U příležitosti Dnů Severu navštívil Českou republiku norský spisovatel Lars Saabye Christensen (nar. 1953), z jehož rozsáhlého díla byly do češtiny přeloženy tři romány – Beatles (1984, česky 2009), Poloviční bratr (2001, česky 2005) a Model (2005, česky 2006). Sám autor často v rozhovorech tvrdí, že by všechny jeho prózy mohly nést stejný název jako jeho první román Amatøren (Amatér) z roku 1977. Christensenovi hlavní hrdinové jsou outsideři, kteří se neúspěšně snaží vzít svůj život pevně do rukou. Jejich osudy, byť chvílemi tragické, jsou líčeny s pochopením a se soucitem, který balancuje na hranici humoru. Atmosféra Osla 50. a 60. let, období Christensenova dětství, dodává příběhům nostalgický tón. V minulém roce vydal Christensen svůj zatím poslední a nejobsáhlejší román s názvem Magnet, který má téměř 800 stran.

iLiteratura: Čeští čtenáři vás znají jako norského autora. Vy máte ale ve skutečnosti dánské občanství. Považujete se sám za Nora, nebo za Dána?
L. S. Christensen: Můj otec byl Dán a já jsem si po něm nechal dánské občanství. Otcovy vzpomínky a tuto část rodinné historie jsem zachytil v knize Mitt danske album (Mé dánské album, norsky 2010). Já jsem ale vyrostl v Norsku, a považuji se proto za norského spisovatele. K Dánsku mám samozřejmě citový a velmi kladný vztah, dánská kultura mě, stejně jako ta norská, ovlivnila. Mé knihy jsou ale spjaty s ryze norským prostředím, především s Oslem a severním Norskem.

iLiteratura: Debutoval jste v roce 1976, tedy přesně před čtyřiceti lety. Je pro vás těžké po tolika letech aktivní literární dráhy hledat nové náměty a inspiraci? Nebo jste tím typem autora, jenž krouží okolo téhož tématu, které stále rozvíjí?
L. S. Christensen: Asi v případě každého spisovatele se dá říci, že píše jednu velkou knihu. Se mnou to je podobné, i má díla jsou jisté variace na totéž téma. Rozhodně to ale neznamená, že se mi tvoří jednodušeji, právě naopak. Když vám je dvacet, píšete lehce, necítíte tlak, nikdo od vás nic neočekává. S přibývajícími léty je to těžší. Psaní vyžaduje více času a koncentrace, bojíte se, že román ztratíte. Jsem ale vlastně rád, že tomu tak je a že se mi zároveň daří s tímto tlakem vyrovnat a pracovat dál.

iLiteratura: V češtině máme k dispozici vaše dvě velké a oceňované knihy Beatles a Poloviční bratr. V minulém roce jste v Norsku vydal rozsáhlé vyprávění s názvem Magnet. Kam se v něm posunula vaše poetika?
L. S. Christensen: Když jsem Magnet dopsal, uvědomil jsem si, že jsem tím uzavřel jakousi třetí fázi své tvorby. Začal jsem ve dvaceti knihou Beatles, poté ve čtyřiceti přišel Poloviční bratr a nyní v mých šedesáti Magnet. Tato tři díla se spojila v pomyslné schodiště. I Magnet, podobně jako předchozí dva tituly, popisuje jeden lidský příběh v průběhu času, je to vyprávění o fotografovi, o jeho životě a o lásce.

iLiteratura: Vaše hlavní postavy jsou většinou outsideři trpící vnitřní nejistotou, kteří se marně pokouší zapojit do světa. Platí totéž i o posledním románu?
L. S. Christensen: Zdánlivě ne. Hrdinou Magnetu je úspěšný fotograf, který se však celý svůj život snaží nevyčnívat, být normální, zapadnout, což z různých důvodů, mimo jiné i kvůli jeho výšce, není možné. I on tedy ví, co to znamená stát mimo. Úspěch, který zažívá, mu přináší radost, ale zároveň touhu se schovat, utéct. Platí za něj vysokou cenu, kterou je samota.

iLiteratura: Z vaší prózy je často cítit určitá nostalgie či melancholie po starých časech, jako byste dával minulosti přednost před přítomností. Je tomu tak?
L. S. Christensen: Nevím, zda se jedná přímo o melancholii, i když ta je spjata s každým vzpomínáním. Více než minulost mě zajímá vyprávění napříč časem, zachycení plynutí času. Román Magnet se ale z velké části odehrává v současné Americe, v době, kdy došlo k teroristickým útokům na budovu newyorských Dvojčat. V posledních letech mám stále intenzivnější pocit, že přítomnosti a vyjadřování se k ní se nelze vyhnout. Okolo nás je mnoho drobných konfliktů, které ovlivňují náš každodenní život. Nemám tím na mysli velké politické problémy a otázky, ale spíše drobnější neshody dopadající na naši společnost, kulturu a vzdělávání.

iLiteratura: V zahraničí jste znám především jako prozaik. Vy ale po celou svou kariéru píšete i poezii. Jakou roli hrají ve vaší tvorbě básně?
L. S. Christensen: Poezii chápu jako základ všeho. Sbírkou básní a básní v próze jsem také v roce 1976 debutoval. Domnívám se, že poezie ovlivňuje i mou prózu a mé romány by dnes nebyly tam, kde jsou, a nebyly by takové, jaké jsou, kdybych nepsal poezii.

iLiteratura: V mnoha vašich textech hraje důležitou roli umění – výtvarné umění nebo fotografie. Představuje pro vás vizuální umění inspiraci?
L. S. Christensen: Můj tatínek fotografoval, byl architekt a rád fotil architekturu a budovy. Já sám mám k malířskému umění a fotografování velmi blízko a ve svých knihách z nich čerpám. Pokládám za se za vizuálního spisovatele, představuji si před sebou věci, o kterých píšu, což se týká zvláště poezie. Na fotografii mě fascinuje fakt zachycení jednoho konkrétního okamžiku, jeho zmrazení do snímku. Zároveň mi tato inspirace dává volnost. Nikdo mě za to nemůže napadnout tak, jako kdybych vycházel z nějaké jiné literatury.

iLiteratura: Od devadesátých let působíte v hudební skupině Norsk Utflukt, v níž předčítáte své texty. Proč jste rozhodl vstoupit i na pole hudby?
L. S. Christensen: Dnešní doba má tendenci privatizovat naše životy. Skrze technologie se můžeme spojit s kýmkoli, ale chybí nám přirozený kontakt. Já jsem rád sám a rád sedím o samotě, přemýšlím, pozoruji, tvořím. Nerozumím autorům, kteří si stěžují, že psaní je osamělá práce. Vystupování s kapelou je však pro mě příležitost, jak být v přímém kontaktu s publikem. Letos jsme společně absolvovali přes dvacet koncertů. Přináší mi to radost a mnoho zážitků. Vážím si také momentu spolupráce, někdo hraje, jiný píše texty a dohromady to funguje.