Nakolik dokáže výrazná osobnost zásadně ovlivnit historický vývoj? To je základní otázka, kterou se zabývají jednotlivé studie obsáhlé publikace Lidé a dějiny: K roli osobnosti v historii v multidisciplinární perspektivě. Jde o kolektivní monografii navazující na předchozí dvě knihy editorů Miroslava Bárty a Martina Kováře Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (Academia, 2011) a Civilizace a dějiny: Historie světa pohledem dvaceti českých vědců (Academia, 2013).

Vlivní ze stínů
Objemná kniha obsahuje životopisné portréty klasických učenců, přírodních vědců, vojáků i politiků. Snad s výjimkou Evity Perónové, údajně „nejmocnější ženy západní polokoule dvacátého století“, nebyli vybráni lidé nejslavnější, ale častěji jejich souputníci stojící – někdy i nespravedlivě – v jejich stínu: tedy ne Karel Veliký, ale Alcuin z Yorku; ne Darwin, nýbrž Alfred Russel Wallace; nikoli T. G. Masaryk, nýbrž Radola Gajda; ne Churchill, ale Oswald Mosley. Místo Josefa Balabána či Jana Kubiše je v knize udavač Jaroslav Nachtmann; místo Edvarda Beneše František I. z Lichtenštejna (1853–1938); místo Slobodana Miloševiće Jovan Rašković (1929–1992), představitel chorvatských Srbů, který příliš pozdě litoval, že pomáhal „rozpálit plamen“ nacionalismu. Významné místo v publikaci zaujímají vojenští teoretici: od autora spisu Umění války, čínského vojevůdce Sun-cʼ (Mistra Suna), přes Carla von Clausewitze až po – u nás prakticky neznámého – Davida Galulu (1919–1967), teoretika gerilové války. Ten razil jednoduché, leč podle autora příspěvku Matyáše Zrna účinné pravidlo: gerilová válka by se neměla vést o území, ale o loajalitu obyvatel. Vzhledem k tomu, že devadesát procent válek dnes představují ty gerilové, je jeho dílo jistě doporučeníhodné. Někteří američtí generálové jako David Petraeus to podle Zrna chápali, nevysvětluje ale, proč navzdory tomu konflikty v Afghánistánu či Iráku vypadají pro USA jako nekonečná válka. (Nebo by to bez inspirace Galulou bylo ještě horší?)

Poslední zařazenou osobností je tenista Roger Federer, který se mezi ostatními vyjímá – co se týká profese – poněkud nepatřičně osaměle. Další sportovní metafory a srovnání fotbalu a tenisu totiž v knize najdeme už jen ve stati o Sun-cʼovi (od Otakara Foltýna).

Území padoušské a krajina hrdinů
Z výše uvedeného přehledu je patrné, že mezi vybranými se ocitli lidé oceňovaní jako hrdinové i jiní, odsuzovaní coby padouši. Nejnegativněji vyznívá patrně kapitola o vůdci britských fašistů Oswaldu Mosleym (1896–1980), kterého Jakub Drábik označuje za zloducha a psychopata vyznačujícího se zpupnou namyšleností. Jiný přístup volil Ivan Šedivý u Radoly Gajdy: spíše než psychologický profil nanejvýš problematického generála jej zajímá, zda je možné hájit demokracii „i za cenu užití takových prostředků, které jsou na hraně jejích nejvlastnějších principů“.

Vnitřnímu vývoji svého protagonisty, agronoma Trofima Děnisoviče Lysenka (1898–1976), se nevěnuje ani Jan Konvalinka: místo toho poutavě líčí, jak vůbec mohlo dojít k tomu, že se v padesátých letech dvacátého století, v průmyslové zemi, jež aspirovala na pozici světové supervelmoci, „prosadily středověké, staletí vyvrácené představy, nepříliš vzdálené od konceptu plození myší ze shnilé slámy“.

U postav ctěných a vážených autoři někdy zmiňují i skutečnosti méně známé, plasticky dokreslující jejich profil. Například o opatu Sugerovi, jednom z nejrannějších patronů gotického stylu, Kateřina Charvátová uvádí, že měl zkušenost s prací v klášterním archivu a dobře znal listinný materiál, díky čemuž byl schopen vytvářet věrohodné padělky dokumentů, konkrétně falzum hlásící se do doby Karla Velikého. O intelektuálu Alkuinovi z Yorku se díky Petru Charvátovi dozvídáme, že se nijak nevyhýbal příležitostem, při nichž pivo i víno teklo proudem: vyznačoval se prý jak zbožností, tak talentem bavit společnost hádankami a oslavnými ódami na servírované pokrmy a nápoje.

Ani hrdinové, kteří neváhali v boji za spravedlivou věc položit život, nejsou v knize Lidé a dějiny zobrazeni černobíle. Kupříkladu Inka Bernášková (1904–1942), podle Petra Koury jedna z nejvýznamnějších pracovnic protinacistické rezistence v Praze, zřejmě v ilegální práci našla své poslání a „naplnění života, jehož dosavadní průběh jí mohl připadat jako řetězec nepříliš úspěšných kroků a nešťastných událostí“. Obecně pak Koura konstatuje, že cesta některých aktivistů do řad odbojového hnutí se může jejich okolí „na první pohled jevit poněkud zvláštně“. Například francouzský šlechtic a nepříliš úspěšný novinář Emmanuel d’Astier de la Vigerie musel před svým vstupem do odboje prodělat detoxikační kúru, aby se zbavil závislosti na opiu.

