Nakladatelství Paseka vydalo ve výběrové řadě „Klubu přátel poezie“ překlad jednoho z nejdůležitějších děl římské literatury, Vergiliových Bukolik. Sama skutečnost, že tato drobná knížka vychází ve stejné edici jako překlady Poea, Pessoy či Miłosze a jako původní tvorba Petra Borkovce nebo Ivana Diviše, je další potěšující známkou toho, že snad u nás klasická poezie ještě zcela nezmizela ze zorného pole publika ani vydavatelů a že je stále chápána jako součást živé literární kultury. Zároveň je důvodem k zamyšlení, jak se antická literatura současným českým čtenářům prezentuje.

Začněme od konce. Doslov Evy Kuťákové s názvem „Tityrus a ti druzí“, jediná zcela nová součást knížky, vychází z autorčina dlouholetého odborného zájmu o Vergiliovo dílo a jeho recepci. Čtenáři, který by si chtěl prožitek z četby obohatit o literárněhistorický rozměr (a takové publikum lze u podobně zaměřené edice předpokládat), stať nabízí přehledně uspořádané údaje o básníkově životě a díle, jeho vzorech i obdivovatelích od Hésioda a Theokrita přes Danta až k E. R. Curtiovi, o obsahu jednotlivých eklog, o kompozici sbírky i o jejím místě v dějinách idylického žánru a evropské literatury vůbec. To ale není všechno: tyto informace, z nichž leckteré by bylo možné – byť v méně čtivé podobě a ne v takové úplnosti – dohledat v příručkách, doplňuje řada stručných úvah, o různých interpretacích a vůbec o interpretovatelnosti tak zásadního díla, o idyličnu, o důvodech a podstatě Vergiliova výsadního postavení mezi antickými básníky. Právě tyto úvahové pasáže, které se opírají o spolehlivou erudici a přitom ji překračují, odlišují tuto závěrečnou stať od jakkoli podrobných slovníkových hesel či kapitol v literárních dějinách.

Obě předcházející části, komentář a překlad z pera Heleny Kurzové, vyšly poprvé – spolu s latinským textem – v roce 1998 v edici „Commentarii ad auctores latinos“. Tuto řadu vydává Jihočeská univerzita a jejím hlavním cílem je, řečeno slovy samotné překladatelky, „ulehčit a prohloubit četbu a interpretaci textů pomocí co možná nejvšestrannějších komentářů zahrnujících hlavní dosažené výsledky bádání“; jednotlivé svazky jsou „určeny přednostně pro vysokoškolské semináře“, ale vedle toho i jiným zájemcům o četbu antických textů v originále.[[1]] Protože budějovické vydání Eklog (jehož náklad nebyl velký, takže po pokrytí potřeb univerzit pro ostatní veřejnost mnoho exemplářů nezbylo) už bylo v tomto časopise recenzováno,[[2]] soustředíme se zejména na to, co se přenesením do nového edičního kontextu změnilo – v první řadě cílové publikum, které zde netvoří studenti latiny ani aktivní zájemci o klasické jazyky, ale čtenáři poezie obecně.

Komentář, v novém vydání nazvaný „Poznámky a vysvětlivky“, tuto změnu odráží velmi zřetelně: není už hlavní a nejrozsáhlejší částí publikace, ale pouhým doplňkem překladu. Stručné charakteristiky eklog, které předcházejí vysvětlivkám k jednotlivým veršům, autorka mohla převzít v téměř nezměněné podobě. Z obsáhlého řádkového komentáře naopak provedla přísný výběr a zachovala jen malý zlomek jeho bodů, těch, které zůstávají relevantní i pro překlad bez paralelního latinského textu. Vykládá v nich hlavně mytologické, geografické, historické a jiné souvislosti, jen občas připojuje i vysvětlující poznámku k formální stránce eklogy nebo k jiným možným výkladům daného verše.[[3]] Nutno říci, že při výběru vysvětlivek měla autorka šťastnou ruku: komentář pomáhá čtenáři přenést se přes obtížně srozumitelná místa a upozorňuje na to, co může jeho četbu obohatit, ale nezatěžuje ho odbočkami, nadbytečnými odbornými termíny ani encyklopedismem.

Ještě zásadněji se změna implicitního čtenáře týká samotného překladu. Zatímco v prvním vydání byl v podstatě jen podpůrnou a kontrolní pomůckou k četbě originálu, zde se stává středobodem a smyslem celého edičního počinu. Na rozdíl od komentáře ale prošel pro reedici minimálními úpravami – pouze na několika místech překladatelka pozměnila verš, většinou aby ho učinila plynulejším,[[4]] jen zřídka kvůli opravě metrického nedopatření.[[5]] Překlad si tedy zachovává všechny své rysy, které měl v původním vydání. Je velmi přesný, někdy v podstatě doslovný, a výrazně v něm převažují prvky konfrontačního překladatelského přístupu, to jest takového, který „přivádí čtenáře k textu“ a snaží se ho seznámit s tím, co je v něm pro něj neobvyklého a potenciálně obohacujícího – i s tím rizikem, že bude třeba tyto zvláštnosti vysvětlovat v komentáři a že i přesto mohou nakonec působit jinak než na čtenáře originálu.

