Stává se v poslední době často, a jistě nejenom mně, že v záplavě informací o knihách unikne naší pozornosti něco, na co celá léta čekáme. V mém případě se stalo, že jsem mezi skripty, která vydává nakladatelství Karolinum, nepostřehla tenký svazek s názvem Laudabile carmen. Pokud se totiž někdo chce poučit o římské metrice, má k tomu pramálo možností. Nepočítám-li jednotlivá hesla antické metrice věnovaná v Encyklopedii antiky (1973, str. 381–2) nebo ve Slovníku antické kultury (1974, str. 389 s odkazy k jednotlivým metrům a strofám), popřípadě listovat ve Slovníku literární teorie (1977), může se, pravda, odvolat na několik ještě starších prací. Povzbudivé je, že Řeckou a Římskou metriku Josefa Krále (1906, 1911) si dnes může čtenář stáhnout na internetu a možná se mu podaří v některé knihovně narazit na stejně nazvaná skripta Františka Novotného (1955). Patrně asi nebude chtít číst latinský spis Antonína Koláře De re metrica poetarum Graecorum et Romanorum (1947). Tím jsou domácí zdroje vyčerpány.

Pokud sáhne pro Laudabile carmen, bude mít k dispozici nejdříve stručné, ale výstižné pojednání o prozódii a o hlavních prozodických zásadách (část 1, str. 13–29). Poté, v kapitole 2 (str. 30–116), se čtenáři dostane nejprve poučení o nejstarším latinském verši a o latinském časoměrném versifikačním systému, které následuje téměř vyčerpávající katalog jednotlivých veršů (daktylské, iambické, trochejské, anapestické, krétické a bakchejské, jónické, aiolské verše a veršové systémy, asynartetické a epódické verše) a jednotlivých strofických útvarů. Všechny popisované jevy jsou dobře dokumentovány na četných příkladech z celé římské literatury, archaické a pozdní období nevyjímaje, a to v textové i grafické podobě. Bouřlivé proměně římské literatury projevující se mimo jiné ve změnách charakteru a typu versifikačního systému věnuje autorka stručnou kapitolu 3 (str. 117–119).¹ Patří k samozřejmé výbavě takové knížky, že obsahuje položku Literatura a Rejstřík citovaných míst (str. 120–127).

Je tu tedy takřka vše, co potřebujeme k prvnímu seznámení s římskou metrikou. Překvapivě tu není ani obrysově pojednáno o metrice řecké, takže o tom, že Římané si nejrůznější verše a strofy dávno běžné v řecké literatuře postupně přisvojili a vytvořili jejich římskou podobu, se nedozvíme nic. Vysvětluji si to tím, že jsou tato skripta určena především vysokoškolským studentům, pro něž jsou jen doplňkem k již absolvovanému studiu řecké a římské literatury. Jinak si stěží dovedu představit, že by zde získané znalosti mohly „přispět k ucelenější představě o básnické produkci v průběhu celého trvání římské poezie“. Ke škodě tohoto výsostně užitečného díla autorka – na rozdíl od svých předchůdců – příliš šetří slovy a nepociťuje za nutné probírané jevy zasazovat do literárního kontextu. Ale možná, že se vše dozvíme, až vyjde část II, na kterou si rádi počkáme.

¹ Ve svém výboru pozdní antické poezie Sbohem, starý Říme (Československý spisovatel 1983) jsem bohužel chybně pojmenovala jeden typ Ausoniovy poezie „rodopalské verše“. Správně má být ropalické (nebo možná ropalské) verše. Tento omyl se dostal i do Laudabile carmen. Omlouvám se autorce i čtenářům.