Pár měsíců před zahájením letních olympijských her v Londýně vydal historik Martin Kovář (1965) knihu Město a hry. Příběh londýnských olympiád. Navazuje v ní především na publikaci Londýn: kulturně-historický průvodce z loňského roku, na jejímž vzniku se spolupodílel. Jestliže ve starší knize čtenář najde abecedně řazené (a marketingově vděčně nazvané) kapitoly jako Londýn barevný, hříšný, jahodový, udřený, tisíciletý či zbožný, nová kniha pojednává především o Londýnu olympijském, přičemž leccos z předchozí knihy autor využil i ve své publikaci nejnovější.

Autor se zabývá vztahem britské metropole a novodobých olympijských her, věnuje se přitom i  obecnému politickému a ekonomickému vývoji britského impéria v průběhu 20. století. Přitom nezapře své badatelské zaměření právě na politické dějiny Velké Británie, takže prostor věnovaný těmto kapitolám je možná trochu naddimenzovaný, i když samozřejmě politika s olympijskými hrami vždy souvisela. Naopak na okraji jeho zájmu zůstávají umělecké disciplíny, ve kterých se dříve také soutěžilo (na olympiádě naposledy roku 1948), nebo koloniální výstavy, v jejichž rámci se některé z olympiád první poloviny 20. století konaly, protože mezi některými členy pořadatelského výboru převládal názor, že olympiáda sama o sobě nemůže přilákat dostatek publika (podle Kováře bylo ovšem toto zapojení olympiád do výstav v některých případech „katastrofa“, která olympijské hnutí skoro zahubila).

Především ovšem autor popisuje založení mezinárodního olympijského hnutí včetně her paralympijských. Věnuje se i obecně sportu jako významnému společenskému fenoménu, který měl v dobách impéria občany vychovávat k zásadám fair play, zatímco dnes podle autora sportovní terminologie nápadně často proniká třeba do řeči byznysu, kde se mluví o „teamech“ a vrcholoví podnikatelé jsou označováni jako „business athletes“. Autor názorně ukazuje, jak se během 20. století měnilo postavení a význam sportu, jak se do něj promítaly mezinárodní politické konflikty i širší změny ve společnosti. Kupříkladu ženy se poprvé mohly ve větším měřítku olympiády zúčastnit roku 1948, což byl i důsledek zapojování žen do mnoha do té doby neobvyklých činností, ke kterému docházelo během druhé světové války.

Je přitom nutné připomenout, že Londýn olympijské hry hostil už roku 1908 a 1948, a letos to tedy bude potřetí. Autor stručně charakterizuje některé z her, které těm současným předcházely („coca-colové“ hry v Atlantě (1996), „přátelské“ hry v Sydney (2000), poněkud zmatené hry v Athénách, megalomanské v Pekingu (2008)), a také při udělování pořadatelství neopomíjí politický akcent. Hry roku 1948 měly vyvážit ty berlínské z roku 1936, zneužité nacisty, podobně jako podle Kováře mají ty současné být protiváhou k „mega-olympiádě“ v Pekingu. Britové, a zejména Londýňané prý totiž „vědí, jak na to“, a proto mnozí věří, že připraví relativně „malé“ a sympatické hry, které navíc prospějí jejich metropoli a zlepší kvalitu života lidí v ní.

Kovář přitom nezavírá oči před současnými problémy Evropy, Británie či Londýna. Naopak připouští, že většina Londýňanů ze středních vrstev, tedy těch, kteří hrají v životě velkoměsta klíčovou roli, se dnes ve své ulici a ve svém předměstí necítí příliš dobře. Bojí se o svoji bezpečnost a nejsou schopni zvládnout extrémně vysoké životní náklady, a proto se stěhují mimo město. Zastavení tohoto znepokojivého trendu je nejsložitějším úkolem, jaký podle něj dnes stojí před současným vedením města, „dokonce větším než uspořádání olympijských her“. Co se ale týká olympiády, Kovář Londýnu, který obdivuje a který v úvodu přímo nazývá svým milovaným městem, důvěřuje. Podle něj vědomí toho, že se předchůdcům dnešních Londýňanů podařilo uspořádat kvalitní hry v pionýrských dobách olympijského hnutí na počátku 20. století i v časech nouze po druhé světové válce, vlévá organizátorům do žil optimismus, který „není neoprávněný“. „Buďme klidní, Londýn bude připraven,“ můžeme prý číst nejen na plakátech v metru a na ulicích, ale „i ve tvářích lidí, kteří jsou za přípravu her zodpovědní. Není důvodu, proč bychom těmto slovům neměli věřit.“ Těmito slovy, hodnými britského patriota, Kovář svoji knihu uzavírá. Jestli Londýňané pořádání olympiády opravdu zvládnou – a jestli se tedy historik ukáže být také schopným prognostikem –, zůstává otázkou (a možná ani ne tak podstatnou, vždyť jsou na světě mnohem důležitější věci). Konstatovat ale už můžeme to, že se samotnému autorovi povedlo napsat pečlivě připravenou knihu s množstvím fotografií, vědeckých poznámek pod čarou a rejstříků sportovců, která je navíc celkem čtivá. A bude navíc možné ji s prospěchem číst i potom, co vášně rozbouřené olympijským kláním opadnou.