V češtině vyšel zásadní norský román 80. let Beatles

Představuji si těch pár českých studentů norštiny, kterým se podařilo vyjet do Norska v polovině 80. let, kdy tam poprvé vyšel dnes už legendární román Beatles. Jaké to bylo, když se jim Christensenova bichle dostala do rukou? Cítili, jak moc toho mají společného s nespokojeností a neschopností hlavních hrdinů začlenit se do konformní společnosti, nebo je naopak pohoršovalo, že si ti floutci vůbec můžou stěžovat na nesvobodu? Znát odpověď na tuhle i na jiné otázky, které produkuje pětadvacetiletý odstup mezi prvním norským a českým vydáním, by jistě stálo za to. Stejně jako stojí za to – už bez kondicionálu – román samotný.

Beatles je první, nejen svým rozsahem, ale i významem „velký“ román norského prozaika, básníka, autora scénářů a rozhlasových her a člena hudební skupiny „Norsk utflukt“ Larse Saabye Christensena. V českém jazyce jeho vydání předstihly povídka 117 bot (v souboru Když je ryba dobrá, 2001) a druhý velký román Poloviční bratr (norsky 2001, česky 2005). Na úspěch Polovičního bratra navázaly povídka Ideální čas (v souboru Krajina s pobřežím, 2005) a jeden z novějších románových počinů Model z roku 2004 (česky 2006). Je samozřejmě skvělé, že Christensenovo dílo dnes v češtině reprezentují oba dva velké romány, ale Christensen je i autorem velmi čtivých příběhů s detektivní zápletkou, knih pro děti, dvou neméně silných pokračování románu Beatles (Olovo, 1990 a Smuteční obřad, 2008), několika sbírek básní a vynikajících povídkových souborů, z nichž rozhodně stojí zato jmenovat Výtah Oscara Wildea z roku 2004. Zatím poslední knihou z jeho dílny je Visning (Prohlídka nemovitosti), která vyšla letos na jaře. Důležitým poznatkem přitom je, že i přes neuvěřitelnou plodnost Christensen až na výjimky netrpí slovní inflací. Vypravěčskou úspornost dokazuje ve výborně vypointovaných povídkách a jeho nejtlustší romány jsou kupodivu právě ty nejčtenější a kritikou nejvíc vychvalované.

Mezi I Feel Fine a Let It Be
České vydání Beatles v překladu Jarky Vrbové připravilo nakladatelství Doplněk, které tak rozšířilo svou norskou řadu čítající dnes už sedm knih. Jistě se nabízí otázka, zda má cenu vydávat v češtině 25 let starý román o čtyřech klucích dospívajících v ulicích Osla za zvuku vinylových desek. Norské prameny navíc často zdůrazňují význam Christensenova zachycení genia loci osloských čtvrtí šedesátých let, které může znít cizím vydavatelům a čtenářům varovně, zvláště pak těm, kteří znají Oslo jen jako turistickou destinaci nebo pupek světa přelomu tisíciletí dobře živený ropou. Dobrou reklamou nemusí být ani konstatování, že Beatles jsou povinnou položkou seznamů četby na norských školách, ani výrok, který mi v různých variacích sdělilo několik Norů mladší generace, že „tohle už dneska nikdo dobrovolně nečte“. Proti všem těmto námitkám ale stojí celý arzenál zbraní těžkého kalibru, které Christensen nasadil pak už jen jednou, právě v Polovičním bratrovi.

Prvním je nebezpečně rychlý nástup – rámcové vyprávění, ve kterém se vypravěč Kim chápe propisovačky, aby zapsal události předchozích sedmi let, nezabere ani stránku a vrhne čtenáře přímo na ulici, kde se právě Kim (Paul), Gunnar (John), Seb (George) a Ola (Ringo) dopouštějí jedné z posledních opravdu nevinných klukovin. V následujících kapitolách nadepsaných jednotlivými písněmi Beatles stručně charakterizujícími jednotlivé životní etapy zmíněné čtveřice líčí autor život této různorodé, ale pevně srostlé party kluků mezi lety 1965 a 1972, kdy symbolicky končí Kimovými narozeninami v den prvního referenda o vstupu Norska do EHS. Nejenže se mu daří udržet tempo románu, ale naopak jej ještě přiostřuje a se vzrůstajícím věkem hlavních hrdinů a jejich formujícími se identitami rostou nejen obavy čtenáře o jejich další osudy, ale i Christensenovy jazykové prostředky.

Hlavním protagonistou je vypravěč Kim, který dobře zapadá do řady Christensenových antihrdinů: neustále hledající své místo ve světě a svou identitu, oběť náhod (připraví se na přijímací zkoušky, ale zapomene se přihlásit, je nešťastně přistižen bývalou přítelkyní se současnou a naopak), chronický lhář, nezvladatelně přitahovaný absurdními situacemi. Od protagonistů Christensenových „menších“ románů se ale liší tím, že nepůsobí tragikomicky, a na rozdíl od svých třech souputníků je mnohem vrstevnatější a postrádá jejich typickou předvídatelnost.

