Po Eklogách zpřístupnila prof. H. Kurzová českému čtenáři i překlad druhého Vergiliova díla, Zpěvů rolnických (Georgica). Báseň vydalo nakl. Academia v edici Europa, ve které v r. 2011 vyšla i Vergiliova Aeneis (přel. R. Mertlík, s oporou o překlad O. Vaňorného). Kniha vyšla v brožované vazbě a má spíše menší rozměry, což má za důsledek časté rozdělování veršů na dva řádky (srov. v. 1,1). Svazek obsahuje Předmluvu – Poděkování (s. 9–10), vlastní překlad (s. 11–104), Komentář k jednotlivým veršům (s. 105–198), Doslov Evy Kuťákové (s. 201–224) a Biografickou poznámku o Vergilovi od téže autorky (s. 225–227). Poslední překlad Georgik (pořízený O. Vaňorným) vyšel poprvé již r. 1937 a Kurzová – jakkoli si tohoto překladu sama váží – hovoří o potřebě překladu přístupného dnešnímu čtenáři (s. 9).

Kurzová používá nápodobu hexametru (v prvních čtyřech stopách se střídají daktyly a trocheje; poslední dvě stopy, tzv. hérojskou klauzuli, tvoří daktyl a trochej). Proti verši Vaňorného je její verš volnější v tom, že nezachovává povinně cézuru (srov. 1,10; 1,15; 1,21) a daktylská stopa může být a často bývá realizována i jako /U – U/, je-li první slovo stopy monosylabum (1,38 ač luhy; 1,44 když Zefyr; 3,15 a svoje; 3,48 je Caesar). Vzácně je možné najít i skutečnou předrážku (2,163 jak dunivě; 4,35 med ztuhne a; 4,80 Pak padají). V duchu básnické licence bývá předložka, která by běžně nesla přízvuk, velmi často brána jako nepřízvučná, zejm. při spojení s trojslabičným slovem (1,8 úrodný klas za chaonský žalud; 1,59 klisny pro élidský závod; namátkou 1,104; 1,106; 1,170; 1,219; 2,106; 2,118; 3,13; 3,349; 3,404; 4,204; 4,209; 4,220; 4,318; 4,319; 4,327; 4,337; 4,347; 4,566). Překladatelka často do verše začleňuje i slova/takty s více než třemi slabikami, a to nejen vlastní jména (1,39; 1,61; 1,62; 1,125; 1,213; 1,350; 1,488; 1,492; 1,501; 1,502; 3,48; 3,63 aj.).

Za nešťastný považuji způsob, jakým je v překladu řešena interpunkce. Prvním problémem je krajně nadužívaná parcelace souvětí (souvětí je pomocí teček a velkých písmen rozděleno na „několik vět“). Srov. hned na začátku (1,1–9): Jak přimět osení k bujnému růstu. Kdy, na které hvězdy, / hodí se Maecenate zem obracet a vázat k jilmům / révu. Jak pečovat o skot, jak obstarat ovce a kozy. / Co musí vědět ten, kdo spořivé včely chce chovat. / O tom začínám zpívat. Vy světla zářící světem, / která svou nebeskou drahou řídíte plynutí roku! Libere, Cerero štědrá, vždyť na váš pokyn nám země / dala úrodný klas za chaonský žalud. A pohár vody smísil se s vínem, jež vaše vydaly hrozny. / Vy také […]. Srov. i tečky v 1,52; 1,54; 1,130; 2,4–6; 2,45 aj. Nepochopitelně je samostatně vyčleněna i VV účelová (1,133-4), VV časová (1,214; 1,310; 4,232) nebo přirovnání (1,302–3; 3,346–7); tečka se klade i před spojku nebo (2,321; 2,107) či jinak (4,35). Druhý problém s interpunkcí spatřuji v nedostatečném užívání speciálnějších interpunkčních znamének (závorky, dvojtečka či středník), která pomáhají čtenáři určit vztah mezi výpověďmi. Uváženou prací s těmito znaménky by se daly řešit i mnohé nadbytečné parcelace, např. dvojtečka pro vztah vysvětlovací by se hodila v 4,8–9: Nejprve musíš včelám vhodné vyhledat místo / v závětří. Vítr jim brání domů potravu nosit; nebo 4,554–6: Zde náhle před úkazem stojí podivuhodným. / Uvnitř dobytčích těl se […]ozývá bzučení včel; nebo ve verši 4,294 po adjektivu následující.

Pokud jde o stylistické vlastnosti jazykových prostředků, překladatelka používá v zásadě spisovnou češtinu. Slovní zásoba někdy sklouzává k archaismům (1,226 ždané; 1,106 a 1,270 ručeje; 2,247 hořkota; 3,266 rujnost; 3,280 šlem). Je třeba ocenit, jak se překladatelka vyrovnala s odbornou terminologií (zemědělství – polní práce, nástroje; botanika – názvy rostlin). Občas je některé slovo použito podle mě nepřiléhavě a bylo by možno najít výraz vhodnější (1,78 máky prosáklé omamným spánkem; 4,286 celou tu pověst / hlouběji vyložit chci); občas je použito výrazu stylisticky nevhodného (1,158 nadarmo budeš zírat, jak soused má hromadu sklizně; slovo je nevhodné i přesto, že na s. 137 překladatelka říká, že tato pasáž obsahuje humor); občas je patrný latinismus (4,85 k útěku obrátit záda). Ze spisovného rámce vybočuje používání substandardní podmínkové spojky jestli, zejm. v 1. knize (1,18; 1,155; 1,168; 1,189; 1,191; 1,430; 1,432; 2,227), místo níž by bylo možné užít (metricky ekvivalentní) spojku pokud, příp. spojky když a -li.

