Tvorba Larse Saabyeho Christensena (1953), v současné době jednoho z nejznámějších a nejpřekládanějších norských spisovatelů, pronikla i na náš knižní trh: v roce 2004 vyšel česky jeho veleúspěšný román Poloviční bratr (2001, Halvbroren) a nedávno se k němu přidala kniha Model (2005, Modellen).

Christensen se proslavil především jako výborný vypravěč rozsáhlých generačních próz zasazených do 60. let. Rád se nechává fascinovat lidskými osudy a splétá z nich košaté příběhy, do kterých si většinou vybírá hrdiny s nějakým handicapem, ať už fyzickým, psychickým nebo společenským. Jeho hlavní postavy jsou zkrátka out a zoufale touží být in.

V románu Model autor svůj osvědčený model však podstatně proměňuje: hlavní hrdina tentokrát není prvoplánový outsider, odlišné je i vypravěčské pojetí. Model je kratší, sevřenější a temnější než předchozí Christensenovy rozmáchlé příběhy a chybí tu autorova typická dávka humoru.

Ústřední postavou Modelu je uznávaný malíř Peter Wihl. Brzy má oslavit padesátku a při té příležitosti mu jeho dvorní galerista Ben chystá výroční výstavu. Šušká se, že velký umělec usnul na vavřínech, že z originální tvorby velkého Petera Wihla nezbylo nic než slavné jméno. Sám Peter se k výstavě upíná, spaluje ho potřeba uměleckého sebepotvrzení. Jak se ukazuje, tato krize není jen tvůrčí, podobné napětí panuje i v osobní rovině, ve vztahu k empatické manželce, scénografce Heleně, a šestileté dceři Kaie. Už tak dost složitou situaci vystupňuje náhlá hrozba neodvratné tragédie – u Petera se projeví dědičné onemocnění, které ho má brzy připravit o zrak. Ten je jeho nepostradatelným pracovním nástrojem, ale zároveň se stává metaforou schopnosti tvořit i navazovat vztahy s ostatními lidmi. Peter se snaží zachránit i jako umělec i jako člověk.

Hlavní téma románu je morální: uplatňuje se tu silný faustovský motiv, v úloze Mefista vystupuje Peterův bývalý spolužák, zkorumpovaný oční chirurg Thomas. Peter řeší otázku, kam až může zajít, aby si zrak zachránil. Přitom není tak jednoznačné, koho a co vlastně zachraňuje. Morální konflikt Christensen umně propojuje s otázkou vztahu umělecké tvorby a životní reality. Umělecké vidění světa může fungovat jako nutná protiváha trapnosti a ordinérnosti všedního života, za umění se však také často prohlašuje sebezahleděný estetismus a kariérní umělectví, jež ztratilo prostou schopnost vidět svět v jeho nedokonalosti. Peter Wihl o svém umění tvrdí: „Člověk obraz nikdy nedokončí. Opouští ho.“ Právě to se ale Peterovi nedaří, od své tvorby se nemůže nikdy odloučit. Vždy se snažil život a umění striktně oddělovat, život vyhradil řádu a předvídatelnosti, zatímco chaos a zmar pro něj znamenaly výhradně uměleckou inspiraci a tvůrčí vyjádření. S příchodem tragické choroby se v Peterově existenci tvůrčí a životní realita prolnou. Jeho spořádaný život se najednou pod náporem překvapivé tragédie hroutí. Vazba mezi uměním a realitou tu funguje obousměrně. Christensen tak prakticky zpochybňuje autonomní existenci uměleckého díla a obrací pozornost k jeho paralele – reálnému předobrazu.

Významovou stavbu románu podpírá několik dalších uměleckých děl. Především se do vyprávění Modelu jako palimpsest promítá známé dílo klasika evropského dramatu Henrika Ibsena Divoká kachna, jehož premiéru Peterova žena Helena právě připravuje. Ibsenova analýza psychologie průměrného člověka, jeho potřebě životní lži a (ne)schopnosti čelit pravdě se tu dostává tolik prostoru, že se rozhodně nejedná jen o intertextové souvislosti a přímé aluze, ale o důležitý prvek tematické stavby Christensenova románu.

Christensen se prosadil jako výborný znalec dětské psychologie. Zatímco mnohé předchozí romány se odehrávaly v chlapeckém světě, v Modelu dětskou mentalitu zprostředkovává pouze vedlejší postava, šestiletá dcera Kaia (a neméně důležitá Hedvika z Ibsenovy Divoké kachny). Její dětská upřímnost a touha po srozumitelném světě ostře kontrastuje s morálním a lidským kolapsem dospělého Petera.

Složitou významovou stavbu románu protkává Christensen sítí symbolů. Jako leitmotiv tu fungují řezy, zlomy, střepy a úlomky v nejrůznějších podobách a obměnách. Zatímco v mládí byla Peterovi fyzická destrukce zdrojem inspirace a tvůrčího vyjádření (umělecký věhlas si získal svou první výstavou nazvanou Amputace, kde všechny obrazy skutečně znázorňovaly amputované údy), nyní se vplížila do jeho vlastního života a iniciovala zlom či amputaci vnitřní. Peterovo balancování na hraně schopnosti a neschopnosti vidět navíc podtrhují nejrůznější podoby světla: záře, tma, stíny, odlesky, a barvy. Celkově text působí velmi vizuálně a sugestivně.

Je otázka, jestli Christensenův komplex symbolů a významů nakonec není příliš překombinovaný. Na jednu stranu pomáhá čtenáři kráčet textem, zároveň ho ale svírá a dusí. Čím víc se čtenář noří do Peterovy psýchy, tím méně pochopení pro něj má a nakonec touží jeho zvrácené touze po symetrii a dokonalém umění uniknout. Sevřenost je předností a zároveň nedostatkem této knihy, čtenáře vtáhne a pohltí i proti jeho vůli a na vzdory mnohým klišé.