Loňské vítězství filmové adaptace nejslavnějšího románu švýcarské spisovatelky maďarského původu Agoty Kristofové potvrdilo, co pravověrní knihomolové vědí už dávno. Dotkne-li se triviální médium filmu vysokého umění literatury s dostatečnou uctivostí, výsledek nutně musí být lepší než filmy natáčené podle předloh druhořadých spisovatelů zvaných scenáristé.

I v letošním programu karlovarského festivalu je několik titulů, které se s větší či menší mírou důslednosti a pokory pokusily převést do filmového obrazu díla původně tištěná. V poměru k celkovému počtu promítaných snímků jich není mnoho, nicméně dohromady dávají žánrově, tematicky i formálně docela pestrou a atraktivní kolekci.

Prochází samozřejmě napříč festivalovými sekcemi, přičemž alespoň jedna adaptace nechybí ani v hlavní soutěžní sekci. Film nazvaný poněkud fádně Dobrodružství od Narimana Turebajeva z Kazachstánu (ovšem natáčený ve francouzské koprodukci) si totiž vypůjčil syžet Dostojevského povídky Bílé noci z roku 1848. Ta byla sice zfilmována již jedenáctkrát (alespoň dle Wikipedie – nejslavnější verze vytvořili Lucchino Visconti a Robert Bresson), ale i tak může být přesazení melancholického příběhu o nenaplněné lásce z nočních ulic Petrohradu devatenáctého století do současného kazašského Almaty podnětné.

Jihokorejec točil v Česku podle francouzského komiksu
Adaptací je také jeden z předpokládaných diváckých hitů letošního festivalu, sci-fi Snowpiercer od nonkonformního žánrového specialisty Bong Joon-hoa. Jihokorejský filmař si jako předlohu pro svůj první anglicky mluvený film (hrají zde mj. Tilda Swintonová, John Hurt či Ed Harris) vybral pozapomenutou třídílnou francouzskou komiksovou sérii Le Transperceneige od Jacquese Loba (scénář) a Jeana-Marca Rochetteho (kresba) z let 1982–83. V dystopické vizi budoucího světa, který se nachází v nové době ledové, se dynamický děj soustřeďuje do velkého vlaku, který křižuje zasněženým světem jako jediné místo pro přeživší lidskou populaci. Ta je striktně hierarchizována a právě vzpoura těch nejutlačenějších z posledních vagonů vlaku je osou příběhu. Po české diváky je zajímavé i to, že se natáčel v barrandovských ateliérech a podíleli se na něm i někteří čeští tvůrci, především architekt Ondřej Nekvasil.

Ne úplně obvyklou variaci oddechových až pokleslých žánrů nabízí film Rakušana Andrease Prochasky Temné údolí. Vídeňský rodák, který se svými dvěma předchozími komediemi sklidil značný úspěch v domácích kinech, si tentokrát vybral stejnojmenný román bavorského debutanta Thomase Willmanna z roku 2010, považovaný za originální směsici selského románu a westernu a oceněný jako nejlepší prvotina německého krimižánru v roce 2011. Příběh z odříznuté alpské vesnice má vše, co žánr westernu a krimi potřebuje: tajemného cizince, který se zastavil ve vsi, a několik mrtvol, jež se začnou objevovat s táním sněhu. Na rozdíl od některých dalších titulů z „ujeté“ sekce Půlnoční filmy měla kniha i film v německy mluvících zemích velmi dobré recenze a více než připitá mládež si pozdní projekci vychutnají pozorní diváci a ctitelé zmíněných napínavých žánrů.

A triviální nebude ani přepis další sci-fi. Předlohou totiž byl román ruských bratří Strugackých Je těžké být bohem z roku 1964, který zkoumá situaci moderního člověka ocitnuvšího se v mimozemské civilizaci na úrovni lidského středověku. Výzkumník, který na vzdálené planetě Arkanar vystupuje pod jménem don Rumata, má sice schopnosti a technické vymoženosti, které z něj činí cosi jako boha mezi smrtelníky, zároveň však dodržuje přísný zákaz přímého vměšování do místních událostí, takže lotry, kteří posilují krutý režim s totalitními prvky, nemůže zlikvidovat. Román patří k těm přístupnějším z tvorby slavné bratrské dvojice, a i proto se už dočkal celkem čtyř českých vydání (to poslední vyšlo loni), nicméně i tak se s jeho filmovou verzí uznávaný ruský režisér Alexej German mořil 13 let a jeho hotové verze se nakonec nedožil: zemřel loni a dílo dokončila jeho manželka se synem Alexejem, rovněž režisérem. Tříhodinové dílo slibuje mimořádný zážitek i pro ty, kteří nejsou zrovna fanoušky sci-fi nebo fantasy, k níž má možná svým obsahem blíže.

O spisovatelích, převážně s ironií
Dva festivalové filmy naopak nabízejí literáty jako ústřední postavy příběhu. Snímek rakouské filmařky Jessiky Hausnerové Šílená láska sleduje osudy německého preromantického básníka a dramatika Heinricha von Kleista (1777–1811), nejde však o typický životopis. Hausnerová se totiž zaměřila na romantickou básníkovu touhu (posílenou existenčními potížemi i zákazem jeho poslední hry) spáchat sebevraždu společně s milovanou bytostí. Tu se mu zprvu nedaří najít, ale básník v úsilí nepolevuje. Film se odehrává převážně v divadelně aranžovaných interiérech a většina dialogů má charakter literárních pasáží, zároveň však příběhem probleskuje jemný humor a absurdita.

Ostřejší humor na hraně mystifikace nabízí film Únos Michela Houellebecqa, který natočil spisovatelův přítel Guillaume Nicloux. Volně se přitom inspiroval skutečnými událostmi roku 2011, kdy se v médiích skutečně spekulovalo, že nejslavnějšího (a komerčně nejúspěšnějšího) francouzského spisovatele současnosti unesli zločinci. Nicloux svůj snímek stylizuje jako dokument a do hlavní role se mu podařilo přemluvit přímo Houellebecqa. Ten se sice nepodílel na scénáři, množství scén však vznikalo spontánně, takže otisk jeho svérázné osobnosti je na filmu patrný, zejména v dialozích se třemi amatérskými a nikterak pronikavě inteligentními únosci.