V morfologii se (ale jen v malé míře) objevují metrem vynucované klasické poetismy, jako je odpadání koncového -l v příčestí činném (s apostrofem: 1,179 prohnět’; 2,207 svez’; 4,137 moh’; bez apostrofu: 1,283 odtrh 2,322 nedostih; 4,29 zastih) nebo hovorový morfém -s místo pomocného slovesa jsi (4,322 zrodilas; 4,325 dalas). Občas se objeví hovorová koncovka (1,183 krtci vyryjou m. neutrální podoby vyryjí) nebo nespisovný tvar imperativu (4,380 vem m. vezmi). Ze syntaktických prostředků bych zmínil občasné používání přechodníků (1,123; 4,487; minulý přechodník v 3,438), v jedné pasáži i kumulovaně (1,387; 1,402; 1,406; 1, 408).

Překladatelka se při interpretaci jednotlivých míst opírala jednak o překlad Vaňorného, jednak o komentáře a poznámky starší i moderní (Deuticke, Vidman, Erren, Mynors; s. 107). I díky tomu se jí povedlo Vergiliovu komplikovanou báseň přeložit po obsahové stránce kvalitně. Výtky mám ovšem proti některým veršům, např. 1,470 ohavné feny a odporně dotěrní ptáci (lat. obscenaeque canes importunaeque volucres); jde o nepříznivá znamení, nikoli o fyzický vzhled; Vaňorný má lépe: zlověstní a protivní. Nebo 1,505 zahnuté srpy se v tvrdé přetaví meče (lat. curuae rigidum falces conflantur in ensem); na tomto místě je futurální význam českého perfektiva v prézentu nepřijatelný (Vaňorný má o něco lepší srp je na meč překován).

Samotný překlad je obklopen množstvím doprovodných materiálů, paratextů. Překladatelka v Předmluvě – Poděkování tvrdí, že Georgika jsou „nesporně nejdokonalejší dílo Vergiliovo“ – domnívám se, že to přinejmenším sporné je, zejména když v biografické poznámce (s. 227) tvrdí doc. Kuťáková o Aeneidě, že „nenajdeme v římské poezii dílo, které by bylo po všech stránkách tak skvělé“; v komentáři hovoří překladatelka o básni – podle mě nevhodně – jako o „spisu“ (s. 107 a 108). Celková úroveň komentáře je dobrá, jen na několika místech může být čtenář zmaten: císař Augustus je nazýván v komentáři různými způsoby: s. 111 Caesar Augustus; s. 133 Octavianus Augustus a na téže straně Octavianus (Caesar). Obecně by komentáři (i překladu) prospělo nějaké záhlaví, které by čtenáři pomohlo s orientací, o kolikátý se jedná zpěv. Na zadní straně obálky se mylně uvádí, že slavná chvála Itálie je v první knize, je však ve druhé.

Celkové srovnání s překladem Vaňorného a míra závislosti nového překladu na starém bude zřejmě vděčným tématem pro nějakou bakalářskou či diplomovou práci. Překladatelka mnohde z Vaňorného odstraňuje krkolomnosti: Vaňorný (vycházím z textu v Antické knihovně) má 3,302 Od větru chraň své stáje, Kurzová lépe Stáje před větry chraň. Jinde Kurzová z Vaňorného přebírá (srov. hérojské klauzule: 3,371 Vaňorný i Kurzová rozpínat sítě; 3,372 Vaňorný i Kurzová zmámené strachem; 3,373 sněhovou horu vs. sněhové hory; 3,374 strašlivě řvoucí vs. bolestně řvoucí), ať už doslovně, či s drobnými úpravami, jež mají překlady odlišit. Mnohá řešení se zdají být lepší u Kurzové než u Vaňorného, někdy je to však i opačně: 2,4 a 2,7 u Vaňorného zní jako skutečné přizvání, u Kurzové jako navigační pokyn (Lenajský otče, pojď k nám vs. Sem pojď, Lenajský otče). Oproti Vaňornému je Kurzová také mnohem méně poetická (srov. 4,447–9; Vaňorný: Víš, ó ty to víš sám, je nemožno něčím tě klamat. / Ty však neklamej též! Já přišel na rozkaz boží, / abych se po věštbě ptal stran pohromy, která mě stihla. Kurzová: Ty sám to, Prótee, víš. Vždyť v ničem tě oklamat nelze. / Ty však též klamat nechtěj. Přišli jsme z návodu bohů, / vyžádat si zde věštbu k pohromě, která nás stihla.), nutno však dodat, že na mnoha místech je u Vaňorného poetičnost způsobena hlavně jeho archaičností a slovoslednými inverzemi.

Čtenářský zážitek je u obou překladů různý a uvidíme, který překlad bude u čtenářů oblíbenější. Klasičtí filologové však jistě ocení, že v případě potřeby mohou nyní pracovat již se dvěma moderními českými převody.