Když před několika lety vyšla úspěšná kniha Něco překrásného se končí, bylo jejím hlavním poselstvím to, že kolapsy a katastrofy nejsou boží trest, ale normální součást vývoje a že představují nejen hrozbu, ale i šanci, či dokonce nezbytnou podmínku toho, aby mohlo vzniknout něco nového. Kniha Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur, která díky zájmu čtenářů brzy vyjde v reedici, se k témuž tématu vrací a její základní poselství zřejmě zůstává podobné, i když je tentokrát rozvinuto na 813 stranách.

Tak editor obou dvou knih, egyptolog Miroslav Bárta, tvrdí: „Kolapsy jsou součástí přirozeného běhu věcí a nezbytnou etapou procesu vedoucího k zmrtvýchvstání.“ Podobně konstatuje ekonom Mojmír Hampl: „kolaps může být jen katastrofičtější verzí transformace a není nutně konečnou stanicí“. Historik Petr Charvát se zamýšlí nad tím, nakolik je používání slova „kolaps“ vždy vhodné, zdali v případě tématu jeho stati o zhroucení civilizace v Uru nebylo spíše přetvořením „nefunkční mašinérie ve skupinu miniaturních replik, v nichž se testují hypotézy pro možný příští vývoj“. Markéta Křížová zavrhuje představu kolapsu indiánských říší po příchodu Evropanů; podle ní následovalo několik století „vyjednávání a oboustranného přizpůsobování“ a kupodivu „definitivní zánik autonomie domorodých komunit přinesl až rozpad španělského koloniálního systému“. A další historik, Martin Kovář, přichází s představou, že některé kolapsy mohou být spíše než katastrofou požehnáním, jako například rozpad britského impéria; to byl podle něj „kolaps, který přišel v poslední možnou chvíli, v pravý čas“, protože zemi zachránil před situací, ve které se v prakticky v téže době ocitla Francie, jež se dostala na pokraj občanské války (skepticky můžeme ovšem dodat, že některé události provázející rozpad britského impéria, jako odtržení Pákistánu od Britské Indie a s tím spojené rozsáhlé etnické čistky na obou stranách, byly velmi krvavé; je ale otázka, zdali by při jiném načasování rozpadu impéria události proběhly smírněji a nakolik mohli Britové další vývoj vůbec ovlivnit).

Další příspěvky pak zažitou představu vnímání dějin přímo převracejí naruby. Tak archeolog Jiří Musil připomíná, že třeba to, co řecký historik Hésiodos považoval za propad a zkázu, tedy tzv. „temný věk“, můžeme dnes díky archeologickým nálezům vnímat spíše jako počátek ekonomického vzestupu. A naopak Petr Čornej v souvislosti s husitstvím sice uvádí řadu jeho devastujících důsledků pro české země, na závěr ale připomene, že přes to přese všechno husitská revoluce – paradoxně – „zakotvila v historické paměti nekatolické většiny českého obyvatelstva jako velká a slavná epocha“ (a uváděny jsou i jiné příklady „úpadku skrytého v úspěchu“).

Tak jako se ovšem v dějinách cyklicky vrací krize a kolapsy či regenerace, tak se také stejně často opakují situace, kdy lidé odmítají vidět nebo si připustit přicházející nebezpečí. To ukazuje třeba příspěvek Pavly Státníkové o tom, jak jsou Pražané nepoučitelní v tom, že stále znovu a znovu upadají do klamného zdání, že tentokrát už nové povodně nemůžou přijít. Do roku 2002 podle autorky přijímali legendu, že je před velkou vodou ochrání vltavská kaskáda, podobně jako o Velikonocích 1845 zase spoléhali na to, že je proti vodě dostatečnou bariérou nové pražské nábřeží (když prý toho roku skupina Pražanů přímo na ledě slavila blížící se svátky šampaňským, babička Karoliny Světlé prý prorokovala hned, že „z takové vyzývavosti cosi hrozného pojde“).

I když jsou ale kolapsy podle většiny autorů přirozený jev, alespoň někteří z nich se snaží své čtenáře vyburcovat: k nezadlužování státních financí, což ovšem – dodávám – může řadový volič ovlivnit jen jednou za čtyři roky a pouze nepřímo, nebo aspoň k tomu, abychom si „občas dali práci a přemýšleli o tom, kde a jak žijeme a proč vlastně děláme to, co děláme“ (Bárta).