Projevy svobodné vůle
Výběr jednotlivých osobností není v knize nijak zdůvodněn, takže ani není vysvětleno, proč zvláště v případě středověku nebyl o něco pestřejší a velkorysejší. I samotné zpracování tématu bylo snad až příliš ponecháno na volbě jednotlivých přispěvatelů, takže zde trochu chybí jednotící koncepce. Nejvíce prostoru pro vlastní fantazii dostal archeolog Jan Turek, který k bezejmenné kostře lukostřelce z poloviny třetího tisíciletí na základě všech zjištěných skutečností přiřadil typické jméno, vytvořil poutavý příběh i barvitý obraz exotického dávnověku, v němž nechybí Stonehenge coby „Lurdy pravěku“ ani pokus o rekonstrukci dobového obrazu univerza, v němž jen ten, kdo mluvil s bohy, je mohl požádat o proměnu kamene v kov. Ostatní autoři už takové volné pole například pro odhadování světonázorových představ svých hrdinů neměli.

Čtivě působí také kapitola o Danielu Defoeovi, v níž Václav Cílek stručně připomíná i další excentrické Angličany, mimo jiné výrobce dalekohledů, astronoma a hudebního skladatele Williama Herschela nebo spisovatele G. K. Chestertona, a „geniální amatéry“, jejichž názory a objevy podle něj změnily svět.

Výborná je kapitola Marie Šedivé Koldinské Martin Fruwein z Podolí (?–1621): Život, smrt a krátké zmrtvýchvstání profesionálního politika předbělohorské éry. Mapuje osudy úspěšného právníka, který se zapojil do stavovského povstání, po jeho porážce byl odsouzen k smrti, přičemž vykonání rozsudku unikl sebevraždou. Jeho památku připomněla v roce 2011 umělecká skupina Ztohoven tím, že na místě exekuce umístila do dlažby staroměstského náměstí v Praze 28. kříž, který ale úřady promptně odstranily. Fruweinův čin autorka hodnotí jako poslední projev jeho svobodné vůle a v celém příběhu hledá aktuální významy a podnětné otázky. Především: měl by být panteon postav, k nimž se určité společenství vztahuje, jednou provždy uzavřenou množinou? A je v takovém případě bilanční sebevražda přitěžující okolností?

Užitečná lež?
Na úvodní otázku větší část autorů pochopitelně odpovídá tak, že osobnosti jistou úlohu v dějinách hrají, jinak by do knihy ani nepřispěli a psali by odborné studie o hospodářských dějinách či obecném vývoji populace. I proto editoři v úvodu deklarují, že „silné osobnosti měly na dějiny větší vliv, než se odpůrci tohoto chápání dějin domnívají“. Někteří přispěvatelé odpovídají odbočkou ke kontrafaktuálním dějinám. Kupříkladu kdyby Karel I. (1600–1649) pokračoval v policie Jakuba I. Stuarta, k anglické revoluci by podle Martina Kováře vůbec nedošlo (a sám nemusel zemřít na popravišti). Naopak Aleš Skřivan konstatuje, že ani kdyby státník kvalit Aloise Leopolda hraběte von Aehrenthal (1854–1912) žil déle, nedokázal by úspěšně čelit problémům, které monarchie měla v posledních letech před první světovou válkou. Jiní volí šalamounská prohlášení tohoto typu: „Jisté je, že Las Casas byl v dobrém a zlém mužem své doby, byť možná přispěl k její dílčí transformaci; totéž však lze říci o jeho protivnících.“ Totéž ovšem můžeme zřejmě napsat o každém veřejném činiteli kdekoli a kdykoli…

Na obecné rovině problém v knize promýšlí Jakub Rákosník, mimochodem především odborník právě na hospodářské a sociální dějiny. Právem soudí, že minulost je možno zobrazovat „s nemenší zdařilostí voluntaristicky stejně jako deterministicky“, tedy s důrazem na činnost jednotlivců i na drtivou moc neosobních struktur. V dilematu tak podle něj může nejlépe napomoci pragmatický přístup – doplňme, že třeba ve smyslu koncepce Hanse Vaihingera (1852–1933) a jeho spisu Die Philosophie des Als Ob: System der theoretischen, praktischen und religiösen Fiktionen der Menschheit auf Grund eines idealistischen Positivismus (podle tohoto německého filozofa jsou všechny vědecké pojmy a konstrukce, morálka i náboženství „užitečné fikce“). Rákosník se odvolává na empirické výzkumy ukazující, jak může fungovat taková – nietzscheovsky řečeno – „užitečná lež“ o svobodné vůli. Aktéři, kteří věřili v její existenci, byli solidárnější, ve škole vykazovali lepší výsledky či byli v práci spolehlivější. Naopak víra, že svobodná vůle je iluze, činila své vyznavače „méně kreativními, s většími sklony ke konformismu, méně schopnými učit se z vlastních chyb a méně vstřícnými k sobě navzájem“. Pokud si od historických děl slibujeme kultivaci veřejných debat a občanského vědomí, uznání konceptu svobodné vůle jako určité pracovní hypotézy „může pro tyto snahy možná mít příznivější důsledky než rozličné pokusy o angažovanou historiografii“.

V tom s Rákosníkem lze souhlasit; ptát se ale můžeme, jestli k nejvlivnějším postavám světových dějin nepatřili náboženští vůdci, kteří v knize chybějí úplně, a jestli větší vliv než leckterý státník neměl Shakespeare – i když jeho působení by se tradičnímu historikovi vykreslovalo obtížně. Ani teoretický potenciál postavy Federera jako sportovní ikony a zástupce řady popkulturních celebrit, kterým je někdy projevována až pseudoreligiózní úcta, nebyl zcela využit. Kniha tak obsahuje několik svěže napsaných biografií, které stojí za přečtení, celkově je však příliš různorodá až roztříštěná.