Dějiny světa se dají pojmout různě: v rozsáhlém cyklu, které dnes na český knižní trh přináší nakladatelství Vyšehrad, nebo ve svazku jediném; a začít se přitom dá také různě: u planety Země, osaměle putující vesmírem (jako H. G. Wells), nebo u trilobitů či prvoků (Dimitri Verhulst). Autoři nedávno vydané knihy Civilizace a dějiny. Pohled dvaceti českých vědců se podle anotace omezují pouze na „dějiny světa od vzniku člověka po současnost“, i když v ní najdeme i kapitoly, které se soustředí na vybrané aspekty lidských i mimolidských dějin, jako je umění, válečnictví, přírodní katastrofy, náboženská spása nebo dějiny lesa. Stručně by se ale příběh lidstva, který kniha líčí, dal shrnout jako vývoj od nejstarších hominidů ve svrchním miocénu (první kapitola) až k demokratickým společnostem současnosti (kapitola poslední).

Ve více než pětisetstránkové knize čtenář najde jak drobné střípky historické paměti, tak i obecné úvahy o tom, že v jádru lidé zůstávají se svými motivacemi, touhami a potřebami stejní, nebo o zákonitostech lidských společností, zvláště cosi jako variace na téma „poučení z krizového vývoje“ těch civilizací, které už zanikly nebo se musely výrazně transformovat (kniha volně navazuje na publikaci Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur). Budoucnost naší civilizace v ní vidí třeba Václav Cílek jako „závod mezi vyčerpáním přírodních zdrojů a lidskou kreativitou“ a jeho výsledek podle něj zřejmě není zdaleka tak jistý, jak by ho chtěl vidět „racionální optimista“ Matt Ridley. Pokud to už nevěděl, poučí se čtenář dále například o tom, kdo se jako jediný zachránil v centru jistého města na Martiniku po obří erupci sopky (abychom čtenáři ušetřili čas, prozradíme, že to byl člověk hermeticky uzavřený v podzemním vězení); jak překvapivý byl v 5. století po Kristu u otroků, jimž byla nabídnuta svoboda, poměr těch, kteří přijali a kteří osvobození odmítli (s. 194); nebo že lužní lesy nejsou nijak původní, ale jde o „mladý a lidskou činností podmíněný biotop“, a že v Amazonii bychom dnes těžko hledali skutečně „panenské pralesy“.

Editoři publikace, egyptolog a archeolog profesor Miroslav Bárta a historik světových a obecných dějin profesor Martin Kovář, vyzdvihují její interdisciplinaritu: „Jedná se o unikátní interdisciplinární vědecký projekt, a to nejen v rámci České republiky, který zprostředkovává syntézu a interpretaci bádání mnoha vědních oborů.“ Autory jednotlivých příspěvků skutečně jsou přední čeští vědci z oblasti humanitních i přírodních věd – kromě samotných editorů Václav Vančata, Jiří Svoboda, Jan Turek, Alžběta Danielisová, Petr Charvát, Jiří Macháček, Václav Drška, Jaroslav Pánek, Miroslav Petříček, Jakub Rákosník, Václav Cílek, Petr Pokorný, Jan Kozák, Ivan Šedivý a Marie Šedivá Koldinská, Jiří Janák, Jan Royt a Michal Stehlík.

