Filmový festival v Karlových Varech je každoročně nejrozsáhlejší přehlídkou toho, co se aktuálně odehrává ve světě filmu, a to i v těch nejodlehlejších zemích. Více filmů, které mají umělecké ambice, takto pohromadě u nás nikde jinde nelze spatřit. Namísto pohledu na způsoby, jakými se filmaři vypořádali s literárními předlohami, se však letos budeme věnovat dvěma snímkům, které přímo tematizují literární provoz.

Ne že by nebylo dost námětů k porovnávání předloh s jejich adaptacemi a ne že by těch adaptací v letošním programu festivalu bylo málo (jen mezi letošními a loňskými snímky to bylo dvanáct titulů). Ale v mnoha případech se jednalo o předlohy, které nebyly přeloženy do češtiny; a to jak v případě autorů u nás neznámých (Thomas Cullinnan, podle jehož románu Oklamaný natočila působivé, trochu černohumorné komorní drama Sophia Coppola, či Lisa Evansová, podle jejíž stejnojmenné knihy vznikla smutná válečná romance o britských filmařích Jejich nejlepší hodina a půl), tak v případě těch známějších. Například psychoanalytická erotika Francoise Ozona Dvojitý milenec vznikla podle románu u nás celkem hojně překládané Joyce Carol Oatesové, který u nás však nevyšel; možná proto, že jej autorka publikovala pod pseudonymem Rosamond Smithová, možná proto, že toho napsala skutečně hodně. Poctivé srovnání filmové básně Křižáček (která nakonec v Karlových Varech zvítězila), kterou podle pozapomenuté básně Svojanovský křižáček od Jaroslava Vrchlického natočil Václav Kadrnka, už navíc provedl Marcel Kabát v Lidových novinách.

Jistě by stálo za analýzu, jak to, že jedenáct ze zmíněných dvanácti filmových adaptací pochází z Evropy (a to převážně z té západní) nebo Severní Ameriky, zatímco čím dál pestřejší kinematografie asijské a hispanoamerické jako by si literatury jako zdroje námětů přestaly všímat (onou jedinou výjimkou byl chilský snímek Království o milostném vztahu dvou univerzitních studentů). Zvláště to vyniká v konfrontaci s retrospektivou velikána japonského filmu Kendžiho Mizogučiho (1898–1956), který domácí literaturu adaptoval často a rád a z jedenácti jeho filmů, které byly v západočeských lázních uvedeny, jich bylo hned devět natočeno podle literárních předloh: povídek i románů. Ale k tomu, abychom se pouštěli do úvahy o tom, že blahobytná a stárnoucí euroamerická civilizace má málo námětů ze skutečného současného života, zato mnoho ambiciózních tvůrců i „tvůrců“, zatímco filmaři ze zemí se syrovějším, živelnějším a nebezpečnějším způsobem života mohou příběhy takzvaně „sbírat na ulici“, je karlovarský festival příliš chabým zdrojem. Přece jen jde stále jen o jistý výsek ze současné světové tvorby, nikoli o její kondenzát.

Zlobivé děti
Zajímavé je v tomto směru nicméně porovnání filmu Axolotl Overkill, který podle vlastního románu Axolotl Roadkill natočila mladá německá spisovatelka Helene Hegemannová (nar. 1992) a v Německu se stal literární senzací (navzdory či díky obviněním z plagiátorství: podrobněji v recenzi iLiteratury a doslovu překladatelky), a venezuelského snímku Rodina (k němuž napsal scénář o generaci starší režisér Gustavo Rondón Córdova). V obou případech jsou hlavními hrdiny teenageři, kteří vyrůstají bez matky a kteří více než jen trochu vyvádějí. Šestnáctiletá Mifty se v Berlíně pohybuje v uměleckých kruzích a nekontrolovaně pije, kouří, fetuje a souloží s muži i ženami. Dvanáctiletý Pedro je na to přece jen ještě malý, i když už se s kamarádem z paneláku popichují, kdo z nich měl doopravdy holku, a nějaký ten alkohol občas vypijí. Zato se pouští do rvaček a při jedné těžce zraní podobného výtečníka z nedalekého slumu, který zanedlouho umírá a Pedro z otcem prchají před pomstou jeho příbuzných.

V obou případech chování teenagerů, které by psycholog nejspíše označil jako defektní, vyplývá převážně z nudy, kterou paradoxně zakoušejí oba, Mifty z přebytku, Pedro z nedostatku. Společné mají také to, že vše chtějí rychle a snadno; Mifty k tomu využívá lolitovskou koketerii, Pedro násilí. A také jednu základní touhu – vymanit se ze statusu dítěte, ale zároveň nemít žádnou odpovědnost. Ani jeden z těch filmů není zrovna dokonalý, Rodina je místy příliš tezovitá až výchovná, Axolotl Overkill je zase únavný svou apartní snahou provokovat a plejádou protivných postav, z nichž ta nejnormálnější a vlastně nejsympatičtější (starší sestra Mifty) je autorkou ustavičně karikována jako hloupá a omezená hysterka. Je ale přinejmenším pozoruhodné, jak jsou si oba nedospělí hrdinové podobní navzdory zcela odlišným sociokulturním podmínkám. Axolotl Overkill je mimochodem od čtvrtka i v (klubové) distribuci.