Příkladem takového postupu ve Zpěvech pastýřských je práce s vlastními jmény. Překladatelka důsledně zachovává osobní i geografická jména včetně adjektiv od nich odvozených a opisných přízvisk, a tam, kde se od nich v prvním vydání odchýlila (např. z metrických důvodů), je do textu vrací.[[6]] Na jednu stranu tím čtenáři zprostředkovává hru záměnných jmen a variací, která je Vergiliovu textu vlastní, na druhou stranu ho nutí listovat knížkou v obavě, že neporozumí-li neznámému adjektivu, nepochopí smysl dané pasáže.[[7]] Náhrada těchto neobvyklých jmen jejich běžnějšími protějšky („Odysseova“, případně „ithacká“ místo „dulišská loď“, podle ostrova Dúlichion u Ithaky) by sice byla ústupkem od zvolené konfrontační metody, zároveň by ale ve čtenářově paměti snáze aktivovala znalosti o antickém světě a umožnila mu přímější vnímání básní.

Podobné platí i o metrice. Helena Kurzová Vergilia překládá metrem originálu, tedy přízvučnou obdobou hexametru. Pro zrcadlové vydání je taková volba na místě, pro samostatnou edici překladu v rámci řady poezie už tak samozřejmá není. Rozhodně ale není a priori chybná a má své výhody: přízvučný „hexametr“ (který je pro mnohé „nejkontroverznějším českým veršem“)[[8]] rozšiřuje čtenářovy obzory tím, že mu přibližuje cizí, české poezii nevlastní a dnes již nepříliš obvyklou prozodickou formu. Otázkou zůstává, co z latinského hexametru zachovat, aby překlad působil přiměřeně, to jest aby čtenáři zvyklému na český sylabotónický systém zprostředkoval napětí mezi pevným schématem verše a variabilitou, kterou umožňují záměny daktylů za spondeje a závěrečná syllaba anceps. Překladatelka Zpěvů pastýřských rozvolňuje základní kostru verše o šesti (veršových) přízvucích jednak občasným užitím jambické předrážky (anakruze), jednak jedno- až dvouslabičným „volným plněním“ mezi dvěma přízvučnými vrcholy. Schéma jejího hexametru tedy vypadá takto (tučně vyznačené slabiky jsou přízvučné):

      (x) x x (x) / x x (x) / x x (x) / x x (x) / x x x / x x
      
Anakruze (zvláště následuje-li po ní „spondej“, tedy dvouslabičný takt) je v české překladatelské tradici zažitým prostředkem, který příjemně oživuje plynutí verše a zároveň není pro čtenáře nijak matoucí, protože při střídmém užívání jako zde nehrozí změna vnímání veršového spádu. Problematičtější je střídání dvou- a tříslabičných taktů bez ohledu na délku nepřízvučných slabik. Z první slabiky po přízvuku totiž nemůžeme nijak poznat, zda je následující slabika z veršového hlediska také nepřízvučná anebo zda už je to přízvučný počátek další stopy. To způsobuje potíže zejména ve dvou případech: jednak ve tří- a víceslabičných slovech, u nichž můžeme váhat, zda jejich začátek měřit jako „daktyl“ anebo, v souladu s kladením vedlejšího přízvuku v češtině na liché slabiky, jako „spondej“,[[9]] jednak tehdy, pokud na třetí slabiku ve stopě připadne jednoslabičné významové slovo (a předchozí slabika je navíc dlouhá) – např. ve verši „To, co mi velí bůh, zpívám ...“ (6,9) poznáme, že slovo „bůh“ je z veršového hlediska nepřízvučné (přestože je klíčové), pouze z toho, že v opačném případě by po sobě bezprostředně následovaly dvě přízvučné slabiky.[[10]] Tento druh licencí je zcela přijatelný pro dobře poučeného čtenáře, který má strukturu hexametru pevně v paměti a nehrozí, že bude při měření jednotlivých veršů tápat; je otázka, bude-li na tom tak i širší publikum, složené z kultivovaných, ale ne nutně s klasickou metrikou obeznámených milovníků poezie.

