Katja Kettu (1978) je finská spisovatelka, animátorka, hudebnice. Pochází ze severofinského města Rovaniemi a do rodného Laponska zasadila i příběh svého třetího románu Porodní bába (Kätilö), který právě vychází v českém překladu. Kniha vzbudila na mezinárodní literární scéně obrovský zájem, je přeložená již do 18 jazyků, na její motivy vzniklo divadelní představení a v září toho roku bude uvedeno i její filmové zpracování. Rozhovor o Porodní bábě, ale i o tom, jaká témata autorku obecně zajímají a jaké otázky si ve své tvorbě klade, připravila překladatelka Jitka Hanušová.

iLiteratura: Román Porodní bába se odehrává na severu dnešního Finska, Norska a Ruska v oblasti Pečengy mezi lety 1944–45 za probíhající laponské války. Proč jste zvolila právě válečné téma?
Katja Kettu: Mým cílem bylo sdělit, že válka ubližuje každému. Chtěla jsem ukázat, jak děti, ženy, zajatci, a dokonce i vojáci ve válce mizí. Konkrétní historická epocha však ve skutečnosti není tak důležitá jako spíše otázky morálky – jakým rozhodnutím člověk čelí, do jaké míry má možnost ovlivnit svůj vlastní život, jakým směrem se vydá. Za války člověk ztrácí schopnost volby, ztrácí svobodu a také svobodu činit rozhodnutí. A přece se musíme rozhodovat každý den. Buď nasloucháte své morálce, nebo hledáte omluvy pro to, že se podřizujete morálce někoho jiného; říkáte: „Já za to nemůžu, jsem prostě v takové situaci.“ Za války se často mnoho lidí mylně domnívá, že je vše dovoleno.

iLiteratura: Existuje obecné morální kritérium, které by člověku umožňovalo zvolit správné chování?
Katja Kettu: Jak můžeme vědět, co je správné, a co ne? To je otázka, kterou si kladu nejen ve své knize, ale i v každodenním životě. Vyrostla jsem v ateistické rodině. Existují jisté morální otázky, které je třeba rozhodnout, ale jak na to, když neexistuje Bůh ani žádná jiná nadřazená moc? Na čem můžeme založit svou morálku či etiku? A potom přichází otázka: je moje morálka správná jen proto, že si to myslím? Věřím, že člověk musí přijmout odpovědnost za své činy, i když je to velice těžké. Přečetla jsem mnoho knih o válečné historii a vždycky jsem se ptala, proč vojáci dělali ty strašlivé věci – znásilňovali ženy, dělali dozorce v koncentračních táborech a podobně. Chápu, že za války nemáte nad svým životem kontrolu a snažíte se následovat někoho, kdo vás z té situace může vyvést živého. Ale v absolutní rovině to není omluva pro to, že pácháte zlo.

iLiteratura: Jak se díváte na ženu ve válce?
Katja Kettu: Znásilnění je také způsob politického boje. Dělo se to, když Němci dobyli Sovětský svaz, když šla sovětská armáda na Berlín, a děje se to dodnes různě po světě. Je to jedna forem útlaku. Ženy samozřejmě nemusí ve válce bojovat, ale musí se o všechno starat, protože když přijdou muži po válce domů, nejsou to už normální lidi, anebo přinejmenším ne ti samí. Viděli tolik smrti a zabíjení. Ženy musí vychovávat děti a udržovat rodinu pohromadě, i když jsou jejich manželé traumatizovaní.

iLiteratura: Hlavní hrdinka Porodní báby se zamilovala do německého oficíra. Politický obrat, při němž Finsko ukončilo spolupráci s nacistickým Německem a přiklonilo se k Rusku, postavil každého z nich vůči druhému v podstatě na nepřátelskou stranu. Co vlastně z člověka udělá přítele nebo nepřítele?
Katja Kettu: K válkám dochází jedině proto, že potřebujeme nepřátele. Je to trik, který se používá jak ve válkách, tak v politice – pokud ve vaší vlastní zemi existují problémy, stačí si vybrat nepřítele. Je to něco, co lidi spojuje. V současnosti to vidíme v evropské politice – má tendenci zaměřovat se spíše na peníze a méně se stará o sociální záležitosti. Nikdo si nevšímá, jak se politika mění, ale mění se jako klima; jde o jakési proměnlivé kulturní klima. I tohle jsem se pokusila popsat v Porodní bábě.