Nobelista v rodném maloměstě
Literární provoz jako hlavní téma filmu, to nebývá zrovna časté, a pokud, tak je obvykle jen využito prostředí, které je náležitě idealizováno a zapartněno. Argentinský film Vážený občan se tomu docela úspěšně vyhýbá, jistě i proto, že jde vlastně o tragikomedii, i když se dost dlouho tváří jako drama. Hlavním hrdinou je fiktivní argentinský spisovatel Daniel Mantovani, který hned na začátku přebírá Nobelovu cenu za literaturu. Vlastní děj se však odehrává až pět let nato, kdy globální literární hvězdě, která ovšem od udělení ceny nic kloudného nenapsala, přijde pozvání z rodného maloměsta Salas, odkud Mantovani utekl do Evropy, když mu bylo dvacet. A městečko a jeho obyvatele učinil centrem většiny svých knih, aniž by se tam kdy vrátil. Nyní nicméně návrh přijme, vydá se do průměrného zapadákova a – jak diváci tuší – je konfrontován s tím, že ne všichni starousedlíci jsou nadšeni tím, jak jejich město a příbuzné učinil tématy svých prací.

Režiséři Mariano Cohn a Gaston Duprat především rozvíjejí situaci váženého a obletovaného literáta, který se nenápadně objeví v Salasu mezi lidmi, z nichž mnozí jeho dílo objevili právě až poté, co bylo globálně glorifikováno. Není to poučené publikum univerzitních poslucháren a literárních festivalů. K tomu se přidávají různé partikulární zájmy: kdosi Daniela usilovně zve na večeři, protože má pocit, že zvěčnil jeho strýce, starosta jej vozí jako cvičeného medvěda na slavnosti různých spolků a do toho vstupuje také Danielova bývalá láska, kterou ve dvaceti opustil a ona se vdala za jeho přítele. Z nich samozřejmě pramení konflikty: když Daniel na večeři nepřijde (nesliboval to), dotyčný se naštve. Přítel z mládí se chová jako kumpán, ale se svou ženou zachází jako s kusem hadru; možná i proto, že jej doopravdy nikdy nemilovala tak jako Daniela, jehož všechny knihy četla. A největší problémy způsobí literátova účast v komisi, která vybírá obrazy místních amatérských malířů na výstavu na radnici – Daniel odloží pokusy o konvenční malbu a vybere ta díla, kde se umění nachází spíše bezděčně. Což samozřejmě zcela protiřečí vkusu místních, přičemž někteří z odmítnutých „malířů“ mají ve městě značný vliv. A rozpoutají proti Danielovi malou válku, při níž ho osočují z toho, že jejich město „vykradl“ a zkarikoval, že na výsměchu místním buranům založil svou spisovatelskou kariéru. A že knihy, které napsal, jsou určeny hlavně bohatým evropským snobům.

Film sám o sobě sice má mnoho milých momentů, nicméně ve výsledku je jeho děj příliš předvídatelný. I témata, jimiž se zabývá, jsou letitá, z českých literátů si účty s rodným maloměstem „vyřizovali“ třeba Karel Poláček nebo Josef Škvorecký. Situace jihoamerických literátů však byla (či ještě je) přece jen jiná v tom, že úspěchy dobývali nejčastěji za hranicemi svých rodných zemí (kam převážně utíkali před zločineckými režimy) – odtud ta obvinění z nadbíhání evropskému vkusu. Sílu oněm frustracím dodává i postava Daniela: rozhodně to není hrdina jednoznačně kladný, na to působí příliš arogantně a sebestředně, a když ze Salasu ve dvaceti odcházel, zanechal tu přinejmenším jedno zlomené srdce. Obviněním z pomlouvání místních se brání obehranou poučkou o tom, že literatura není reportáž, ale sám ví, že není v tomto směru úplně čistý. Vážený občan pochopitelně není žádným vážným zamyšlením nad odpovědností spisovatelské profese, je to především tragikomedie. Ale diváky přinejmenším přiměje o tom uvažovat; a to i ty české, protože bude také uveden v našich kinech.

Nevěrný literární kritik
Tragikomický je i další filmový literát. V jihokorejském filmu Den poté je to literární kritik a majitel malého elitního nakladatelství Bongwan. Sledujeme jej převážně v průběhu jednoho kritického dne, kdy k němu do nakladatelství nastoupila nová asistentka. Je to jeho jediná zaměstnankyně a nahradila asistentku předchozí, s níž měl Bongwan poměr, ale ten skončil, když odmítl opustit manželku (a dceru). Ten den se ovšem Bongwanova žena nevěry dopídí, a když v kanceláři nakladatelství najde mladičkou asistentku, považuje ji za dotyčnou milenku.

Režisér Hong Sang-soo svou hořkou konverzační komedii staví především na prolínání několika různých časových linií, na něž diváka nijak zvlášť neupozorňuje. Trvá tedy dost dlouho, než se v milostném troj/čtyřúhelníku zorientujeme, ale právě ta dezorientace diváky udržuje v napětí, bez ní by to byla jen variace na divadelní klasiku devatenáctého století. Jednotlivé konverzace jsou plné drobných vtípků, mírně absurdního humoru i několika hysterických scén. Literární provoz tu působí jen jako kulisa, Bongwan by stejně tak možná mohl být váženým obchodníkem nebo průmyslníkem. Ale právě literární (či nakladatelské) prostředí má pro Sang-sooa tu správnou dávku slávy, která ale zároveň nezaručuje žádné velké materiální zisky. A kde se za suverénně působícím autorem literárních textů může skrývat bytost slabošská až zbabělá. A opět dosti samolibá, Danielovi Mantovanimu vlastně v mnohém podobná. Že by toto byl převažující dojem filmařů z jejich kolegů od psaného slova?