Jak bude vypadat Česko za sto let? Tak zněla otázka, nad kterou v květnu 2013 debatovalo přes dvacet osobností našeho veřejného života v prostorách Amerického kulturního centra v Praze. Knihovna Václava Havla, která spolu s Ace Academy akci uspořádala, nedávno pod názvem Česko za sto let. Čtyři rozpravy z konference Evropa a Česko 2113 vydala záznam jednotlivých diskusí. Ty byly rozděleny do čtyř základních panelů: Historie; Sociologie; Ekonomika, vize, katastrofismus i výtvarné umění a Příroda.

Jelikož se jednalo o známé a často vystupující vědce zastupující různé obory, jejich jednotlivé projevy nebyly samy o sobě nijak zvláště nové a překvapivé. Například Petr Hlaváček přednesl historický přehled jednotlivých vizí Evropy v dílech významných myslitelů; biolog Jaroslav Petr mluvil (opět a asi právem) o tom, jak je evropská přílišná opatrnost vůči novým biotechnologiím nebezpečná a pro budoucí vývoj kontinentu potenciálně zhoubná; Jan Zrzavý znovu kázal na téma užitečnosti vypalování trávy; podle filozofa Jana Sokola jsme se dostali do stádia, kdy zoufale hledáme, kdo ještě by se mohl emancipovat (a zbývají snad už jen domácí zvířata); historik Martin Kovář uklidňoval, že i když je u nás korupce, zneužívání náhrad a podobně, kdykoli přijede do Británie, zuří tam nějaký skandál vyvolaný týmiž jevy…

Směs tolika disparátních témat může na čtenáře působit současně chaoticky i osvěživě, záleží na jeho povaze. Já hodnotím tuto konfrontaci jednotlivých velmi odlišných pohledů jako podnětnou. Přínosná je například debata o přednostech a nebezpečích popularizace historie mezi egyptologem Miroslavem Bártou, antropologem Ivem T. Budilem a zmíněným Martinem Kovářem. Recenzent coby nezúčastněný pozorovatel může prohlásit, že všichni ze zúčastněných měli svůj díl pravdy. Zatímco Budil varoval před přílišnou angažovaností intelektuálů, kterou už kdysi J. Benda odsoudil ve své Zradě vzdělanců, Kovář se přimlouval za šíření solidních znalostí a nehysterických stanovisek do veřejného prostoru.

Co se týká jednotlivých předpovědí budoucnosti, ty se pochopitelně lišily. Podle Petra Koubského ani není možná, protože budoucnost bude velice rozkolísaná. Psycholog Jeroným Klimeš varoval před nástupem generací lidí, kteří nikdy nedělají to, nač nemají náladu; naopak Václav Cílek představil svoji vizi nástupu éry dematerializace, kterou – navzdory zpuchřelým elitám – prosadí jakési lidové hnutí. Jiní podobný idealismus vyvažovali silně přízemními poznámkami, jako Zbyněk Petráček svým prosazováním názoru, že jestli se bude za sto let něco nadále používat, bude to jistě toaletní papír. Těžko říci, která z předpovědí se spíše vyplní. Podle mne nejpřesněji prognózoval Kovář, když prohlásil, že Česko bude v roce 2113 vypadat přibližně tak, jaký bude v onom roce stav celého našeho světadílu nebo jeho středozápadní části.