Někteří z autorů ve svých článcích zůstávají v minulosti, jiní analyzují události nedávné: Ondřej Houska píše o kolapsu versailleského mírového systému, jehož příčinou podle něj byla neschopnost Německa uznat porážku z první světové války; Robert Kvaček rozebírá rozpad Rakouska-Uherska, které podle něj směřovalo k pádu už od roku 1893; další příspěvky se týkají pádu komunistických režimů (M. Pullmann) a rozdělení Československa. Jak ale vyplývá z už řečeného, někteří ze starších dějů vyvozují poučení pro současnost: především Bárta uvádí četné paralely, které současnou západní civilizaci spojují s úpadkovými fázemi starověkých říší (na kteréžto téma se ostatně stal mediálně oblíbeným a vyhledávaným „expertem“); nad možnostmi podobného typologického srovnávání se ve svém textu obecněji zamýšlí Jiří Ellinger, který poukazuje mimo jiné na to, že jestliže dnes mnozí přirovnávají USA k Římské říši, jiní analytici Spojené státy popisují jako novodobou Byzanc a Evropskou unii jako obdobu Svaté říše římské. Podle Václava Cílka nás zase historie učí, že při rozpadu státu je užitečné, když zůstane zachován nějaký politický orgán jako „rada starších nebo nějaká forma senátu“. A také je prý výhodné, když v zemi existují (jako v Mezopotámii) napůl nezávislé městské státy, což může být použitelné při promýšlení budoucí koncepce Evropské unie. Současně ale Cílek říká, že „neexistuje jednotný návod pro regeneraci“, a „pokud si nevíme rady, je to v pořádku, protože fáze znovuoživení po velkém šoku má obvykle rysy singularity, tedy nepředpověditelného, kreativního řešení“. V knize na sebe někteří autoři vzájemně odkazují, ale také se přou a – jak vidno – další zvládají mírně polemizovat i sami se sebou (což je ovšem u tak rozsáhlého tématu pochopitelné).

Kniha čtenáře rozechvěje představou konce a zániku, ale zároveň hned nabídne slova útěchy nebo ujištění, že „krize díky historické zkušenosti a schopnosti regenerace pravděpodobně úspěšně překonáme“ (Cílek). Někteří z autorů opakovaně tvrdí, že konec světa už stejně nastal, a v tom případě to s oním celkovým „kolapsem“ asi nebude tak zlé. To, zdali je něco „koncem“, „kolapsem“ či „regenerací“, záleží ostatně na úhlu pohledu a na měřítku, které si zvolíme: z hlediska celoplanetární demografie prý třeba druhá světová válka výraznou změnu v růstu světové populace neznamenala. A při troše interpretačního umění se dá nějaké optimistické vyústění najít ke všem minulým katastrofám, třeba vyvraždění evropských Židů otevřelo cestu k obnovení („regeneraci“) novodobého státu Izrael. To je ovšem velmi drastický příklad, který v optimisticky laděných Kolapsech a regeneracích nenajdeme. Přitom ovšem dnes vycházejí i knihy (a točí se pseudodokumentární filmy), které ukazují, jak by vypadal „svět bez nás“, tedy jak by probíhala regenerace Země po totálním kolapsu lidské populace (na což se ovšem dobře dívá, pokud divák ví, že je to jenom „jako“). A samozřejmě se nabízí i analogie s nejrůznějšími katastrofickými filmy, v nichž je země a hlavně lidská populace ohrožována mimozemšťany či zombíky. Je jen otázka, zdali je vhodnější knihy typu Kolaps a regenerace vnímat jako způsob, jak naše strachy z konce, ale zároveň zálibu v tomto strachu, postavit na poněkud reálnější základ (tedy jako sofistikovanější verzi katastrofických filmů), nebo jako seriózně myšlenou výzvu, jak příznakům konce čelit – v tomto směru ovšem kniha zůstává příliš akademická a teoretická, praktičtější návody přinášejí ale nedávno vydané Tři svíce za budoucnost. Návody a nápady, jak přežít konec světa. Jisté je každopádně to, že v minulosti proběhlo nespočet kolapsů ekosystémů, měst i celých říší a civilizací, takže by se podobných knih bezesporu dalo napsat ještě mnoho, a tak není překvapením, že se údajně také skutečně chystá volné pokračování. Příznivci konců, těšte se!