Nad knihou životopisných portrétů učenců, přírodních vědců, vojáků i politiků se můžeme ptát, zda k nejvlivnějším postavám světových dějin nepatřili i náboženští vůdci, kteří v knize chybějí úplně, a zda větší vliv než leckterý státník neměl Shakespeare – třebaže jeho působení by se tradičnímu historikovi vykreslovalo obtížně.

Přes některé výhrady je na celé publikaci nutné ocenit odvahu, se kterou se jednotliví autoři do celého mezioborového projektu pustili, i to, že se snaží poznatky vynesené z hlubin dávno zašlých časů aplikovat na naši žhavou současnost. I když každý trochu jinak, takže nakonec záleží na každém čtenáři samotném, jaké poučení si z takto podaných dějin sám vyvodí.

Kniha čtenáře rozechvěje představou konce a zániku, ale zároveň hned nabídne slova útěchy, že „krize díky historické zkušenosti a schopnosti regenerace pravděpodobně úspěšně překonáme“. Je otázka, zdali je vhodnější dílo vnímat jako způsob, jak naše strachy z konce, ale zároveň zálibu v tomto strachu, postavit na reálnější základ (tedy jako sofistikovanější verzi katastrofických filmů), nebo jako seriózně myšlenou výzvu, jak příznakům konce čelit.