Islandský autor Jón Kalman Stefánsson si svými svébytnými příběhy o minulosti i přítomnosti získává stále větší ohlas i mimo hranice rodné země. Jeho zatím poslední román Fiskarnir hafa enga fætur (2013, Ryby nemají nohy) je letos nominován na prestižní Man Booker International Prize. U nás mu v tomto roce vychází závěrečný díl trilogie s názvem Lidské srdce, v němž uzavírá putování bezejmenného sirotka, který před více než sto lety hledá na Islandu, ostrově tak nekonečně vzdáleném ruchu tehdejší Evropy, smysl života. Ten se skrývá někde mezi ledovými vlnami moře, závějemi sněhu, sušenými treskami a stránkami knih, v nichž tento snílek hledá útěchu i směr své pouti.

Stefánsson se v románovém finále rozpíná do šíře. V prvním a druhém díle byl ústředním bodem chlapec, který nejprve ztrácí v bouři na lodi svého nejlepšího přítele (Ráj a peklo) a který se později (Smutek andělů) jako pošťácký pomocník brodí sněhem v nejzapadlejších částech islandského venkova, aby v pořádku odevzdal nejen dopisy, ale i těla mrtvých. V třetím pokračování se hrdina vrací do Městysu a Stefánsson propůjčuje významnější prostor vedlejším postavám. Potkáváme nekonformní Geirtrúd, která provokuje místní muže svou profesní nezávislostí a erotickou nevázaností, majitele obchodní společnosti a vládce Městysu Tryggviho, který naslouchá budoucnosti a nezalekne se ani koupě parníku, osamělého školního ředitele Gísliho, toužícího po doteku ženy, a mnoho dalších. Stefánsson slepuje z každodenních setkání a hovorů obraz místního společenství. V něm mu nejde o realistické zachycení tamější společnosti, ale o postihnutí neviditelných záchvěvů lidského srdce, snů a tužeb, jež každý z jejích členů nosí v sobě. Přicházejí malé výhry, velké prohry i nečekaná rozhodnutí. Chlapec zažívá první erotické dobrodružství a vydává se na další cestu. Kde začíná život a kde se zastaví smrt, ne-li v polibku? Hranice mezi nimi je ale nebezpečně tenká.

Stefánssonovou nejúčinnější zbraní je způsob narace, jímž dosahuje napětí, humoru i dynamiky. Čtenář je od počátku vtahován do děje svéráznými vypravěči, kterými jsou stejně jako v předchozích částech duše mrtvých. Ty k němu v intermezzech promlouvají, nesmlouvavě ho burcují z klidu a tepla domova nepříjemnými otázkami a provokativními výroky. „Šeptáme ti příběhy plné stříbra, stesku, úsměvů a krutosti, aby sis to všechno pamatoval. Je to válka proti zapomnění vedená v naději, že se v příbězích skrývají slova, která nás všechny osvobodí. I tebe.“ Záhy pochopíme, že už dávno nejde o ně, ale o nás. Autor navíc dává levitujícím duším do úst kromě poučování i notnou dávku humoru v podobě životních pravd nenápadně troušených podél odvíjející se niti událostí. Krutosti a nespravedlnosti osudu dostávají ironický nádech a vyvolávají úsměv i trnutí zároveň. Člověku nakonec stejně nezbývá než se zvednout a jít dál.

Mistrně pracuje Stefánsson i s jazykem, mísí poetická vyjádření se střízlivými konstatováními stejně přirozeně, jako se v člověku prolíná duše s tělem. Básnické obrazy, v nichž se rozpárané tresky mění v anděly, obracejí pozornost k materii, z níž jsou vytvořeny. Autor tentokrát ještě zřetelněji staví do popředí slova, která jsou spolu s chlapcem vlastním tématem trilogie. V Lidském srdci je nám znovu a znovu připomínáno, že čteme, že máme před sebou výtvor jazyka, jenž je pro Stefánssona i jeho hrdinu jedním z mála pozemských jistot. Ačkoli se „slova vychýlila a vzdálenost mezi nimi a jejich významy prodloužila, jsou to jediné, co máme“.

O sobě, a přece o nás

Svou trilogií se Stefánsson zařazuje po bok dalším současným skandinávským autorům, kteří v posledních letech tíhnou k archetypálním příběhům z minulosti, v nichž se osudy hrdinů rozpínají do několikadílných opusů. Nor Jon Fosse pojímá svoji trilogii Mámení, Sny Olavovy a Na sklonku dne mysticky a v historii tragické lásky dvou mladých lidí rozehrává existenciální drama o dobru a zlu, víře a lásce. V konkrétnějších obrysech, byť s notnou dávkou poetiky, se odehrává zatím dvoudílná série Roye Jacobsena (Ostrov, Bílý oceán) o obyvatelích severonorského ostrova, popisující tvrdé životy norských rybářů dávno předtím, než byla na dně moře objevena blahobytná ropa. Někde mezi těmito dvěma póly se pohybují texty Jóna Kalmana Stefánssona, jenž nehraje tolik na duchovní notu jako Fosse, o to více ho fascinuje lidské nitro. Všechny tři tvůrce spojuje mnohé. Jazykově i vypravěčsky pečlivě konstruované romány promlouvají ke čtenáři současným jazykem. Kulisy vzdálených dnů, v nichž postavy čelí chudobě, zimě a nedostatku potravin a v nichž jsou odkázány na nálady moře, fungují jako metaforický nástroj k pochopení světa. V něm nalézáme stále se opakující zápas jedince se sebou samým a odvěké lidské hledání místa v soukolí dějin i v soubytí s ostatními. Do svých knih zároveň tito spisovatelé otiskují radost z vyprávění a chvílemi až metafyzický prožitek z existence jazyka a zřetelně tak navazují na silnou tradici staroseverských ság. Skandinávští autoři dokážou ve svém psaní zachovat specifika vlastního kulturního i dějinného prostoru, ale přesto postihnout univerzální podstatu člověka. Díky této schopnosti, kterou jim mohou mnohé malé literatury, včetně té naší, závidět, vytvářejí díla světového významu.

Je dobře, že si podobné tituly nacházejí cestu i k českým nakladatelům. Ač se to zprvu nezdá, jejich překlad je sázkou na jistotu, pokud tedy úspěch neměříme jen jejich prodejností, ale i životností. Jedná se o díla, na jejichž kvalitách se shodne domácí i mezinárodní kritika. Díla, která mají potenciál přežít krátkodobé vlny módních literárních trendů. Díla, která nebudí vnější rozruch, ale těžko popsatelné napětí rodící se z dialogu mezi čtenářem a textem. Díla, která zprvu lehce zapadnou na pultech knihkupectví, ale která si mohou dovolit na své objevitele trpělivě čekat, protože v jejich případě není kam spěchat. Čas hraje v jejich prospěch.