Vůbec poprvé se českému čtenáři do rukou dostává kniha předního norského vypravěče Larse Saabye Christensena, spisovatele typu „bílá vrána“, který dovede potěšit běžného čtenáře i literárního vědce. Poloviční bratr je norským bestsellerem, který byl v roce 2002 oceněn Severskou cenou za literaturu a od té doby sklízí úspěchy všude, kde je uveden.

Christensenovy čtivé příběhy (od debutu v sedmdesátých letech napsal více než deset románů, několik povídkových sbírek a filmových scénářů) se již tradičně odehrávají převážně v Oslu na přelomu padesátých a šedesátých let a hlavním (anti)hrdinou bývá chlapec-outsider – v těchto ohledech není Poloviční bratr výjimkou. Jeho tentokrát rozhárané vyprávění však svůj vlastní časoprostor dalece přesahuje a směřuje k obecnému – od konkrétních postav k člověku, od konkrétního města ke světu jako celku. A svět je v tomto románu chudá cirkusová manéž, člověk lhář a všechna krása jen šalba, optický klam. Vidět jsou jen masky, žádné tváře. A když se tvář náhodou objeví, pak fyzicky tak znetvořená, že je radno ji skrývat. Všudypřítomným tichem občas zazní právě a jenom mnohotvárný smích. Do takového světa zasazuje hrdina svou neobvyklou osobní zpověď: „Rozsévám prach příběhu a nechávám ho vykvést jako kytici nejkrásnějších lží.“ Christensenův vypravěč se v toku vzpomínek zaplétá do historie vlastní rodiny a snaží se odhalit prazdroj své identity. Z hrůzných útrob životních příběhů nejbližších se pomalu začne vynořovat pravda.

Převážně se příběh sice odehrává ve dvou poválečných dekádách, ale pomocí techniky vzdáleně připomínající proud vědomí pokryje vypravěč prakticky celé dvacáté století (a díky mnoha referencím k reáliím se román dá číst také jako vyprávění o Norsku minulého století). Christensenovským hrdinou je zde Barnum Nielsen, sám vypravěč, který od samého dětství – řečeno se sociologem Ervingem Goffmanem – trpí stigmatem. Pro chabý vzrůst a podivné křestní jméno se stává terčem posměchu a fackovacím panákem vrstevníků, je ostrakizován. Vyrůstá se svým starším nevlastním, rozuměj polovičním bratrem, a postupně si uvědomuje, že i on sám je poloviční člověk a to nejen vzezřením, ale i v myšlenkách. Poloviční bratr tak vlastně pojednává hned o dvou polovičních bratrech, Barnumovi a Fredovi, a o strategiích, pomocí nichž se s vlastní nedostatečností vyrovnávají. Fred utíká od rodiny a pátrá po svém otci, jehož nikdy nepoznal. V Barnumově mysli se usadí otcovo „Není důležité, co vidíš, ale co si myslíš, že vidíš.“ a „Pravda je nudná.“ Realitu začne halit do lží a snů, od nichž se nelze oprostit: „[L]ži i sny mě vždycky dřív nebo později doženou, vrátí se, potkají se se mnou ve dveřích převlečené za smutek, útěchu a pravdu, protože svět není dost velký na to, aby se nějaká lež ztratila“. A inspirován právě probíhajícím natáčením Hamsunova Hladu se rozhodne dávat svým snům podobu filmových scénářů. Autentický život ustupuje do pozadí, stává se fikcí, literárnem, filmem, pouhým obrazem skutečnosti, další přetvářkou a ve své nejniternější podstatě pohodlnou lží.

Christensenovu vypravěčskému stylu vévodí košatá metaforika. Obrazná přirovnání se na sebe kupí, aniž to příběhu ubírá na spádu. Čtenář je unášen nekonečným proudem fantazie a vydává se až na samé konečky stále se rozplétajících nitek vzpomínek a útržků historek. Vyplňuje si v duchu nekonečnou matrici rodinné paměti, ale zároveň se nemůže ubránit dojmu, že spisovatele postihl grafomanský raptus a že detailů, „které na první pohled nemají význam, ale mohou tvořit onen záhadný, mrtvý úhel nezbytný ve všech příbězích spolu s tichem“, je v Barnumově vypravování přece jen přes míru. Úderné příměry jdou čtenáři občas příliš očividně na ruku, stejně jako filigránské filosofování a srdceryvný sentiment pomíjivého dětství let šedesátých, dávno minulých. Snad všechny postavy příběhu jsou svým způsobem poloviční, jen kniha sama o sobě je alespoň co do rozsahu s trochou nadsázky dvojnásobná.

Autorův svérázně obrazný, leč pozoruhodně pádivý styl je zřejmým překladatelským problémem, kterého se překladatelka zhostila s inspirujícím umem. Slabinou jsou snad jen některé místní názvy, s nimiž se český čtenář nejspíš nikdy nesetkal a které bez bližšího vysvětlení obrazy v jeho představivosti možná rozostří. („Potřebuju tu bednu dostat na Veddøya“ - ne každý Čech ví, že jméno zakončené na -øya označuje ostrov.) Budiž ke cti překladatelky i vydavatele, že našli odvahu románem Poloviční bratr představit Larse Saabye Christensena české čtenářské obci.