Zatímco tuzemští čtenáři si čekání na české vydání dalšího románu tureckého prozaika a esejisty Orhana Pamuka (*1952) mohou nově krátit nad obsáhlým výborem z esejí nazvaným Jiné barvy (Öteki renkler, 1999, č. 2017), v Maďarsku už autorovi tamní příznivci listují i v překladech románů Kafamda Bir Tuhaflık (Podivnost v mé hlavě, 2014) a Kırmızı Saçlı Kadın (Rudovlasá žena, 2016). Tomu, že je držitel Nobelovy ceny z roku 2006 na Dunaji minimálně stejně populární jako u nás, odpovídal i obrovský zájem o autorovo vystoupení na Budapešťském mezinárodním knižním festivalu, jehož byl Pamuk letos čestným hostem.

Diagnóza: Istanbul
V rozhovoru s novinářkou Krisztou D. Tóthovou, který předcházel slavnostnímu převzetí festivalové ceny (Budapest Nagydíj), se turecký prozaik rozpovídal zejména o svém předposledním románu Kafamda Bir Tuhaflık. Během diskuse také okomentoval vzestup populismu a nacionalismu v Maďarsku a Turecku a krátce si posteskl mj. nad nepřipraveností studentů literatury, kterým přednáší na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.

Ze všeho nejdříve se však vypořádal s nálepkou „istanbulského prozaika“: „Když jsem někdy ve dvaadvaceti či čtyřiadvaceti letech začínal s psaním, v turecké literatuře nebyl nikdo, kdo by psal o Istanbulu. Všichni se zajímali o sociální problémy zemědělců v Anatolii. Připadal jsem si tedy tehdy trochu jako podivín, ale rozhodl jsem se psát o tom, co dobře znám,“ prozradil publiku v Budapešti Pamuk a ihned se jal vysvětlovat, jak překotným vývojem metropole na Bosporu za poslední půlstoletí prošla. „Když jsem se narodil, měl Istanbul asi milion obyvatel. Dnes se hovoří až o sedmnácti milionech,“ vypomohl si i čísly.

Pamuk, který s výjimkou pobytů v Americe žije v Istanbulu celý svůj život, patří k očitým svědkům těchto masivních proměn, což logicky zanechává stopu i v jeho textech. Nikdy však sám sebe nepovažoval za istanbulského prozaika a v Turecku tak dle svých slov zprvu ani nebyl vnímán. Označení, které se začalo objevovat až s překlady do cizích jazyků, se nicméně už nebrání, ba dokonce s adoptovanou rolí istanbulského kronikáře sám pracuje mnohem vědoměji. „V žádném případě se však nesnažím Istanbul romantizovat, pouze jej věrohodně popsat,“ dodal čestný host na vysvětlenou.

Příběh pouličního prodavače
Jako milostný dopis tureckého autora jeho rodnému městu četla kritika i Pamukův rozsáhlý, mnohohlasý román Kafamda Bir Tuhaflık (Podivnost v mé hlavě), v němž prostřednictvím postavy pouličního prodejce jogurtu a bozy Mevluta vykresluje vývoj metropole v období let 1969 až 2012. Dvanáctiletý Mevlut Karataş přichází s otcem do Istanbulu jako mnozí tehdejší přistěhovalci z rolnických oblastí Anatolie. V mládí se bezhlavě zamiluje do dívky, kterou viděl jen několik málo vteřin, a dokonce je připraven se s ní oženit, když mu nevyzpytatelný osud poněkud zkříží plány. Přesto i s léty přijímá svůj nesnadný úděl s odhodláním a navzdory neustávající chudobě nachází v životě i střípky štěstí.

Pamukův „obyčejný hrdina“, který představuje novum v autorově tvorbě a současně výrazný odklon od spisovatelovy vlastní, středostavovské biografie, vznikal i s pomocí rozsáhlých rešerší mezi chudinskou vrstvou obyvatelstva. Stejně důležité jako Mevlutův osobní příběh je nicméně pro autora vykreslení vývoje Istanbulu, který se postavám během desetiletí doslova mění před očima. „Podivnost v mé hlavě je svým způsobem epos plný minidějin Istanbulu,“ snažil se Pamuk během zahajovací diskuse přiblížit svůj původní úmysl posluchačům. Jako jeden z příkladů těchto „microhistories“ uvedl vývoj prodeje jogurtu. Ještě v Pamukově dětství v 50. letech kupovala autorova matka jogurt od pouličních prodavačů, kteří nosili dvojici mis zavěšenou na tyči přes ramena. Postupem času se objevily první keramické nádoby, které později nahradily sklenice a konečně kelímky z plastu. „Ta kniha nevypráví o válkách a panovnících, ale o tom, jak jíme, jak prodáváme jogurt, jak se ženíme a vdáváme…“