Osudy všech čtyř jsou poznamenány dobou, v níž vyrůstají, a od bezstarostného I Feel Fine se postupně potýkají jak s předem postavenými životními milníky, k nimž patří konfirmace, střední škola, odvod apod., tak s nečekanými zásahy zvenčí, které narušují až do té doby poměrně jednosměrně utvářenou norskou společnost: válka ve Vietnamu, vznikající levicové hnutí brojící proti účasti Norska v NATO a později v EHS, nástup popkultury se všemi svými plusy i mínusy včetně detabuizace alkoholu a přístupu k drogám. Starost o to, jak nepodlehnout naléhání rodičů, aby se ostříhali, a jak obstát při fotbalovém utkání, vystřídají mnohem závažnější role. Gunnar se stane páteří levicové studentské organizace, Ola se musí postarat o dítě, které zplodil, volnomyšlenkářský Seb se nejprve ztratí v Paříži, a když jej zbývající trojice najde, čeká je další těžký úkol – pomoci mu zbavit se drogové závislosti.

Kimův úděl je o to těžší, že ho nelze jednoduše definovat. Je jím neustálé hledání vlastní cesty, právě té předvídatelnosti, která rámuje charaktery jeho přátel, ale která mu neustále uniká mezi prsty. Není směšným outsiderem, naopak je relativně úspěšný ve škole i ve fotbale, získá si srdce nejprve Niny a pak Cecílie, podaří se mu uniknout odvodu, ale čím je starší, tím víc pro něj budoucnost ztrácí tvar. Bezvýchodnost situace dobře ilustruje zoufalství jeho posledního kroku – kvůli penězům odnese všechny své desky zbožňovaných Beatles do vetešnictví. Z patové situace v psychiatrické léčebně jej vytáhne až nový akt vůle. Nechá se unést ostatními třemi, ale oslavy norského NE Evropě už nechá za sebou, protože čeká ho důležitější práce – ta s propisovačkou v ruce.

Neúplná mozaika
Christensen v Beatles poprvé bravurně předvádí, jak balancovat na tenké hranici mezi sentimentem a syrovou nostalgií, jak se dá využít různých symbolů (jablka, znetvořený prst), jejichž variace a opakování jako červené nitky propojují jednotlivé epizody, či jak vykreslit krajinu svého dětství, aby se stala přitažlivou pro všechny. Nadto geniálně vystihuje propletenec pocitů své generace a umožňuje tím pochopení generacím nadcházejícím. To vše se mu daří mimo jiné díky absolutní bezprostřednosti: nic nevysvětluje, nezdržuje se popisem kulis, charakterů nebo událostí, jen suverénně servíruje jednu epizodu za druhou. Válku ve Vietnamu zvěstuje Gunnarův starší bratr Stig prostřednictvím desky Boba Dylana, osmašedesátý rok se zkonkretizuje skrze náhle zahlédnuté záběry pařížských demonstrací a hádku se spolužáky o napadení Československa. Z rozhazovaných střípků se před čtenářem skládá mozaika, která je subjektivní a nedokonalá, ale navzdory i díky této silné subjektivitě má velkou výpovědní hodnotu i pro současného čtenáře, bude-li jen trochu vnímavý. Christensen v Beatles také poprvé v plné míře pouští uzdu svým typickým metaforám, které začínají zprvu banálním přirovnáním, aby se vzápětí rozvinuly do velkého krvavého květu („ a ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, tu růžovou spící hlavičku, vystřízlivěl jsem, zprůsvitněl jsem jako sklo a diamantem se do mě křížem krážem vrývala úzkost“).

Kdysi se mě jedna z mých studentek zeptala, zda je román opravdu o Beatles. A i když Beatles v Norsku nikdy nehráli a Kim je naživo nikdy neviděl, je odpověď jednoznačná. Ano, je to o Beatles. Nejen proto, že z textu jasně vyplývá, jak dobře se Christensen orientuje v jejich písních, nejen proto, jak trefně propojuje jejich texty s životem hlavních postav. Hudba obecně mu slouží nejen jako kulisa, ale jako jeden z hlavních stavebních prvků propojujících společenské nálady a tendence s jeho fiktivním světem. Více než neznalost Osla bude současnému čtenáři na obtíž to, pokud nikdy neslyšel beatlesovské Strawberry Fields Forever či Masters of War od Dylana nebo neví, kdo byl a o čem zpíval Jim Morrison. Jako je nesmrtelná liverpoolská kapela symbolem a spolutvůrcem své doby, jsou i Christensenovi Beatles velmi cenným svědectvím, nikoli historickým, ale emocionálním. Pro české čtenáře navíc zajímavým tím, že velmi živě přibližují atmosféru společnosti, která se sice v základech lišila od té naší, ale do které v 60. letech proudily podobné impulzy zvenčí. Norové nezažili ani okupaci, ani normalizaci, mohli si koupit jakoukoli desku či knihu a podívat se na necenzurovanou televizi, to ovšem neznamená, že zkušenost vnitřního vězení jednotlivce je za hranicemi automaticky nesdělitelná. Christensen svým románem dokazuje pravý opak.