Připojme ještě poznámku k lexiku. Jak vysvítá z komentáře k prvnímu vydání, autorka věnovala nemalou snahu tomu, aby nalezla vhodné protějšky pro četná jména rostlin – zdařilý výsledek i po odložení většiny výkladové části velmi dobře odráží bohatost flóry bukolického světa a přitom nešustí stránkami botanických atlasů. Celkově má slovní zásoba spíše knižní až archaické zabarvení, občas se vyskytují drobné licence obvyklé v českém překladatelství už od 19. století („loudit píseň“ místo „vyluzovat“ coby simplex pro composito, záměna předpon ve „zhrdat“ místo „pohrdat“, archaický tvar „opěvat“), které ale v překladu z antické literatury nepřekvapí a naopak mohou na čtenáře působit spíše jako dávno známé a typické pro tento druh básnického textu. Diskutovat by se dalo o zkrácených slovesných tvarech, které jsou hojné v první osobě plurálu („půjdem“, „zapějem“) a ve třetí osobě singuláru mužského rodu v minulém čase, zejména po hrdelných hláskách („moh“, „předstih“, „vyslech“, ale i „rozhod“). Překladatelka je zřejmě užívá v analogii s kolokvialismy, které se v latině Bukolik občas objevují a na které upozorňuje v původním bohatém komentáři. V překladu dle mého názoru nepůsobí ani tak jako stylistické oživení a protiváha ke knižním výrazům, jako spíš (zejména ve spojení s výše zmíněnými lexikálně-morfologickými licencemi) jako známka překladatelských rozpaků, zejména vzhledem k metru – ačkoli taková bezradnost za nimi evidentně nestojí, protože místa, kde by z hlediska metra mohl stát i plný tvar,[[11]] dokazují, že zkrácených forem je užito záměrně.

Nová česká Bukolika jsou důležitou položkou v dějinách českého překladu z antických literatur – nejen kvůli významu díla samotného, ale i proto, že vycházejí v ne zcela typickém vydavatelském kontextu, takže mohou oslovit i jiné, širší publikum. V některých ohledech jsou velmi tradiční, takže mají šanci naplnit představy těch čtenářů, kteří se už s podobnými převody antické poezie setkali a takovou konzervativnost od nich očekávají. V jiných ohledech naopak projevují sympatickou snahu zkoušet nové cesty – i když nám některé z nich teď mohou připadat diskutabilní, o jejich schůdnosti a přiměřenosti nejlépe rozhodne čas a ti, pro něž je knížka určena.

POZNÁMKY

[[1]] H. Kurzová, Vergiliovy Eklogy. Komentář a překlad, České Budějovice 1998, s. 3.
[[2]] ZJKF – Auriga 41, 1999, s. 133–135 (Eva Kuťáková).
[[3]] Zřídkakdy k nějakému obtížnému výrazu poznámka chybí – stalo se tak např. u slova bakkar (7,28), které autorka při jeho jediném předchozím výskytu v ekloze 4,19 nahrazuje opisem „kozlík“, takže vysvětlivku navázanou původně na latinské slovo zrušila.
[[4]] Viz např. 1,6 „Bůh mi zajistil, Meliboee, to poklidné štěstí“ (původně „Bůh to poklidné štěstí mi zajistil, Meliboee“).
[[5]] Viz např. verš 3,50, který měl původně sedm stop.
[[6]] Např. Cumaeum carmen, „kumská věštba“ ve verši 4,4; v prvním vydání jako „sibyllská“.
[[7]] Několik příkladů: Dardanius Paris (2,61) = „dardanský Paris“; Dulichias ... rates (6,76) = „dulišská loď“ (Odysseova); Sithonias ... nives (10,66) = „sithonské sněhy“ (thrácké). – Stálo by za úvahu, jestli by u překladu takového druhu nebylo vhodnější připojit komentář přímo k textu, ať už pod čáru nebo vedle veršů, např. na vedlejší stránku.
[[8]] A. Vidmanová, Staročeské pokusy o hexametr a pentametr, in: Slovo a smysl – Časopis pro mezioborová bohemistická studia 1, 2004, s. 21-51, zde s. 21.
[[9]] Viz např. verš 2,56 „Prosťáček jsi, Korydóne, Alexis o tvoje dary (nedbá)“, kde se nabízí dvojí měření prvních tří slov: buď spontánněji jako čtyř dvouslabičných taktů, nebo – zřejmě správněji, vzhledem k tomu, že v prvním případě by vznikl verš o sedmi stopách – s pouhými třemi přízvuky na slabikách „pro-“, „jsi“ a „-dó-“ (tedy uprostřed slova, přičemž hlavní slovní přízvuk na začátku pastýřova jména je potlačen).
[[10]] Podobně viz verše 2,15 a 50, 3,39 nebo 8,82. – Situaci občas ještě komplikuje nestandardní nakládání s jednoslabičnými předložkami, na které upozorňovala už zmíněná recenze prvního vydání: překladatelka je občas měří jako nepřízvučné, což je přijatelné jako prostředek zvláštního zdůraznění (5,81 „za takovou píseň“), ale jinak působí nezvykle, zejména přímo před substantivem (3,32 „něco do zástavy vložit“).
[[11]] Viz např. 3,36 „… když už ses k tomu bláznění rozhod(l). Jsou to dvě číše …“

publikováno v časopise Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 113-117; na iliteratuře se svolením autora