iLiteratura: Proč své příběhy umisťujete do minulosti?
Katja Kettu: Historie mě zajímala odjakživa. V některých zemích se dějiny popisují černobíle. Tak to nejspíš bylo i u vás za sovětské okupace. Psát příběh Porodní báby bylo zajímavé z toho pohledu, že se v něm propojila válečná historie hned několika evropských národů na malém území kdesi na severním konci Evropy. Chtěla jsem ukázat, jak se za tak zvláštní válečné a politické situace může proměňovat lidské myšlení a chování. A že strany nejsou vždy dané, ale je to mnohem komplikovanější. Na příkladu historie lze příhodně ilustrovat morální hodnoty, které jsou i v současnosti aktuální.

iLiteratura:Byla pro tuto knihu důležitá vaše rodinná historie?
Katja Kettu: Před deseti lety jsem si přečetla dopisy, které moje babička psala za pokračovací války (tj. v letech 1941–1944, pozn. překl.). Udělaly na mě hluboký dojem. Přestože byla válka, měla svérázný pohled na život, hledala lásku, ty dopisy byly plné vášně. O takové lásce jsem chtěla psát. Obě moje babičky byly ve válce. Jedné se z toho podařilo vzpamatovat, druhá se zbláznila a nedokázala s tím žít. Její děti kvůli tomu musely trpět. Když jsem byla malá, nechápala jsem, že jsou to dozvuky války. Také oba dědové bojovali na frontě.

iLiteratura: V Porodní bábě vystupují například Sámové a Čeremisové, váš poslední román si zase všímá malého ugrofinského národa Mari. Co vás motivuje situovat své romány do prostředí minoritních národů či etnik?
Katja Kettu: Zajímám se o náboženství a kulturu původních národů. O to, jak se lze na svět dívat úplně jinak, než jsme zvyklí. Pohled někoho, kdo zůstal nedotčený křesťanskou vírou, může být hodně odlišný, a tím pádem pro nás v Evropě, která byla formována jednou knihou – Biblí, obohacující, rozšiřující obzory a podporující míru tolerance. Zároveň mě zajímají otázky související s lidskostí – proč jsou menšiny utlačovány a kdo má nad nimi moc a diktuje, co s nimi bude.

iLiteratura: Román Porodní bába byl přeložen již do 18 jazyků. Co pro vás znamená český překlad a jaký je váš vztah k České republice?
Katja Kettu: Předně mě těší, že je moje kniha přeložena do tolika jazyků a že se mezi ně zařadila i čeština. Myslím si, že Češi by mohli dobře porozumět prolínání estetiky krásy a ošklivosti. Českou republiku jsem navštívila několikrát, jednak jako turistka a také se svojí kapelou Confusa, se kterou jsme koncertovali v Brně a v Praze. Přijetí bylo pokaždé vřelé a užili jsme si hodně zábavy. Česko je krásná země, temná a barvitá zároveň. Velmi si cením českého umění. Z literatury například knih Franze Kafky, Milana Kundery nebo Haškova Dobrého vojáka Švejka. A vaše filmová tradice je také úžasná – zejména loutková a animovaná tvorba, o jejichž propagaci se ve Finsku hodně zasadila Katariina Lillqvist, režisérka žijící v Praze. Jako většina Finů mám ráda animovaného Krtečka a velmi důležité jsou pro mě také filmy Jana Švankmajera. Bude mi potěšením Českou republiku navštívit znovu a doufám, že budu mít příležitost setkat se i s českými čtenáři.

iLiteratura: Co říkáte na filmové zpracování knihy? Byla jste zapojena do příprav filmu, který má premiéru v září tohoto roku?
Katja Kettu: Ano, spolupracovala jsem na scénáři s režisérem filmu Anttim J. Jokinenem. S výsledkem jsem spokojená a přímo nadšená jsem ze skvělých hereckých výkonů. Mám obrovskou radost z toho, že je příběh Porodní báby zfilmovaný, a věřím, že film budou mít možnost zhlédnout i čeští diváci.