii caelestis podstatná a nepřehlédnutelná. Vpletenost Harmonie caelestis do kontextu domácí i světové literární produkce (a autorova poučenost na ní) dosahuje velmi vysoké míry a nelze uzavřít jinak, než že je zdrojem další, jaksi nadstavbové významové vrstvy, a tím i přidané hodnoty pro aspoň zčásti poučeného čtenáře.

Postmoderní román? Jistě, se vším všudy. Druhá kniha se od Číslovaných vět liší v několika ohledech. Především ubývá fantastična a přibývá absurdna. Autor stojí oběma nohama pevněji na zemi, ovzduší je soukromější, ukázněnější, uvěřitelnější, děj sevřenější. Autor stále zachází zcela volně s časem, podniká exkursy do slavné esterházyovské historie, těžiště však spočívá v zachycení života rodiny v komunistickém režimu. Otec se nedobrovolně dostává do role bývalého, deheroizovaného, ale přesto hrdiny, který přes všechny svoje slabosti a tragédie, kterým je rodina vystavena (silnější než pasáže týkající se konfiskace majetku a nuceného vysídlení je líčení úmrtí malého dítěte…), zachovává osobnostní integritu, i když sám nemůže sehnat jiné než podřadné zaměstnání a rodině je opravdu ouvej. Vznešený aristokrat v gulášovém socialismu, v němž vládne tajná policie, rozhodují uječené primitivní soudružky učitelky a vedoucí konzumů, zůstává otec v jistém smyslu aristokratem stále, protože vždycky zbývá ještě očistné klaunské gesto, kterým se otec vychechtá režimu do obličeje.

Přes zmíněný kompoziční hiát mezi oběma částmi knihy prochází napříč celým dílem jakási sice ne dějová, ne fabulační, ale přesto syžetová orientovaná úsečka. Harmonia caelestis patří mezi knihy, které se čtou kvůli několika posledním stranám. Na rozdíl od mnohých jiných „postmoderních“ románů, u nichž se významová hodnota her a legrácek vyčerpává prostě tím, že tam jsou, směřuje Harmonia caelestis k dramatickému finále, na jehož pozadí všechny získávají další rozměr, tentokrát navýsost autobiografický. Pro čtenáře, který se celou dobu královsky bavil, rozkošnicky se pohoršoval nad svatokrádežemi, blasfémiemi a sprosťárnami, protože pořád někde v pozadí tušil, že toto všechno je hra, sice virtuózní a ovšem napůl vážně míněná, ale hra, najednou ta hra získává fatální hloubku. Obsahem závěrečných pasáží je osudový konflikt otce a syna, ve kterém jde o zneužití dítěte ve špinavé hře komunistické tajné policie ohledně otcova podpisu spolupráce. Hlavní hrdina je zčistajasna postaven před situaci, kdy se nelze rozhodnout jinak než špatně, musí řešit dilema, jež musí zákonitě skončit katastrofou. I když osudovou volbu provede s nejlepšími úmysly a veden ušlechtilými, ba sebeobětavými motivy, zjistí, že tentokrát prohrál všechno: těžce poškozený je jeho vztah s otcem, jeho vztah k sobě samému, a dokonce také jeho vztah k Bohu, dříve díky rodinné výchově nekomplikovaně samozřejmý, si nyní říká o radikální a bolestivou redefinici: „Do nynějška jsme se dobře snášeli. Do nynějška jsem věděl, že Pánbůh v boji Pánaboha proti mně stojí na mé straně. Nyní se bojím, že se mě zeptá, cos to učinil, a že se mě nezeptá na nic. […] Dosud jsme vlastně spolu byli v lehkém a dobrosrdečném obchodním kontaktu v duchu hesla jak ty mně, tak já tobě. Myslel jsem si, že když budu hodný, to znamená, když budu pomáhat mamce (pletí atd.), […] mám ho v hrsti. Že tancuje, jak já pískám, protože pískám tak, jak to on předepsal.“ Esterházy mistrovským způsobem připravil čtenáři velmi syrový a působivý vhled nejen do nitra člověka smýkaného morálním dilematem, ale hlavně do pokřiveného světa nedávné minulosti, světa, v němž najednou neplatí ani základní koordináty lidské existence. Jenže: nebyl by to Péter Esterházy, aby celou tuhle k nesnesitelnosti vystupňovanou existenciální tragédii na závěr několika dobře mířenými šťouchanci neshodil…

Tím, čím esterházyovská literární kronikářská konfese kulminuje, by také mohla končit. Jenže nekulminuje a nekončí. Jestliže se Esterházy-postava v závěru dotkl samé hranice, která odděluje fikční svět jeho románu od světa aktuálního, dohnal ho zde Esterházy-člověk. Krátce po dokončení práce na rukopisu Harmonie caelestis autor zjistil, že jeho otec Mátyás Esterházy byl konfidentem státní bezpečnosti. Nevystačíme tady s konstatováním, že tedy končí jen literatura, kdežto života strom se zelená: to, co se rozlévá dál, mimo text knihy, Péter Esterházy opět svedl do literárního koryta. V roce 2002 vydal knihu s názvem Opravené vydání s podtitulem Dodatek k Harmonii caelestis (Javított kiadás: Melléklet a Harmonia caelestishez), v němž se – po esterházyovsku rozkročen mezi realitu a fikci – pokouší tematiku spolupráce se státní bezpečností pojednat v celospolečenské perspektivě. Ale to už je jiný příběh. Nebo není? Budeme mít možnost položit si tuto otázku i nad českým překladem Opraveného vydání?