Existují nějaké typické národní vlastnosti, které mohou být připsány imigrantům z Blízkého východu? Lze ještě vůbec mluvit o existenci tradičního státu? Kdo je to „produžitel“? Proč některé přírodní vědce pobuřuje, že se postupně zaváděného pojmu „antropocén“ nadšeně ujímají umělci? Může se dnešní západní svět inspirovat u Byzantské říše, která měla v sedmém století blízko k bankrotu a zhroucení, ale dokázala se zreformovat a přežít? U kterých evropských států by se měla Česká republika inspirovat v otázce vlastní obranyschopnosti? Nejen na to se pokoušejí odpovědět autoři knihy Na rozhraní: Krize a proměny současného světa. Ta navazuje na předchozí Povahu změny a volně též na knihy o zánicích a regeneracích. I novou publikaci připravil kolektiv odborníků pod edičním vedením egyptologa Miroslava Bárty, historika Martina Kováře a vojenského specialisty Otokara Foltýna. Všichni společně se v publikaci zamýšlejí „nad palčivými otázkami současné doby“.

Jak vytvořit agresora

Většina autorů zde uvažuje nad tématy, která u nich čtenář čeká: Dana Drábová přemítá o atomové energii, Martin Kovář o brexitu (a malé účasti mladých voličů), Václav Cílek o nedostatku vody a geopolitických důsledcích, Václav Moravec o digitální mediamorfóze. Minimálně jeden ze zastoupených jen zrecykloval své starší texty, jiní se naštěstí od námětů, o kterých jsme už od nich několikrát slyšeli, dostávají dále. Kupříkladu Drábová pojímá jadernou energii v širokém kulturním kontextu: analyzuje archaické strachy, které tato síla oživila, aktualizovala a v nové podobě na sebe vtáhla (džin v láhvi; apokalypsa; čarodějův učeň neovládající síly, jež rozpoutal; pošpinění přírody výtvorem ďáblovým). V návaznosti na antropoložku Mary Douglasovou pak předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost naznačuje, proč ve společnosti sílí počet „puristů“, lidí, kteří preferují kategorii absolutní čistoty a přehnaně se bojí jádra.

Ekonom Aleš Michl také nezůstal čistě u svého oboru, v návaznosti na Weberovy teze o kapitalismu zrozeném z protestantské etiky se zamýšlí nad tím, co s Evropou udělá, až zde bude v populačně ještě větší míře než dnes zastoupen islám a hinduismus. Autor Evropě v tomto směru věští větší zahálku a pomalejší hospodářský růst. Téhož tématu se dotýká balkanolog Matyáš Zrno, ten pesimisticky soudí, že imigranti z Blízkého východu si s sebou přinášejí jisté typické národní vlastnosti, které mohou být pro západní země problémové. Nevolí hysterickou a nevěcnou rétoriku jako Martin Konvička či Benjamin Kuras, své názory podkládá racionálními argumenty, o nichž je možné diskutovat. (Pokud tedy Zrno tvrdí, že odlivem vzdělané vrstvy jsou dané země silně postiženy, pak můžeme namítnout, že ve chvíli, kdy jim ze strany režimu hrozí uvěznění či smrt při bombardování, tam své schopnosti příliš uplatnit nemohou.) Ze zcela jiného úhlu pohledu se k tématu vyjadřuje Jiří Padevět, jenž zcela správně upozorňuje na to, že teror se v moderních dějinách Evropy vyskytoval vždy, a dnes tedy zažíváme jen jeho další, ideologicky jinak podbarvenou vlnu, nikoli válku jednoho konkrétního náboženství proti celému našemu kontinentu.

Padevět ve svém příspěvku podnětně pojednal především o obecném mechanismu vytváření agresora, ať už je jím individuální násilník, malá skupina útočníků, zločinecký gang, tajná policie diktátorského státu, či celý totalitní stát. „Tvůrce“ sám sebe pasuje do role ochránce celku proti domnělému a nově se vynořivšímu zlu, k čemuž neváhá použít jakékoli propagandistické nástroje včetně polopravd a lží. V důsledku toho se člověk, který byl ještě nedávno členem společenství, stává vyvrhelem, čímž je cesta k jeho útisku či likvidaci otevřena. Padevět při tom upozorňuje na negativní roli tisku, již dnes přejímají sociální sítě.

Vícero dalekohledů

Vliv médií nijak povzbudivě nelíčí ani Václav Moravec. Digitální technologie sice mažou hranici mezi pasivními konzumenty a tvůrci (rodí se „produžitel“), zároveň však zapříčiňují, že žijeme v „neofeudální době s iluzemi individuálních práv a svobod“, kterých se fakticky vzdáváme ve prospěch firem jako Google a Facebook.

Naopak radostně se na budoucnost technologií dívá Vladimír Mařík, ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky. Ve futuristickém textu, týkajícím se například takzvaného internetu věcí, rozvinul vizi světa, kde má každý z výrobků svůj softwarový modul, tedy svého digitálního dvojníka, který bude schopný dopředu vyjednávat nejlepší technický postup s dalšími dvojníky. Budoucí výrobek se tak stane „aktivním prvkem v procesu svého vlastního zpracování“. Katastrofisty na jeho textu možná trochu zarazí zmínka, že z hlediska tohoto budoucího světa bude i každý člověk-pacient pojímán jako autonomní entita, která vyžaduje „vhodnou diagnostiku a údržbu“. Nejde náhodou o symptom budoucího odlidštěného světa? Doufejme, že šlo jen o humornou nadsázku. – Ani v jiných oblastech se autoři plně neshodnou. Jeden z textů tvrdí, že z právního hlediska dnes klasický stát přestává existovat, jiný upozorňuje, že od 11. září 2001 stoupá počet plotů a jiných bariér, jimiž jednotlivé státy chtějí chránit svá území.

Kniha přináší i tvrzení, která si zaslouží vážnou diskusi, či přímo polemiku. Jak může nějaký historik vážně napsat, že evropské národy ze svých dlouhých dějin vzájemného nepřátelství „nic nezapomněly a nic neodpustily“, jak tvrdí George Friedman a jak po něm opakuje jeden z editorů? Skutečně je dnes, navzdory přetrvávajícím resentimentům, vztah Němců k Francouzům, Polákům či Čechům (a obráceně) stejný jako na jaře 1945? Chce někdo doopravdy popírat, že například generace Čechů narozených v 80. a 90. letech ve velkých počtech jezdí studovat na německé univerzity, a to beze strachu a nenávisti, na rozdíl od jejich prarodičů či praprarodičů, kteří prožili válku a obav ze znovusjednoceného Německa se často nezbavili a zřejmě nezbaví? Místy je v knize patrný i jistý přehnaně mentorský duch, jako když editoři čtenáře upozorňují na to, čeho si musel všimnout každý průměrně inteligentní občan: „Nedělejme si iluze, svět se nám mění před očima.“

Celkově však kniha obsahuje množství argumentačně solidně podložených a ozdrojovaných studií. Jejich závěry zdaleka nejsou jednotné, ovšem i díky tomu vytvářejí plastický a nejednoznačný obraz současného komplikovaného světa. Ten má podle Václava Cílka, který tentokrát zvolil širší perspektivu než přízemně a lokálně „zahrádkářskou“, dvě „optimistické“ možnosti. Buďto jeho obyvatelé zapracují na překonání vlastní nenávisti a budou rozvíjet schopnost se navzájem domluvit a hospodařit na společné planetě, nebo můžeme vymřít a zemi přenechat delfínům a inteligentním formám hmyzu. Druhá varianta podle něj evolučně také není špatná…