Kniha je interdisciplinární už v tom smyslu, že souhrnně přináší pohledy zástupců různých vědních oborů, ale cennější je asi to, že se někteří z autorů o podobný přístup pokoušejí i v rámci svých jednotlivých textů. Tak například historik hospodářských dějin Jakub Rákosník uvažuje o slavné (filozofické a religionistické) koncepci „axiálního věku“ z trochu nevšedního, ekonomického úhlu pohledu; archeolog Jan Turek produktivně (i když, přiznejme, ne zcela originálně) rozebírá pojem „prvotního hříchu“ v kontextu lidského vymaňování se ze světa přírody; historikové manželé Šediví v textu o válečnictví správně připomínající navzájem se vybíjející šimpanzí tlupy; a Danteho Božská komedie je interpretována z nevšedního, ekologického úhlu pohledu: podle Jaroslava Pánka v ní slavný básník proměnil půvabnou středoitalskou krajinu ve svůj imaginární (a ne příliš vábný) Očistec. Opakovaně se pak jednotliví přispěvatelé vracejí k takovému pojetí dějin, které se snaží zohlednit nejrůznější faktory (od těch velmi materiálních až po ty spirituální), jež se ve vzájemné souhře navzájem podílely na výsledné podobě historie: několikrát zaznívají obecné poučky o tom, že se společnosti reorganizují „ve vzájemné interakci s přírodním prostředím a vlastními tradicemi“. I když ovšem tuto interdisciplinaritu editoři hlasitě deklarují (a minimálně autor jednoho propagačního článku už to po nich stihl nadšeně opakovat), musím konstatovat, že rozhodně není přítomna ve všech zastoupených textech ve stejné míře. Třeba ten od kunsthistorika Jana Royta je prostě shrnutím dějin úzce vymezeného vlastního oboru (a ničím více), takže kupříkladu žádné úvahy o počátcích umění řekněme u hominidů, které by se samo nabízelo, u něj nenajdeme. Jiný autor zase až příliš rychle (a bez zjevnější spojitosti s vlastním předchozím textem o vztahu člověka a planety) přechází k úvahám o povaze současné západní civilizace, v níž se údajně novým bohem lidem stávají peníze.

Je sympatické, že se autoři nepokoušejí jen o jakýsi „nezaujatý“ výklad, ale vyjadřují se i k aktuálním problémům, i když někdy jen nepřímo. Co se ale týká narážek na současnost, mezi zastoupenými vědci rozhodně nepanuje žádná dokonalá shoda. Hned v úvodu editoři vyjadřují nechuť k těm, kteří dnes chtějí odstranit přirozené rozdíly mezi mužem a ženou a „vytvořit hermafrodita“, nebo politikům, jež jsou „posedlí popíráním evropských kořenů naší civilizace“; a stať o válkách vyjadřuje silné opovržení obou autorů k snahám o „politicky korektní chování k jiným kulturám, povýtce pak k těm, jejichž příslušníci se jakýmikoli ohledy vůči euroatlantickému kulturnímu okruhu nezatěžují“. V textu teologa Janáka potom ale čtenář nachází – vzhledem k citovaným slovům – možná trochu překvapivé prohlášení vyjadřující jeho úzkostlivou obavu z „neúmyslného upřednostnění některého z náboženství, duchovního proudu nebo věroučného přístupu“.

Ne všichni autoři ovšem kritizují malé sebevědomí členů západní civilizace, další se zamýšlejí nad relativitou posuzování vyspělosti jednotlivých civilizací. Bárta se zmiňuje o australských domorodcích a zpochybňuje představu lineárního pokroku lidstva i to, že by materiální komplexita, v níž dnes Západ zřejmě „vede“, byla „determinujícím faktorem pro duchovní vyspělost jednotlivých částí světa“. A historik Petr Charvát zase poukazuje na to, že jednoznačné nemusí být ani hodnocení života v civilizaci a mimo ni. Cituje výrok jistého Byzantince, který byl unesen Huny, vykoupil se na svobodu a následně se rozhodl u nich zůstat. Když se ho (někdy kolem roku 449) jiný Byzantinec ptal na vysvětlení, proč od „barbarů“ neutekl a nevrátil se do civilizace ke „svým“, podal ho, a to natolik výstižně a aktuálně, že ani po mnoha staletích k němu současný historik nemusí přidávat žádný explicitní komentář, a čtenář nad ním jen cítí Charvátův vědoucí a pobavený úsměv: „Co bych dělal v říši? Povětří je tam nezdravé, nesmějí se tam nosit zbraně, daně jsou vysoké a spravedlnost jen za peníze.“

Přes některé výhrady je na celé publikaci nutné ocenit odvahu, se kterou se jednotliví autoři do celého mezioborového projektu pustili, i to, že se snaží poznatky vynesené z hlubin dávno zašlých časů aplikovat na naši žhavou současnost. I když každý trochu jinak, takže nakonec záleží na každém čtenáři samotném, jaké poučení si z takto podaných dějin sám vyvodí.