Pohyby na politické mapě
Zatímco Pamukův hrdina Mevlut se navzdory svodům radikálů i heslům marxistických přátel zodpovězení politických otázek doby spíše vyhýbá – i z toho důvodů, aby snad nevhodně volenými slovy či příklonem k určitým názorům nepřišel o zákazníky –, autor sám kritickými komentáři k pohybům na politické mapě nikterak nešetřil. Zatímco vysvětloval rozpolcenost Turků mezi kulturním dědictvím Okcidentu a Orientu i jejich poměrně liberální přístup k náboženským předpisům islámu, povzdechl si, že jedním z důsledků této „light verze islámu“ je i „demokraticky zvolený islamistický parlament“. Na pozdější moderátorčinu přímou otázku, zda si od udělení Nobelovy ceny může dělat a říkat, co chce, jak kdysi tvrdil, pak bez váhání odpověděl: „Bohužel nemůžu. Politické podmínky v Turecku jsou tak drsné, že vás před nimi žádná cena neochrání.“ A hlasitý potlesk přítomných si vysloužil komentářem k současnému dění: „Obě naše země [tj. Turecko a Maďarsko] zrovna procházejí nacionalistickým, populistickým obdobím. Doufám, že nás to nepošramotí a nezůstane tomu tak nadlouho,“ artikuloval svá přání Pamuk a dodal, že on sám zůstává vzdor okolnostem optimistou.

Pamukova slova se sice nevztahovala na konkrétní činy obou vlád, přišla však jen několik málo dní po zásadních politických událostech v obou státech. Zatímco většina Turků se v hojně diskutovaném referendu o změnách ústavy vyslovila pro posílení pozice konzervativního prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, v Maďarsku v posledních týdnech probíhá řada protivládních demonstrací a protestů. Desetitisíce liberálně smýšlejících voličů během nich mj. hlasitě kritizují zákon, který má prakticky znemožnit další fungování mezinárodně uznávané Středoevropské univerzity (CEU). Vzdělávací instituci amerického střihu, založenou před lety velkým kritikem maďarského premiéra Viktora Orbána, americkým miliardářem Georgem Sorosem, podpořili během festivalu nejen Pamuk, jenž se dokonce setkal i s jejím rektorem, ale třeba též uznávaný maďarský prozaik a nobelista-aspirant Péter Nádas.

Mezi literaturou a společenskou angažovaností nicméně Pamuk načrtává alespoň tenkou demarkační linii. Během festivalové diskuse několikrát připomněl, že analýza společnosti není hlavním či jediným úkolem krásné literatury a on sám primárně nepíše proto, aby snad podpořil určitou myšlenku nebo životní postoj. Mnohdy se naopak prostřednictvím své literatury pokouší porozumět lidem, kteří jsou jeho vlastním postojům vzdálení. Jako bezmála hraniční příklad uvedl Pamuk svůj román Sníh (Kar, 2002, č. 2009), v němž se pokusil vžít do myšlenek a představ tureckých fundamentalistů, tehdy ještě nesedících u moci.

Dílo Orhana Pamuka vychází v českém překladu od roku 2006, kdy byl autor vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu, neboť dle švédské Královské akademie věd „při hledání melancholické duše rodného města objevil nové obrazy střetu a prolínání kultur“. Velký rozruch v tuzemsku způsobilo zejména vydání románu Jmenuji se Červená (Benim Adım Kırmızı, 1998, č. 2007), za nějž turkolog Petr Kučera roku 2008 získal Literu za překlad i v kategorii Objev roku. Čeští čtenáři měli možnost se s Pamukem osobně setkat roku 2013, kdy byl v Praze hostem Festivalu spisovatelů. Naposledy z autorovy tvorby česky vyšly memoáry Istanbul: Vzpomínky a město (İstanbul: Hatıralar ve Şehir, 2003, č. 2006 a v novém překladu 2015) a již zmíněný soubor esejí Jiné barvy.